Až do konce prosince se můžete seznámit s příběhem ženské emancipace v českých zemích. Přibližuje jej výstava Vlastním hlasem v Náprstkově muzeu. Její hlavní autorka Jitka Gelnarová v rozhovoru mluví o tom, proč jsme na první české aktivistky bojující za ženská práva téměř zapomněli a jaký dopad může mít takto zkreslená historická paměť na práva žen v 21. století.
Zeptám se z pohledu člověka, který otázku ženské emancipace nijak zvlášť neřeší. Proč bychom se dnes měli zajímat o to, co se v ženské emancipaci událo před 100 lety?
Řekla bych, že právě proto, že se to samo neudálo. Ten trpný rod slovesa "událo se" evokuje, že se to všechno stalo tak nějak samo od sebe, což zneviditelňuje ženy jako aktérky, které musely za ženská práva bojovat. Je důležité si připomínat, že současná práva žen jsou výsledkem mnohaletého boje ženských aktivistek a jejich podporovatelů. Ty ženy i muži si zaslouží, aby jejich úsilí bylo součástí naší kolektivní paměti, protože bojovali za práva poloviny společnosti. Zároveň chceme výstavou ukázat, že proces ženské emancipace nepředstavuje nějakou optimistickou, lineární cestu pokroku, ale cestu, respektive cesty, které se různě kroutí a i se vrací zpátky. Například první republika sice přinesla zrovnoprávnění mužů a žen v ústavě, zároveň ale už od 20. let se tady objevují poměrně silné politické hlasy volající po omezení placené práce žen, za druhé republiky k tomu skutečně dochází - bylo přijato vládní nařízení, na základě kterého byly propouštěny vdané státní zaměstnankyně z práce. Je třeba si uvědomit, že už vybojovaná práva nejsou samozřejmostí a mohou být zas pozbyta. Něco podobného slyšíme i dnes, i když jsou to ojedinělé hlasy, jsou tu hlasy, které třeba delegitimizují nárok na volební právo, mnohem silnější jsou pak hlasy, které volají po omezení reprodukčních práv žen.
Byl boj za rovnoprávnost skutečně bojem?
Slovo boj nemusí nutně znamenat fyzické násilí. Kdyby tu byla situace, kdy tu je rovný s rovným, tak může probíhat vyjednávání, ale tak to nebylo, byly tu osoby, které neměly rovná práva, například volební právo. Musely si tedy nejprve vybojovat své právo jednat, dosáhnout toho, aby je vůbec někdo slyšel. K tomuto boji používaly různé prostředky - petice, články v novinách nebo demonstrace.
Boj často evokuje militantnost. Mohou právě tady být kořeny chápání feminismu jakožto ryze militantního hnutí?
U nás byly jiné metody boje nebo úsilí o ženská práva, než jaké používaly třeba britské sufražetky. Byly tu i jiné podmínky. Britské sufražetky se svými militantními metodami nastoupily až v situaci, kdy už aktivistky ve Velké Británii 50 let mírumilovně bojovaly za volební právo pomocí klasických prostředků - posílaly petice, deputace do parlamentu, psaly články - ale nikdo je neposlouchal. To, že sufražetky začaly používat násilí, militantní metodu boje, musíme chápat v tomto kontextu. Byl to způsob, jak docílit, aby je vůbec někdo poslouchal. Ony samy zdůrazňovaly, že cílem není nikomu ublížit, fyzicky někoho zranit, což taky nikdy neudělaly, ale jejich terčem byla politická moc a majetek lidí, kteří mohli něco změnit. V českém prostředí by radikální metody nedávaly smysl. Tady máme situaci nedominantního národa v rámci monarchie, proti komu by to mělo být vedeno a co by to vyvolalo? Proto se používaly jiné, strategičtější metody.
Poznamenaly metody, které aktivistky používaly, vnímání feminismu jako takového mezi širokou veřejností v dalších dekádách?
Ony se vlastně pořád ještě vedou spory o to, co hnutí sufražetek v Británii docílilo, jestli samotnému dosažení volebního práva žen pomohlo nebo naopak ublížilo. Stále na to neexistuje jednoznačný pohled. Stejně tak není jednoznačné, jestli propojení českého ženského hnutí s národním hnutím před první světovou válkou ženskému hnutí pomohlo nebo ublížilo. Projevuje se to i v naší historické paměti. Tedy, pokud už v naší historické paměti ženské hnutí je, tak má idealizovaný nádech. Vnímáme ho jako něco depolitizovaného, jako ukázku naší české mírumilovnosti. „Ty české ženy nebyly takové jako ty sufražetky v Británii, to nebyly žádné sufražetky...“, to se často objevuje. Viditelnost britských sufražetek a výjimečnost způsobu jejich boje v každém případě přispěla k tomu, že se staly důležitou součástí historické paměti Velké Británie. Jsou součástí muzejních expozic, existuje k nim velká muzejní sbírka, píšou se o nich knížky pro děti. Připomínají si je.
