x

Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma)

03/2017 Gender a sport

Nerovnováha na síti aneb sport, peníze a trocha tenisu navíc

28.8.2017, Josef Vošmik, Gender Studies o.p.s.

Před časem se na naši bezplatnou právní poradnu obrátila mladá sportovkyně, která žádala o radu v situaci nerovného odměňování ve sportu, který provozuje – jde o jednu z bojových disciplín. Poukazovala na to, že ačkoli trénuje stejně jako její kolegové, na turnaji, kam se chce hlásit, dostává vítěz mužské kategorie 3x více peněž než vítězka té ženské. Cítí se být tímto přístupem znevýhodněna a prosí o radu. Již před tímto dotazem jsem plánoval napsání stručného článku o příjmových nerovnostech v tenisu, ale tento dotaz mě motivoval k tomu pojmout jej trochu šířeji.

Pro většinu z nás je sport zábava, ať už aktivní či pasivní, příležitost k setkání s přáteli, nástroj k udržování si kondičky či zbavení se pracovních a jiných stresů nebo prostě něco, co máme rádi a z toho či jiného důvodu nás naplňuje. Ve chvíli, kdy se však začne nadprůměrně dařit a s pílí přicházejí i výsledky, objevuje se i horizont k přetavení této tělesné aktivity v něco více, ve zdánlivě idylické spojení práce a zábavy. S obrovským množstvím úsilí, energie a času ale rostou také náklady na danou sportovní aktivitu a dříve či později se musí objevit otázka: Uživí mě to?

Na první pohled by se mohlo zdát, že sport je arénou, kde nespravedlnost nemá své místo. Jde přece o sport, esenci fair play! Avšak nemusí tomu tak být vždy a mnohé zdroje ukazují, že tomu tak bohužel ani není a profesionální sport se tak stává podobnou baštou genderově zabarvených praktik jako mnohé jiné oblasti naší společnosti.

O podmínkách žen ve špičkovém sportu, zejména v kontextu rovného odměňování, se začíná seriózněji hovořit zejména od 80. let, kdy lze pozorovat i ostrůvkovité snahy o nápravu. Před rokem 2004 můžeme zaznamenat aktivity směřující k vyrovnání odměn žen a mužů ve sportech, jako je atletika, tenis, volejbal, bruslení či střelba, v poslední dekádě se přidaly i takové disciplíny jako potápění, plachtění nebo některé cyklistické soutěže. Často citovaný výzkum BBC Sport z roku 2014, který se soustředil na srovnání finančního ohodnocení mužů a žen ve 35 sportech, konstatuje, že zatímco ve 25 sportovních odvětvích již lze v zásadě pozorovat genderovou rovnost v odměnách, ve zbývajících 10 (28,5 %) přetrvávají nerovné platové podmínky, pochopitelně v neprospěch žen. Největší rozdíly v odměňování na podkladu pohlaví přetrvávají podle uvedené studie ve fotbalu, golfu, kriketu nebo squashi. Není jistě třeba dodávat, že máme na mysli primárně mezinárodní kontext.

Ale posuňme se k tenisu, který byl původním záměrem tohoto článku a na kterém lze exemplárně ilustrovat některé problémy v odměňování žen a mužů. Tenis je sice tradičně uváděn mezi sporty, kde panuje rovnost v odměňování žen a mužů – ostatně to uvádí i výše citovaný průzkum BBC – avšak neplatí to bez výjimek, jak ostatně ještě uvidíme.  

Boj o zrovnoprávnění žen v otázce odměňování v tenisu se rozhořel naplno v 70. a 80. letech minulého století. Nemalou zásluhu na tom měly dvě tenisové legendy: Billie Jean King a nám dobře známá Martina Navrátilová. Především díky urputným snahám Billie Jean King se podařilo v roce 1973 prosadit rovnost v odměnách, tenisovou hantýrkou „prize money“, na prvním z velké čtyřky nejprestižnějších světových turnajů: US Open v New Yorku. Dodejme, že ještě o rok dříve na tomto turnaji vítěz bral 25.000 amerických dolarů, zatímco vítězka pouhých 10.000 dolarů, tj. rozdíl činil neuvěřitelných 60 %!

Mohlo by se zdát, že tento krok brzy následovaly i zbývající 3 grandslamové turnaje, ale chyba lávky. Druhé v pořadí bylo Australian Open v Melbourne (2001), třetí pařížské French Open (2006) a poslední pak nejkonzervativnější z této skupiny, slavný Wimbledon v Londýně (2007). Trvalo tedy více než čtvrt století, než se vedení dalšího z top tenisových turnajů rozhodlo následovat krok US Open.

