Gender a sport
Čekání na teplého Jágra
Je otázka homosexuality, bisexuality či heterosexuality vůbec téma pro sportovkyně a sportovce? A pro fandy? A má být? K čemu slouží větší zviditelnění a naopak zneviditelnění tohoto tématu?
Vážené čtenářky, vážení čtenáři
Tentokrát jsme si jako téma zpravodaje Rovné příležitosti v souvislostech vybrali sport. Samozřejmě opět nahlížený z mnoha různých úhlů a vždy méně či více v souvislosti s genderem. Jak už tomu tak bývá, ani náhodou se nám nepovedlo zpracovat všechny náměty, které jsme ve zpravodaji chtěli mít, protože léto je sice sportu velmi nakloněno, o to méně je ale nakloněno příslibům textů či dodržování termínů. Řada velmi zajímavých témat tak pro tentokrát zůstala mimo naši optiku, ale třeba se k nim ještě někdy v budoucnu vrátíme.
Všem protivenstvím navzdory se v tomto čísle zpravodaje povedlo vytvořit mix článků, při jejichž četbě budete mít příležitost zjistit, že sport je z genderového hlediska velmi zajímavá oblast. Ačkoli by se mohlo zdát, že každá sportovní disciplína má svá jasná pravidla a hodnocen bude tedy samotný sportovní výkon, ženy jsou na tom opět trochu jinak, u nich je totiž důležité i to, jak vypadají. Nejen o tom pojednává článek Výkon nebo super vzhled? Muži a ženy v gymnastice a závodním tanci. Ani ve škole není sportování úplně jednoduché. Čas od času lehce zčeří vlny debata o tom, jestli je lepší mít ve školách tělocvik oddělený podle pohlaví nebo jestli je lepší mít holky a kluky pohromadě. V článku Na hodinách tělesné výchovy zaznívá názor, že je možná lepší zamýšlet se nad tím, jak hodiny vést, než debatovat o tom, jestli holky jen s holkami, nebo raději i s kluky.
Věnovali jsme se i profesionálnímu sportu a profesím s ním spojeným. Trnitá cesta žen k olympijským vavřínům je mapujícím textem o tom, jak dlouhou cestu musely už ženy ujít, aby mohly vedle mužů sportovat, o sportu rozhodovat i ho trénovat, ale i o tom, jak dlouhá cesta je ještě čeká. Nerovnováha na síti aneb sport, peníze a trocha tenisu navíc se věnuje finančnímu ohodnocení ve sportu. I zde je rovnost mezi pohlavími zatím pouhou iluzí.
V srpnu probíhalo mistrovství světa v atletice a i v naprosto nesportovních kruzích se vedly sáhodlouhé debaty o tom, kde končí ženství a začíná mužství. Na to ve zpravodaji neodpovíme, ale rozhodně jsme se zamýšleli i nad tím, jak může se sportovní kariérou zahýbat coming out LGBT sportovce či sportovkyně nebo třeba touha po změně pohlaví. O tom všem v článku s názvem Čekání na teplého Jágra.
V anketě mají tentokrát prostor lidé, kteří se věnují genderově netradičním sportům a v kulturní rubrice doporučujeme dokument Dancer o Sergeji Poluninovi.
Přeji příjemné čtení a hladké návraty z prázdnin.
Markéta Štěpánová
šéfredaktorka
Je otázka homosexuality, bisexuality či heterosexuality vůbec téma pro sportovkyně a sportovce? A pro fandy? A má být? K čemu slouží větší zviditelnění a naopak zneviditelnění tohoto tématu?
Basketbalové hřiště na střeše restaurace, šachové stolky, open air boxovací ringy, to vše můžeme najít v zahraničí. Jaké možnosti sportu, pohybu a relaxace ale nabízí veřejný prostor ve městech a na vesnicích v ČR? Jak jsou tyto možnosti pestré a dostupné různým věkovým skupinám, ženám, mužům?
Thaiboxu se věnuju necelých pět let. Do krásy tohohle sportu mě zasvětil mladší bratr, který mi mimochodem nikdy nedal najevo marnost v tom, že jsem holka. Možná i právě díky němu a trenérům, které mám kolem sebe, co mají ego i hodnoty dobře srovnané, si připadám v tomhle genderově znevýhodněném sportu silná. Vlastně asi i ta nedůvěra ostatních mě dost posouvá vpřed. Krůček po krůčku si my ženy musíme to místo vyšlapat… Je ale potřeba si uvědomit, že nás už neschovají. Ženy dělají atraktivní zápasy, makáme na to úplně stejně a nemáme v ringu zvýhodněné podmínky! Holt se s námi musí počítat.
Zumbu cvičím pravidelně a cítím se při ní skvěle. Začal jsem tak, že jsem si šel zkusit něco, co "opravdu" není pro mne. Tak trochu provokace. Zpočátku jsem měl obavu, abych nenarušil průběh cvičení svou přítomností. Měl jsem odpor k některým specificky ženským cvikům, načež jsem zjistil, že jsem je ani nesvedl a některé nesvedu dodnes. Existuje ovšem i mužská variace, o níž se pokouším. Dnes jsem schopen přidat se ke skupinovému opojení rytmem a pohybem, pokud se vydaří to opravdu rozjet.
V ragby se cítím skvěle. Je to velmi mnohostranně zaměřený sport, ve kterém se potkává fyzická i mentální zdatnost jedince. Jak se říká, ragby je sport gentlemanů, sport, v němž dochází ke spojení inteligence a síly, respektu a férovosti, kombinace šikovnosti a rychlosti. Nevidím důvod, proč by stejné hodnoty nemohly vyznávat i ženy, které navíc k tvrdosti přidávají eleganci a krásu, což tomuto sportu dodává na zajímavosti. Možná při hře nejsme tak tvrdé jako muži, ale za to více přemýšlíme a ragby je tak v našem podání herně mnohem čistší, jinak se to v ničem neliší. Častokrát se setkávám s udivenými pohledy, když řeknu, že hraji ragby, ale dle mého názoru je to sport jako každý jiný, pravidla jsou pro všechny stejná.
Na to, jak je ragby divácky atraktivní sport, si myslím, že u nás je stále nedoceněné. Přestože se členská základna s každým rokem zvyšuje, a to i díky tomu, že je ragby k vidění v televizi (Mistrovství světa v ragby, Olympijské hry), pro dívky je tento sport stále nadneseně řečeno neperspektivní. Děvčata hrají do 14 let společně s chlapci, ale pak se objevuje mezera, kdy neexistuje stálá dívčí klubová soutěž, a ony se tak pouze můžou zapojit do přípravy týmů žen. Zápasy mohou při splnění podmínek „ostaršení“ hrát znovu až od 17 let. Za posledních pár let se jim však Česká ragbyová unie snaží poskytnout alternativu v podobě celorepublikových i regionálních kempů zaměřených na děvčata od 14-18 let, v rámci ligových soutěží žen v průběhu celého roku se konají zápasy děvčat ve věku 16-18 let. Věřím, že se tak do budoucna blýská na lepší časy.