Sergej Polunin je jedním z nejnadanějších tanečníků současnosti. Jeho genialita je zároveň jeho prokletím. Za jeho slávou a úspěchem stojí nejen talent, dril, oddanost a vytrvalost, ale i obětované dětství, rozpad rodiny a osamocení. Dokument Stevena Cantora Dancer sleduje Poluninův životní příběh od jeho začátků na Ukrajině, přes historický úspěch v Londýně, kdy se stal nejmladším sólistou Královského baletu, až po jeho rozhodnutí na konci svých psychických sil balet zcela opustit.
Příběh Sergeje Polunina je světu poměrně znám. Narodil se jako zázračné, pohybově nadané dítě v malém městě Cherson na Ukrajině. Aby rodina finančně podpořila jeho další studium v Kyjevě, s dobrým úmyslem a vidinou možného Sergejova úspěchu se rozdělila. Jeho otec se nechal najmout jako dělník v Portugalsku, babička pracovala jako ošetřovatelka v Řecku a matka se s ním přestěhovala do Kyjeva. Veškeré prostředky byly investovány do budoucnosti jediného syna. Motivace náctiletého Sergeje zvládnout vysoké nároky a každodenní trénink pramenila z touhy znovu sjednotit svou rodinu. Když potom uspěl na konkurzu a zahájil studium na Royal Ballet School, zůstal v Londýně zcela sám.
Za několik let překonal veškerá očekávání a v devatenácti letech se stal nejmladším prvním sólistou této prestižní scény. Mluvilo se o něm jako o talentu od Boha a byl srovnáván se jmény jako Nurejev či Baryšnikov. Jeho píle, nadání a kompletní rodinné úspory mu dopomohly dostat se na profesní vrchol. Potud je příběh dojemný, nicméně bez šťastného konce. Kombinace dospívání v izolaci tanečních sálů, odcizení, rozpad rodinného zázemí, rozvod rodičů a absence osobního života začaly pomalu probouzet frustraci a osobní krizi. V době celosvětové proslulosti, ovací a plných sálů ho trápily vnitřní běsy. Začaly divoké večírky a drogy, tetováním pokryl značnou část svého těla, přestože takové zásahy jsou v baletu nepřijatelné. Svět mu ležel u nohou a Sergej svůj život nenáviděl.
Po necelých dvou letech se dostal do hlavních zpráv jako ukrajinský l´enfant terrible rozhodnutím ze dne na den opustit londýnský balet. Jeho cesta následně pokračuje v Rusku, kde ho ale čeká stejné vyhoření. Na pokraji svých psychických sil se rozhodne rozloučit se se světem baletu zcela, a to stylově posledním tancem. David LaChapelle natočil na Hozierovu skladbu Take me to the Church choreografii, která zrcadlí Sergejův příběh duše ve sledu vzletů a pádů. Technicky náročné skoky následují návraty na zem, kdy se v kleku snaží nalézt uzemnění a sílu vstát.
Závěr dokumentu vyznívá tak trochu do prázdna. Vrchol a pád tanečníka, příběh smlouvy s ďáblem, která byla podepsána již v dětství, mediální bublina, obžaloba systému tanečního vzdělávání. Ale co dál?
Taneční video se Sergejovým rozloučením se stalo světovou senzací a díky němu se dostal jeho lidský příběh do povědomí široké veřejnosti. Bolest a emoce, které prožíval při natáčení tohoto klipu, v něm probudily touhu pokračovat dál. Nalezl sílu ve světě baletu zůstat a změnit jej.
Sergej objíždí s filmem svět. Svůj osud zachycený v dokumentu používá jako univerzální příběh, který má ukázat, jak moc je život tanečníka náročný a jaké oběti si vyžaduje, kolik svobody sebere. Založil nadaci Project Polunin, v níž chce vytvořit pro taneční umělce podpůrnou platformu s agenty, manažery, právníky, psychology, která by se o tanečníky postarala. Přesto, že je balet stále populární, podpora tanečníků není téměř žádná, jsou pouhým nástrojem ve svých angažmá.
Pokud tento dokument a turbulentní život profesně i lidsky výjimečného tanečníka ovlivní a sjednotí svět tanečního umění, je to příběh, který měl být prožit.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).