Je otázka homosexuality, bisexuality či heterosexuality vůbec téma pro sportovkyně a sportovce? A pro fandy? A má být? K čemu slouží větší zviditelnění a naopak zneviditelnění tohoto tématu?
V nedávné době byla i v našich médiích věnována pozornost prohlášení snowboardistky Pančochové, že ji aktuálně přitahují dívky. Její vyjádření je zajímavé i s ohledem na otázku, zda je téma LGBT ve sportu důležité. Jak i sama snowboardistka uvádí, její coming out má být inspirací pro ostatní. Díky takovým veřejným a slavným coming outům se vytváří příklady - „role models“ - pro LGBT komunitu. Nejde tedy primárně o sport a sportovní výkony, ale o úspěch a příklad úspěšných osob s menšinovou orientací v různých oborech a oblastech, včetně oblasti sportu. Ano, i gayové a lesby mohou být slavní a úspěšní sportovci a sportovkyně, medailisté i medailistky z olympiád či turnajů.
K většímu zviditelnění tématu LGBT ve sportu a vytváření inspirativních příkladů slouží i webový portál outsports.com. Ostatně i na něm byl rozhovor s Pančochovou jako první uveřejněn.
V diskuzích v souvislosti s tímto rozhovorem často zaznívá názor, že je akt coming outu ve své podstatě nadbytečný. Vládne přesvědčení, že negativní reakce na menšinovou identitu nepřijdou a svět v roce 2015, 2016, 2017 je na tuto skutečnost již připravený. Notabene, copak někde někdo přiznává svou heterosexuální orientaci?
Na jednu stranu existuje tedy tlak na normalitu (přijetí) celé situace, nic se neděje a nic není nutné řešit. Na druhé straně jsou však všudypřítomné spekulace – proč to neřekne? Není ten krasobruslař gay? Nejsou ty tenistky lesby? Proč se nepřiznají? A pokud některý ze sportovců či některá ze sportovkyň veřejně vystoupí se svou jinou orientací, tak zaznívá: „Že je na holky mě nijak netrápí … Ale ty její sportovní výkony, to je už horší…“ či „Ať se snažím, jak se snažím, tak nedokážu pochopit, proč mají lidé potřebu vytrubovat do světa, zda je na holky, nebo na vdolky. Nebo vás by napadlo, např. v práci, jít za šéfem a říkat mu to a žádat o tiskovku?“1
A navíc řada sportovců i sportovkyň svou heterosexualitu také veřejně „přiznává“. Existují totiž sporty, ve kterých se předpokládá pravý opak heterosexuální identity. V tu chvíli se ukazuje obava sportovců a sportovkyň z homofobie ve společnosti. Florbalistky či hokejistky dávají najevo, že jsou heterosexuální, že je florbal nebo hokej prostě jen baví. Ony nejsou lesby. Obdobné je to pro muže u sportů vnímaných jako femininní – jako je např. krasobruslení. Krasobruslař Johnny Weir, jenž dlouho působil na ledě velmi žensky, byl často předmětem spekulací nejen komentátorů či komentátorek, ale také kolegů bruslařů. Je velmi zajímavé, že někteří krasobruslaři považují za důležité vymezit vlastní heterosexualitu, ale také potvrdit, že krasobruslení je mužský a mužný sport – což dle nich Weir svým projevem ničí.
Říct veřejně, že jsem gay, lesba či že mám jinou identitu, je obtížné. Jde nejen o to, zda situaci a otázky okolo své orientace zvládnu, ale také o fanoušky a fanynky, o sponzoring, o mediální obraz, o spoluhráče a spoluhráčky či soupeře a soupeřky. Asi nikdo nepochybuje, že hokejové šatny jsou plné homofobních vtípků a vytváří proto dost nepříjemné prostředí pro případný coming out. V případě transsexuality je to ještě umocněné i změnou pohlaví, a protože existují ženské a mužské sportovní kategorie nastává pro sportovce či sportovkyni výrazný zlom. A přesto, že ne všechny sporty jsou silové, svým přihlášením se k vlastní identitě se ze svého sportu takto může zcela „vyoutovat“. Sportovní kariéra translidí tak často končí.
I téma homosexuality a bisexuality může být zneužité v neprospěch sportovce či sportovkyně. To ukazují nepříliš pozitivní zkušenosti některých LGBT sportovců a sportovkyň ze světa: Například Brendan Burke – americký hokejista, který tragicky zahynul. Anglický fotbalista s nigerijskými kořeny Justin Fashanu, jenž hrál v osmdesátých letech za Norwich City, Nottingham Forrest, Manchester City nebo West Ham spáchal sebevraždu. Martina Navrátilová vyčíslila, že svým coming outem ztratila v 80. letech až 10 milionů dolarů na sponzorských smlouvách.
A tak se ukazuje, že příklady zveřejnění nevedou přímo k větší otevřenosti, nevedou k tomu, že by se již ostatní nemuseli bát coming outu. Od dob Martiny Navrátilové se vlastně jen diskutovalo o sexualitě dalších sportovkyň a sportovců. A to i přesto, že se v České republice rádi vnímáme jako otevření a tolerantní. Jak to?
Ve světě je situace lepší a řada sportovců a sportovkyň veřejně vystoupila se svou orientací. Že by mezi našimi sportovci a sportovkyněmi nebyli homosexuální či jinak orientovaní lidé? Anebo jsou, ale narážejí právě na ty bariéry společenské tolerance ve formě: neříkejte nám to, nepotřebujeme to vědět? Raději mlčte, nebuďte vidět a neodlišujte se.
1 http://sport.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A170314_213609_lyzovani_ten
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).