Pokládám si otázku, zda emancipace žen je obecný problém. Zda má sport jako specifický sociální element ve svém poli aktivit k emancipaci žen přispět. Myslím, že ano, a to nejen aktivní účastí žen na světových sportovních akcích, olympijských hrách, ale v celém průřezu možností, které sport nabízí, jak aktivním sportovkyním, tak ženám sportujícím na rekreační úrovni, ženám v řídících pozicích ve sportu, matkám s dětmi, všem, kteří jsou ochotni se zúčastnit či jen naslouchat.
I Pierre de Coubertin v počátcích olympijského hnutí dlouho odmítal vzájemné soupeření žen, i na prvních novodobých olympijských hrách v Athénách byly ženy odkázány pouze mezi diváky na tribunách. Připomeňme na druhou stranu, že v Českých zemích se od šedesátých let 19. století rozvíjelo sokolské hnutí založené na demokratických principech a díky jeho zakladatelům, především dr. Miroslavu Tyršovi, se téměř současně vedle mužského "sokolování" rozvíjelo ženské cvičení, které bylo formálně založeno vznikem Tělocvičného spolku paní a dívek pražských v roce 1869.
Teprve druhé olympijské hry v Paříži (1900) měly svoji první olympijskou vítězku, americkou golfistku Margaret Abbottovou, i když mezi sportovními funkcionáři stále převládal názor, že sportování žen má negativní dopad na zdraví sportovkyň.
Ke změně této situace přispěli i sportovní funkcionáři tehdejšího Československa, kdy spolu s Británií, Francií, Itálií a USA založili v roce 1921 Mezinárodní federaci ženského sportu, která začala pořádat Ženské světové hry. V Praze v roce 1930 již na hrách závodily ženy ze 17 zemí.
Zájem o sport žen rostl, Mezinárodní olympijský výbor (MOV) postupně zahrnoval do svých soutěží disciplíny pro ženy, ale až do sedmdesátých let dvacátého století tvořila náplň olympijských disciplín pro ženy pouze pětice sportů: gymnastika, atletika, šerm, plavání a kanoistika. Konečně v roce 1973 se na kongresu MOV ve Varně vyslovili jeho účastníci proti jakékoliv diskriminaci žen a doporučili program olympijských her rozšířit o ženská sportovní odvětví.
Podíl účasti žen na olympijských hrách posledních let neustále roste: Atlanta (1996) 34,3 %, Sydney (2000) 38,2 %, Athény (2004) 40,6 %, Peking (2008) 42,4 %, Londýn (2012) 44 %. Zatímco v Barceloně závodilo v roce 1992 celkem 2.704 žen v 98 disciplínách, v Londýně (2012) to již bylo 4.835 žen ve 136 disciplínách.
V návaznosti na diplomatický tlak MOV klesá počet zemí, které na olympijských hrách nemají ve výpravě žádnou ženu – v Barceloně to bylo ještě 35 zemí, v Pekingu už jen 3 země (Brunej, Katar, Saudská Arábie) a v Londýně historicky poprvé byly ženy zastoupeny ve všech výpravách. I přesto ale např. Saudská Arábie soutěže žen vůbec nezařadila do televizního programu, a to navzdory tomu, že některé mezinárodní sportovní federace vyhověly požadavku povolit ženám při soutěži obléknout hijab (muslimský šátek, kterým si žena zahaluje vlasy, krk a poprsí).
Zveřejněná studie z roku 2011 International Sports Press Survey (Nieland, Horky 2011) přinesla údaje ze 17.000 sportovních článků z 80 novin ve 22 zemích: 90 % autorů článků jsou muži, 85 % článků je věnováno sportu mužů. Výmluvné.
Nepříznivá situace je celosvětově v řídících strukturách sportu, první dvě ženy byly do MOV zvoleny až v roce 1981. Členkou MOV byla také Věra Čáslavská, která byla i první ženou v čele Českého olympijského výboru. V současnosti má MOV mezi svými 107 členy a členkami pouze 24 žen. Cílem několika mezinárodních organizací je proto tuto situaci změnit a podporovat rovnoprávné zapojení žen do sportovní činnosti na všech úrovních.
MOV není jedinou mezinárodní organizací, která ustavila pracovní skupinu Žena a sport, se stejným cílem pracuje také Světová organizace sportu žen Women Sport International, Evropská komise sportu žen EWS, ENGSO (European Non-Govermental Sport Organisation), kdy koordinační činnost převzaly OSN, UNESCO i Evropská Unie.
Český olympijský výbor se pokouší k řešení problému také přispět, v roce 1996 byla ustavena Komise sportu žen (v roce 2014 změněn - z důvodu rozšíření aktivit činnosti komise - název na Komise rovných příležitostí ve sportu), která svoji činnost stále rozvíjí v duchu dokumentů a závěrů mezinárodních konferencí o sportu žen. Ve snaze podpořit sport žen komise každoročně uděluje ocenění Trenérka/cvičitelka roku a pořádá již v několika regionech ČR sportovní akce pro ženy, dále v rámci Evropského týdne sportu již třetí rok připravuje seminář koučinku pro ženy působící na nejrůznějších postech jak sportu v ČR, tak v zahraničí. Od založení Komise je její členkou i Štěpánka Hilgertová, účastnice šesti olympijských her a dvojnásobná olympijská vítězka.
V českém sportu je však stále zastoupení žen v řídících a rozhodovacích pozicích velmi nízké, dosahuje přibližně 10% z celkového počtu řídících postů. V mnoha sportovních svazech nejsou ženy zastoupeny v řídících orgánech vůbec, o sportu žen tedy rozhodují v těchto sportovních organizacích a svazech pouze muži.
Stále velmi malý počet žen se věnuje profesionálně trenérství.
Nejen před Komisí sportu žen je tedy ještě dlouhá cesta k dosažení stanovených cílů. Jedním z nich je dosažení plné rovnoprávnosti sportu žen a mužů, do praxe uvedeného rovného zastoupení žen jak při vlastním sportování, tak i v řízení a organizaci sportu, tedy ve všech sférách sportovního dění.
Je to opravdu běh na velmi dlouhou trať.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).