Zde bychom mohli tento článek ukončit radostným konstatováním, že po několika desetiletích neutuchajících snah feministicky smýšlejících hráček (a hráčů) a dalších lidí, kteří se pohybují okolo tenisu, bylo dosaženo příjmové rovnosti. Tečka. I zde však přetrvávají některá ale.

První ale se týká stále ještě velké čtyřky grandslamových turnajů. Platí sice, že od roku 2007 každý z nich platí muže i ženy za jejich hru stejně, problémem je však skutečnost, že zatímco muži hrají na těchto turnajích na tzv. tři vítězné sety, ženy hrají na vítězné sety dva. Muži tak mohou odehrát zápas v délce pět setů, zatímco ženy hrají nejvýše sety tři. Na grandslamových turnajích tedy nadále převažuje genderová nerovnost, tentokrát v neprospěch mužů. Neplatí zde známé pravidlo: stejná odměna za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, což lze jen sotva považovat za ospravedlnitelné.

Tím se dostáváme k druhému ale, které bychom chtěli výslovně zmínit. Je sice pravdou, že na nejprestižnějších světových podnicích velké čtyřky a některých dalších jsou podmínky odměňování podle pohlaví stanoveny v zásadě stejně, pokud pomineme onen „škraloup“ týkající se diskrepance v počtu odehraných setů, ale na dalších turnajích již pravidlo ukotvující rovnost odměn neexistuje vždy. A doplňme, že na většině těchto „ostatních“ turnajů, kterých je v tenisovém kalendáři většina, se již hraje v případě žen a i mužů na dva vítězné sety. Podle údajů z posledních let i v tenisu převažuje rozdíl v odměňování žen a mužů v průměrné výši 20 %, kterou známe i z trhu práce.

Nejedná se tedy zdaleka jen o kosmetické rozdíly, které by tak jako tak byly neoprávněné, ale často skutečně diference, které mají zásadní dopad na možnost sportem se uživit. Mezinárodní tenisová asociace v roce 2014 zveřejnila studii, ve které analyzovala průměrné náklady na hraní tenisu na profesionální úrovni ve vztahu k odměnám vyplaceným hráčům a hráčkám v předchozím roce. Došla k závěru, že zatímco výdaje na hraní tenisu na profi úrovni si mohlo dovolit uhradit 336 hráčů, v případě hráček to bylo 253. Disproporce zde tedy činí 25 %.

Jádro pudla je do značné míry skryto ve skutečnosti, že odměny hráček a hráčů se odvíjí od sponzorských příspěvků a televizních práv. A je pravdou, že mužská tenisová asociace (ATP) tak získává vyšší prostředky než ta ženská (WTA). Velké trio hráčů Federer, Nadal, Djokovič v posledních letech generovalo výrazně vyšší objem peněz, než v případě ženského okruhu, kde bývá poukazováno na nedostatek „osobností“ – v posledních letech snad můžeme zmínit snad jen Venus Williams či Marii Šarapovovou. Avšak na věc lze pohlížet i z druhé strany: právě proto, že se do ženského tenisu neinvestuje tolik peněz, nemá tolik hráček možnost dostat se na špičku a celosvětové koncerny pak investují opět do mužů a dělají z nich mediální hvězdy hodné následování ze strany mladé generace, čímž se kruh uzavírá. Nemluvě o tom, že absence charismatických osobností je věcí relativní. Osobně si živě pamatuji nedávné doby, kdy spolu soupeřily hráčky jako Martina Navrátilová, Steffi Graf, Monica Seles či Gabriela Sabatini. A jaký to byl tenis!

Cesta ke zrovnoprávnění žen a mužů ve světovém tenisu není zdaleka uzavřenou kapitolou a výroky Novaka Djokoviče, jenž hlásá, že tenistky by měly „brát méně“, či Venus Williams a Andyho Murryho, kteří stojí na opačné straně barikády, jsou toho důkazem. A nejedná se zdaleka pouze o tenis. Situace v jiných sportech je často daleko horší a rozdíly v odměňování a přístupu k mužům a ženám mohou být rozhodujícím kritériem, zda se daný člověk bude určitému sportu skutečně věnovat na vrcholové úrovni či nikoli.    

 

Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).

Email *