Jill Morgenthaler, jedna z prvních žen v americké armádě sepsala své zkušenosti s vedením lidí a tato její kniha právě vychází i v češtině pod názvem Nebojte se převzít velení. Lze ji číst jako klasickou příručku o tom, jak si osvojit top manažerské dovednosti, ale daleko zajímavější je sledovat postřehy ženy, která byla ambiciózní a dokázala se prosadit v prostředí, kde jí každý den dávali najevo, že tam nepatří.
Jill Morgenthaler vstoupila do armády po vzoru svého otce, profesionálního vojáka. Bylo to v 70. letech, v době, kdy pro ženy teprve vznikaly pozice v záložních sborech, a ty byly navíc jen zkušební. Armáda ale pro svou profesionalizaci potřebovala lidi, takže ať chtěla nebo nechtěla, musela začít brát ženy ve svých řadách vážně. To se ale nestalo přes noc a ženy, které se jako první průkopnice odhodlaly ke vstupu do armády, měly velmi těžkou cestu a musely neustále všem okolo dokazovat, že mohou být užitečné nejen při ošetřování ran a vyplňování papírů.
To, že většina mužů v armádě ženy nechce, věděla Jill Morgenthaler už v okamžiku, kdy začala studovat na vojenské akademii. Typickým projevem jejích mužských kolegů byla přezíravost anebo naopak nechtěná pozornost. To první vyřešila cílevědomou prací, díky níž vystoupala na žebříčku až do hodnosti plukovnice – v armádní hierarchii ale i tak nebylo samozřejmostí, že výše postavené osobě je vždy projevován respekt. Poradit si s přemírou pozornosti bylo problematičtější, kultuře sexismu se někdy musela přizpůsobit, jindy proti ní úspěšně bojovala. V 70. letech byl sexismus (ale i rasismus) v americké armádě poměrně běžnou záležitostí, koncept rovných příležitostí pro všechny se teprve rodil, a tak měli příslušníci etnických menšin i ženy, které byly v armádě také v absolutní menšině, velmi těžkou pozici. Ještě komplikovanější situaci musely čelit lesby (a stejně tak gayové), protože homosexualita byla v armádě trestná až do roku 1993 – hrozilo jim propuštění se ztrátou cti a bez nároku na výslužné a další benefity.
Příběh Jill Morgenthaler dobře ilustruje obecně známý fakt, že žena musí být až abnormálně silná osobnost, aby se dokázala prosadit do vysoké vedoucí pozice v mužském kolektivu. Překážkám, které musela překonat, nemusel čelit žádný její mužský kolega. Jako příslušnice menšiny se třeba musela vyrovnat s tím, že ženám byla přisuzována jakási kolektivní vina. Například v devadesátých letech se prokázalo několik případů, kdy vysoce postavení představitelé armády sexuálně zneužili ženy nižších hodností. K ženám v armádě pak mnozí muži přistupovali s podezřením, představovaly hrozbu, že je svedou, obviní a zničí jejich kariéru. Pracovat v této atmosféře bylo možné jen s velkou dávkou sebevědomí. Po narození druhého dítěte Jill proti její vůli sesadili na nižší pozici s odůvodněním, že je to pro její dobro a bude tak mít méně stresující náplň práce. Tento nelegální postup nakonec vyřešila tím, že se nechala přeřadit k jinému týmu.
Po pěti letech aktivní služby – působila mimo jiné v Koreji, Bosně a Iráku, sloužila dvacet pět let v záloze. Poté z armády odešla, zužitkovala nabyté zkušenosti a začala se živit přednášením o vedení lidí, krizovém managementu a krizové komunikaci. A podobně jako řada jiných úspěšných žen, za všechny jmenujme tu nejznámější, ředitelku Facebooku Sheryl Sandberg, vydala knihu.
V předmluvě k českému vydání se uvádí, že „její doporučení o leadershipu prošla testem válečných zón a tvrdé maskulinní hierarchie americké armády“. Autorka skutečně podává návod, jak obstát v drsném prostředí a jak se v něm prosadit. Cíl individuálního úspěchu ale pro ni není primární, stěžejní důraz klade na to, jak vést tým a jak dosáhnout především úspěchu kolektivního. Její hlavní zásadou je jednat se všemi, ať už podřízenými či nadřízenými, s respektem. Doporučené postupy ilustruje na vlastních zkušenostech, což vyznívá někdy trochu zjednodušeně a banálně, jakoby aplikace schematických návodů byla univerzálně fungujícím receptem na úspěch.
Z knihy si přesto mohou něco odnést jak ženy, tak muži. Některá doporučení totiž platí obecně. Například nepodceňujte překážku a zároveň se nedívejte daleko před sebe, abyste se nezalekli překážek následujících. Specificky ženám pak autorka mimo jiné radí, aby si řekly o povýšení dřív, než na ně budou připraveny. To koresponduje se známou skutečností, že ženy zpravidla čekají, až budou připraveny alespoň z osmdesáti procent, kdežto muži si o povýšení řeknou, když jsou připraveni z pouhých dvaceti procent.
Jill Morgenthalerová: Nebojte se převzít velení, Motiv Press, 2017
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).