Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
když v redakci přemýšlíme o tématu nového čísla zpravodaje, je to vždycky zajímavé. Někdy je zajímavé dlouhé mlčení, někdy postupné chrlení a následné zamítání nápadů. Občas se ale povede, že přes celkem jasnou představu na začátku se dostaneme k úplně něčemu jinému, co nakonec osloví všechny v redakci. Prostě k tomu dojdeme, přesto, nebo možná právě proto, že je tato cesta provázena bouřlivou diskuzí. Tentokrát jsme se po jedné takové debatě rozhodli věnovat genderu ve válečných konfliktech i v rozvojové pomoci a věřte, že je to téma, ve kterém si něco zajímavého najde každý.
Články zaměřené na válku se věnují především mýtu, že ženy ve válečných konfliktech zaujímají pouze pasivní, trpitelskou roli a na konkrétních příkladech z Blízkého východu i z Afriky, ze Sierra Leone, dokazují, že ženy v nich mají velmi významné místo. Nejen, že se umí do konfliktů zapojit i se zbraní v ruce, ale především chtějí být samy hybatelkami změn a podílet se na snahách o ukončení konfliktů i na rekonstrukci země po válce. To, že to ženy umí, je patrné nejen z textu Ženy od války k míru v Sierra Leone, ale i z článku Nenásilí a studium konfliktů, který na základě současného výzkumu dokazuje, že nenásilný způsob vedení konfliktu je efektivnější a vede k lepším výsledkům než jeho násilné alternativy.
Co se rozvojové pomoci týče, je to už léta stejná písnička. Víme, že průřezové zohlednění genderového hlediska v rozvojové pomoci je naprosto klíčové pro její úspěch, ale stále není mnoho projektů, které se podle toho řídí. To bohužel dokazuje i text Genderová rovnost v rozvojové spolupráci. Doufejme, že už se snad konečně dostaneme z formální úrovně i do praxe.
Tématu míru a bezpečí se věnuje rozhovor s Mílou O’Sullivan, který bych rozhodně doporučila i člověku, který o této oblasti mnoho neví. Tato expertka na genderovou problematiku v mezinárodní politice vysvětluje, jak je důležité, aby ženy byly zastoupeny v celém procesu řešení konfliktu a procesu obnovy, od vyjednávání míru až po stanovování poválečného vývoje.
Anketní otázka s tématem války také souvisela a byla tentokrát velmi široká. Ptali jsme se, jestli mají ženy místo v armádě, a zajímalo nás, jaké místo jim jednotliví respondenti přiřknou.
V nadcházejících červnových dnech Vám přeji klidnou chvilku na odpočinek, ale i na zamyšlení. Třeba právě nad články ve zpravodaji Rovné příležitosti v souvislostech.
Markéta Štěpánová
šéfredaktorka
O krátký komentář na toto téma jsme pro účely červnového čísla zpravodaje poprosili mírovou aktivistku z německé Strany zelených, umělkyni a spisovatelku Gudrun Eickelberg.
10. května jsme v rámci cyklu diskusních přednášek na aktuální témata uspořádali setkání k otázce, která je z tohoto pohledu zatím spíše na okraji zájmu odborné i laické veřejnosti, a tou jsou genderové aspekty náhradní (rodinné) péče.
Ženy jistě mají v armádě své místo. V současné době tvoří vojákyně 13 % resortu obrany, konkrétně je to 2.952 žen. Dlouhodobě se v NATO pohybuje Česká republika v poměru žen v armádě kolem 5. místa. Ženy slouží na různých pozicích, často specifických a dříve „ryze mužských“. Čeští vojáci tak mají mezi sebou pilotku bitevníku L-159, vrtulníku, druhou pilotku letounu Airbus a dvě palubní střelkyně u vrtulníkového letectva. V Liberci slouží žena jako náčelnice chemické laboratoře, ve Vyškově jako vojenská kaplanka. Žena-nadporučice pak velela i českému nasaditelnému spojovacímu modulu v alianční operaci Active Fence v Turecku.
Když byl můj velký bratr povolán na vojnu, byl poslán k dělostřelectvu. Když jednou přijel domu na dovolenou, ptala jsem se ho, jestli jsou podmínky u dělostřelectva tak hrozné, jak se říká. Podíval se na mě pohledem člověka, který ví, že podstatnou část svého mládí stráví v izraelské armádě, a řekl: Na naší základně je jen jedna dívka, a ta má knír.
Zatímco některé ženy jsou si jisté samy sebou, jiné najdou oporu ve svém týmu a své misi. Některé jsou vystaveny sexuálnímu obtěžování a setkají se s šovinismem, jiné naleznou podpůrnou komunitu mužů i žen. Důvodem je to, že postavení žen v armádě se nijak neliší od postavení žen v izraelské společnosti. Dává to smysl, protože armáda je takovým mikrokosmem společnosti.
V Izraeli ženy nastupují na povinnou vojenskou službu do armády, protože mají stejný význam pro společnost i zemi, ve které žijí, jako muži. Byla jsem v izraelské armádě rok a 9 měsíců. Zpětně hodnoceno, moje práce byla naprosto zbytečná a doba strávená v armádě byla obrovská ztráta času. Cítila bych to jinak, kdybych byla muž? Pochybuji. Cítila bych to jinak, kdybych dělala jinou práci? Možná. Neumožnili mi to kvůli mému genderu? Protože mám astma, nemyslím si. Koneckonců jsme všichni ve stejné lodi, i když osobně bych se rozhodla raději zůstat na pevnině.
Ženy mají v armádě místo. Samozřejmě. Za druhé světové války bojovaly v řadách jak Rudé armády, tak Wehrmachtu statisíce žen. Ještě nepilotovaly stíhací letouny a neřídily tanky, jak je tomu dnes, ale byly velmi platné v řadě profesí od spojařek či zdravotnic až po služby v zabezpečení leteckého provozu. V Armádě ČR je jich pěkná řádka. Osobně nejsem příznivcem toho, aby ženy byly v první linii se zbraní. Pořád si myslím, že je to výlučně mužská záležitost, byť vím, že ženy obecně zvládají stres lépe než muži. Motivaci ženy být lepší než muž nechápu, neboť je jasné, že jsou v zásadě lepší než my muži. Cokoli jim dáme, udělají to lepším, než to bylo.