Výdobytky emancipačního hnutí se často argumentuje v diskusi s odpůrci současného feministického hnutí – bez prvorepublikových feministek by dnes ženy nemohly volit ani být voleny a tak dále. Nemám ale pocit, že by tyto poměrně logické argumenty byly brány v potaz. Čím to je? Chybí návaznost na emancipační hnutí, které bylo do značné míry přerušeno po roce 1948?
Z části to souvisí určitě s obdobím socialismu a s tím, jak na něj vzpomínáme. Ale vlastně i s tím, jak vzpomínáme na první republiku. Naše kolektivní paměť podporuje tu představu, že ženská emancipace a ženská práva jsou vlastně jakýmsi darem, že to bylo dáno ženám shora a ony za to nemusely bojovat. Ženské hnutí z 19. století a první republiky jako by vymizelo v našich hlavách. Zůstala jen představa, že první republika ženám dala práva. Máme představu Masaryka a demokracie, ale samotné ženské hnutí nám už do toho úplně nepasuje. Rozrušuje nám to tu ideální představu první republiky, nechceme si připustit, že všechno nebylo dané. Ve školách se neučí, že v období první republiky platil občanský zákoník z roku 1811, který podřizoval ženu muži, postavení ženy de iure v rodině bylo stejné jako v 19. století. Bylo tam třeba, že žena musí následovat muže a tak podobně. To právě aktivistky kritizovaly.
To je asi další problém, že se ženská emancipace jako téma neobjevuje ve výuce dějepisu na školách.
Ano, ani samotné postavy ženského hnutí v našich hlavách nefigurují, i když je známe. Eliška Krásnohorská je známá jako spisovatelka, ale ne jako zakladatelka prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě. Nebo Milada Horáková, to je ještě typičtější příklad, známe ji jako oběť komunistického režimu, ale neznáme ji jako feministku - ona sama se za ni označovala a důležitou součástí její práce bylo zlepšení postavení ženy. Právě ona bojovala za reformu občanského zákoníku a zrovnoprávnění ženy v rodinném právu, ke kterému došlo po roce 1948, bylo postaveno z velké části na její práci.
Dnešní vnímání ženského emancipačního hnutí nejspíš souvisí i s chápáním feminismu jako pojmu obecně?
Pokud už máme nějakou představu o ženském hnutí před rokem 1948, tak se u nás diskurzivně odděluje od toho, co je teď. To, co bylo před rokem 1948, část lidí odmítá označit za feminismus, protože feminismus vnímá jako něco přemrštěného. Zatímco tyto ženy bojovaly za požadavky, které jsou dnes vnímány jako legitimní - vzdělání, volební právo. Je důležité si připomenout, že prvorepublikové aktivistky se samy označovaly jako feministky.
Který příběh z těch, co se na výstavě objevuje, je tobě osobně nejbližší?
Lidsky je mi asi nejbližší příběh Ludmily Bozděchové. Ona se jako 23letá dívka vydala za císařem s žádostí, aby ženy mohly pracovat na poště. Císař ji skutečně vyslyšel a její zásluhou pak od roku 1872 mohly ženy nastoupit do poštovní služby. Její požadavek byl především nárokem ženy na ekonomickou nezávislost.
Ví se, proč to udělala?
Chtěla mít možnost se samostatně uživit. Ona sama chtěla pracovat na poště, absolvovala soukromý telegrafický kurz, ale neměla naději, že tu práci někdy bude moct v Čechách dělat. Tehdy to pro ženu nebylo možné. Jinak o ní víme vlastně velmi málo, dokonce se nedochovala ani její portrétní fotografie, její obličej známe pouze z jedné skupinové fotografie Amerického klubu dam. Pro historii zůstala neviditelná. Dochovala se ale její žádost císaři, která je nesmírně silná. Její příběh má myslím potenciál oslovit současné mladé lidi a může pro ně být inspirativní a může jim pomoct v situaci, kdy sami za něco chtějí bojovat. Uvědomí si, že můžou uspět a že má smysl bojovat za věci, které pokládají za důležité.
Takže taková Greta Thunberg 19. století?
Ano, přesně tak.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).