Norsko je dnes mnohými bráno jako ideál rovnosti a rovnoprávnosti, a to nejen v otázce rovnosti rasové, ale i rovnosti pohlaví. I v tamní společnosti ale stále přetrvává řada předsudků a izolace některých menšin, mezi něž patří i Romani a Roma. Ve zvlášť obtížném postavení jsou romské ženy, které musí čelit útisku nejen od většinové populace, ale i v rámci vlastní komunity. Jsou to proto zejména ony, kdo potřebují pomoc a podporu ve společnosti, která jim do cesty staví jen překážky.
Romská populace na území Norska je rozdělena mezi dvě samostatné národnostní menšiny – Roma a Romani. Z historického hlediska starší a populačně početnější menšina Romani váže svůj původ ke kočovným národům, které se poprvé začaly usazovat na území dnešního Norska přibližně před 500 lety. I z tohoto důvodu je nutné ji odlišovat od mnohem menšího etnika Roma, jehož první vlna migrace proběhla asi před 150 lety, a které dnes i v důsledku rasových čistek z 30. let minulého století čítá jen několik set lidí.
Stejně jako v České republice, i v Norsku trvalo dlouhou dobu, než se v právu i společenské praxi začaly ukotvovat zásady respektu k právům menšin a zákazu diskriminace. Historickou praxí byla jednak nucená asimilace v případě Romani, která zahrnovala odebírání dětí z rodin, zákaz kočovného způsobu života a další utiskující prostředky, jednak ale i politika vyloučení v případě Roma, která dosáhla hrozivých extrémů během druhé světové války, a pokračovala až do 50. let minulého století.
První moderní pokusy o integraci menšiny Roma proběhly v 70. až 90. letech a jejich cílem bylo zejména zlepšit životní situaci příslušníků této menšiny, která byla v předchozích letech skutečně tragická. Norská vláda proto v této oblasti investovala nejen do budování domů, ale vytvořila i program vzdělávání dospělých, samostatný systém sociálního zabezpečení a speciální soustavu mateřských a základních škol. Tento projekt by se dal i v dnešním smyslu považovat za moderní, jelikož při jeho sestavování a aplikaci se tehdejší vládní činitelé snažili rozvíjet dialog s vůdčími členy Roma komunity a nešlo tak jen o vnucování určitých opatření „shora“.
Kritici tohoto projektu však upozorňují mj. na fakt, že jeho tvůrci nevěnovali dostatečnou pozornost samotné kultuře Roma a snažili se spíše o to, aby tato kultura byla nahrazena kulturou většinovou, norskou, a byla tak fakticky vymazána. Zároveň, ačkoli je možno chválit jejich úsilí o navázání dialogu se samotnými příslušníky Roma, jediní, jimž tak byl v jednání dán hlas, byli „patriarchové“: muži v pokročilém věku, kteří tak mnohdy nabízeli velmi jednostranný pohled na celý problém. Na postavení a problémy žen v rámci menšiny takřka nebyl brán zřetel, což i kvůli nerovnému postavení žen v dané menšině nelze chápat jinak než jako velké opomenutí ze strany norských úřadů – opomenutí, jehož důsledky přetrvávají dodnes. Další věcí, kterou norská vláda nevzala v potaz, byla nedůvěra členů této menšiny v okolní společnost a její vrcholné představitele, jako výsledek desetiletí útisku a diskriminace.
I v současnosti je proto situace Roma v Norsku, stejně jako situace romské menšiny u nás, problematická. Ačkoli se jejich životní podmínky oproti minulým letům výrazně zlepšily, i dnes se jedná o menšinu, která se drží stranou většinové společnosti a v níž stále převládá nedůvěra vůči jejím aparátům. Dnešní snahy o integraci příslušníků Roma do norského prostředí se proto zaměřují zejména na odbourávání předsudků a sbližování obou národů, a to budováním kulturních a podobných center a celkovou snahou o to, aby členové a členky Roma mohli představit svou kulturu a sebe podle svých vlastních představ. Kladou při tom důraz na informovanost a představují nový náhled na historii i současnost norské společnosti, který není brán jen z jednoho úhlu pohledu, ale dává slovo všem, kteří se na vývoji společnosti podíleli a podílejí.
Specifickou roli v těchto projektech hrají ženy z Roma menšiny – jsou to často právě ony, které se zasazují o propagaci kultury a zlepšení informovanosti, a významně tak přispívají k rozvoji mnoha akcí a programů. Jejich pozice je přitom o to obtížnější, jelikož jsou obětí nejen rasových předsudků, ale nerovné postavení mají i ve své vlastní komunitě. Společenské uspořádání v rámci menšiny Roma je totiž staví oproti mužům do podřízené pozice a jejich hlavní role tak spočívá v náročné péči o širokou rodinu a o domácnost. Nejen v rámci tamní komunity je přitom praxí, že práce v rámci rodiny, kterou společnost dlouhodobě ženám klade na bedra, v sobě zahrnuje každodenní mnohahodinovou dřinu, za kterou se ženám nedostává vděk ani ocenění, natož nějaká finanční kompenzace. Alarmující je i fakt, že tradice dívkám z Roma menšiny diktuje, aby opouštěly školu a vzdaly se jakéhokoli vzdělání už v období puberty – jejich úkolem je totiž nastoupit jako pomocnice v péči o domácnost a naučit se, jak být dobrou manželkou a matkou.
Jejich životy se tak zacyklí do role matky-pečovatelky, a pokud z této klece společenských představ chtějí uniknout, musejí často čelit nejen psychologickému nátlaku, ale často i přímo vyloučení ze silně patriarchální komunity. Jako ženy, a navíc ženy odlišného etnika, tak čelí dvojímu vyloučení – nejenže je rasové předsudky vyčleňují z většinové společnosti, zároveň jejich životy omezuje i genderová diskriminace, udržovaná jejich vlastními kulturními tradicemi. O to menší je pak jejich šance uplatnit se na trhu práce, dosáhnout finanční nezávislosti a stability, nebo se jakkoli jinak postavit na vlastní nohy a prosazovat svoje téma. Situaci nepomáhá ani obecně nízká úroveň vzdělání v rámci Roma menšiny, které je navíc pro většinu dívek mnohem hůře dosažitelné než pro chlapce. Všechny tyto faktory nejen stále více prohlubují už tak velkou propast v životní úrovni norských a romských žen, ale zároveň snižují šance se z této pasti v budoucnu vymanit.
A přesto, nebo možná právě proto, jsou to převážně ženy, které se zasazují o propagaci romské kultury a které projevují snahu o sblížení obou etnik. Ženy, které vedle svých vynucených povinností péče o široké příbuzenstvo vkládají velké úsilí i do řady kulturních a vzdělávacích projektů, a to nejen s malou nebo žádnou pomocí, ale často i přes odpor svých rodin a jiných členů komunity. O to více proto potřebují podporu ze strany většinové společnosti – důkaz, že jejich strádání a snahy nejsou zbytečné.
Použité zdroje:
Eero Olli, Roma and Romani 2016.
Inger Sigfridsson, A brief overview of the Norwegian authorities' actions against Norwegian Vlach Roma and women's position today.
http://annestinefoto.no/the-norwegian-roma/
Článek je jedním z výstupů projektu „Genderová rovnost v norské praxi – studijní cesta“, který byl podpořen organizací Open Society Fund Praha z programu „Dejme (že)nám šanci“, financovaného z Norských fondů.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).