Následný text je extraktem z kapitoly „Ženy: tělo“, knihy s prvky narativně vizuální analýzy s názvem „Naděje je na druhém břehu: životy pražských žen bez domova. Tu v rámci tříletého výzkumu realizovala organizace Jako doma. Kniha vyjde v září 2016 a mapuje příběhy jedenácti žen bez domova, z nichž jedna v průběhu výzkumu zemřela násilnou smrtí, a další dvě ženy zmizely beze stop.
Tělo žen, jejich vizáž, styl chůze, mimika, způsob řeči, pohyb, krása, ošklivost, fyzická síla, tělesné postižení, zranění – všechny tyto atributy jsou vidět na první pohled. Fyzická schránka je často to jediné, co ženy bez domova mají a čím komunikují se světem. Žena, která nemá domov ani peníze a nevlastní auto, postrádá nejen ekonomický, ale často i srovnatelný kulturní a sociální kapitál, jímž by ji společnost mohla zasadit do širšího kontextu, přidělit jí místo a charakteristiky za hranicí jejího bezdomovectví. Ve srovnání s těmito ženami ostatní lidé mají domy, kontakty, rodiny, byty a místa, kam se mohou navracet. Mají víc než tělo. Práce, vzdělání, zájmy a různé role s sebou přinášejí výhody bydlícího člověka. Ženy bez domova však mají často jen a pouze své tělo, které mohou vystavit jako zprávu o svém statutu. Tělo a schopnost mluvit a prezentovat samu sebe pak hraje v životech žen bez domova klíčovou roli, jde o syrový obraz, osekaný až na úplný základ. Tělo mluví zdaleka nejhlasitěji. Potenciální zaměstnavatelé, majitelé bytů, pracovníci služeb a vlastně celý svět je posuzuje hlavně podle tohoto obrazu a ženy bez domova si to uvědomují.
Kvůli jeho zásadní roli a funkci se vzezření ve vyprávěních objevuje často. Ženy bez domova o sebe pečují. Čistotu, upravenost a střízlivost stále znovu zdůrazňují. Je to způsob, jak se mohou odlišit od „těch druhých“ lidí bez domova. Od lidí, kteří nesou břímě viditelného bezdomovectví – formy zachytitelné okem náhodného kolemjdoucího, který soudí, a to většinou negativně. Snad každý člověk se kritickému oku snaží samozřejmě vyhnout. Tělo přitom potkává duši a zařazení, zaškatulkování a odsouzení duši často ubližuje.
Ženy navíc soudíme kritičtěji. Žena, kterou oko náhodného chodce – lékaře, prodavače nebo policisty zařadí do kategorie bezdomovectví, se stává ženou, jež selhala ve více rolích: jako žena, matka, strážkyně rodinného krbu i jako kráska. Koneckonců, ani ženy bez domova nejsou těchto předsudků uchráněny. Na otázku, jak je lidé a společnost vidí a jak by je vidět měli, jsem se často dozvídal: Podle toho, jak ta ženská vypadá a jak se chová... Jakmile je ženská špinavá a vulgární, tak nemám co dodat. Vždyť se tam perou jak zedníci. Dozvídám se tak, že předsudky a představy o vzhledu žen jsou vlastní i ženám bez domova samotným, stejně jako odsuzování „zednického“ chování, které přeci přísluší jen mužům. Pokud se muž chová jako zedník, je jen mužem. Pokud se tak chová žena, je to opovrženíhodné.
Není tudíž náhodou, že ve srovnání s muži bez domova ženy žijí „viděné bytí“. Vzhled je u nich zásadnější nejen kvůli mýtu krásy, zaměstnání a rolím, které na sebe berou, mají často vyšší požadavky na vzhled. Pracují v nemocnicích, v kuchyních, jako uklízečky a jen výjimečně získají místo na stavbě nebo v mužském prostředí, kde se naopak očekává maskulinní vzezření.
Tělo ženám slouží také jako prostředek výdělku, často pro někoho třetího, kdo je posílá za zákazníky. Nezřídka jde přitom o vlastní matky, manžele, bratry anebo jiné členy či členky rodiny. To byl jeho (manželův) nápad, abych jezdila za výdělkem. Protože předtím měl přítelkyni, kterou chodil hlídat, aby se jí něco nestalo, ale mě hlídat nemoh’. No, dva měsíce jsem odolávala. Je to, jako když hodíte neplavce do vody, ať se naučí sám plavat, takže jsem všechno musela na vlastní kůži zažít.
Tělo potřebuje ochranu a musí za ni platit. V tomto bodě se shodují snad všechny ženy, jež zažily realitu ulice nebo bydlení ve squatech. Sama prý žena nepřežije. Riziko znásilnění, nejhorší invaze, kterou tělo může zažít, číhá v komunitě lidí bez domova, v níž dominují muži, na každém rohu. Za zavřenými dveřmi vybydlených domů sice hledají úkryt před mrazem a deštěm, ale necháš se znásilňovat jedním, aby tě neznásilňovali všichni – to je daň, kterou ženy za místo ve squatu někdy platí. Nedobrovolné poškozující a často násilné vztahy s muži, jež mají ochrannou funkci, jsou u heterosexuálních, ale i lesbických a bisexuálních žen ulice normou. Pouze jedna vypravěčka zmínila dlouhá období života na ulici bez partnera.
Těla žen bez domova jsou znásilňována, mlácena, nechtěna a selhávají. Chybí jim zuby, mají zlámané kosti a přejeté nohy. Jako by jim tělo patřilo jen částečně a jen někdy. Často se odváží k odporu a od svého trýznitele odejdou, přestože třeba ani není kam: No, to jsem odešla, jsme se pohádali... Byla velká zima a potkala jsem ho, já jsem ho znala, chodil k nám, a on říká: Co děláš, vždyť jsme kamarádi. Tak jsem tam šla a oni mě brutálně znásilnili... Na ulici v zimě potkáš hajzla a oni tě potom znásilní a ještě mu do toho musíš říkat, že ho miluješ?
Svědectví dávají tušit, že tělům žen bez domova se dějí věci, které jsou za hranicí únosnosti. Nám berou dech a jim víru. Tyto situace se však nutně nepojí se stavem sociální tísně a chudoby. Ohrožení těla mívá v příbězích dlouhou historii. Začíná už v dětském věku, ať už v rukách institucí, nebo rodiny: Mlátili nás ve sprše praklem na koberce a vším, co bylo po ruce, i když jsme zrovna nezlobili. Pak, až když ty dva vychovatele zavřeli za týrání dětí, tak byl život v dětském domově o něco málo lepší. Ale i daleko menší, zcela bezbranná těla mají své příběhy: Máma mi asi ve čtrnácti řekla: Ty jsi v tý porodnici měla radši chcípnout. Narodila jsem se v sedmém měsíci a strávila čtrnáct dní v inkubátoru, ale nevypadám nijak divně.
Těla selhávají. Zcela neplánovaně může přijít zvrat: To bylo tři čtvrtě roku po tom, co jsem měla prasklou cévu na mozku, právě po té operaci. Já jsem byla čtvrt roku tady v nemocnici v Praze, bejvalej si mezitím našel jinou ženskou, protože mu v nemocnici řekli, že nebudu moct nic dělat, já jsem nesměla nic těžkého, a pak si našel jinou a mě vyhodil...
Těla jsou vystavena posměchu, když nemají boty: To u nás nebylo, že bych měla hlad, ale když jsem chodila na základní školu bez přezůvek, bez ponožek, naboso a seděla takhle celý den ve třídě, tak to byl špatný pocit.
Těla vypravěček byla v minulosti i přítomnosti vystavována rozličným druhům potupy, újmy, zranění, násilí a ohrožení. Společným znakem těchto invazivních událostí byla jejich zranitelnost, nepoměr sil, který znemožnil běžné formy obrany, například útěk, volání o pomoc nebo zabouchnutí dveří před nosem. Tyto dívky a ženy byly zranitelné dávno před tím, než přišly o domov. Z jejich vyprávění však také vyplývá, že ačkoli znaly různé formy útlaku těla a násilí proti němu již z dřívějška, s bezdomovectvím se situace vždy ještě zhoršila. Dozvídám se tak, že násilí se ve stavu bez domova stává součástí každodenní reality a jako takové ovlivňuje strategie přežití, styl, jakým se ženy pohybují po ulicích, i to, jak se chovají v místech s vysokým rizikem ohrožení ze strany veřejnosti, svých mužů anebo policie.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).