Když se lidé dostanou do situace, kdy přijdou o tu nejzákladnější věc jako je bydlení a musí se stěhovat na ulici, je to často do větších krajských měst jako je Plzeň, České Budějovice, Brno, anebo rovnou do Prahy. Na začátku je třeba napsat, že ženské bezdomovectví je jiné než to mužské. Ať je to na jakémkoli místě. Důvodem ztráty bydlení u žen velmi často bývá domácí násilí. Zpočátku se žena snaží přespávat u známých. Nejde to však donekonečna, a proto když svoji situaci nezvládne, končí na ulici. I zde ženě trvá déle, než se se situací smíří a najde odvahu zajít pro pomoc do nějaké neziskové organizace.
Na ulici se žena navíc musí potýkat s problémy, jakými jsou například potřeba častější hygieny, násilí, ať verbální nebo neverbální, od mužů, od společnosti, od institucí, či ztráta dětí. Ženy jsou ve velkých městech také více ohrožené prostitucí a drogami. Město je taková džungle, kde se žena musí naučit co nejlépe a bez ohrožení přežít. Ať pod ochranou svého partnera nebo nasazené masky tvrdé holky. Ohrožení totiž nepřichází jen od veřejnosti a lidí bydlících, ale i od komunity lidí nebydlících.
Praha a další krajská města jsou velká, anonymní, lépe se tam shání jakákoli práce či brigáda, je tam více možností přespávání, např. ve squatech, stanech a podobně, větší možnost obživy - z popelnic, sběrem papíru, nebo žebráním. Také je tu více různé pomoci od charit a neziskových organizací. Bohužel velmi často jsou denní centra společná pro muže a ženy, takže chybí nějaký bezpečný prostor. Přesto i v tak velkém a anonymním městě je žena ulicí stigmatizována. Někdy méně, někdy více viditelně. V současné době je v Praze na ulici okolo 3.000 žen. To není málo. Tyto ženy jsou ukryté ve městě, kde musí přežít.
Myslíme si, že se komunity lidí bydlících a lidí bez domova velmi úzce prolínají. A na ulici se v dnešní době opravdu není těžké dostat. Těžké je na ní žít! Nad otázkou žití ženy ve městě z pohledu bezdomovectví se společně zamýšlely některé peer pracovnice, i ženy, které komunitní centrum navštěvují.
Zde jsou jejich úvahy:
Helča, 47 let - peer pracovnice
Žití na ulici je pro mě fyzická i psychická zátěž. Neustále řešíte základní sociální věci, které by vlastně měly být samozřejmostí, jako je, kde se vyspat, vykoupat apod. V Praze, hlavním městě, můžete využít pomoci sociálních služeb jako je Naděje, Armáda spásy a lodě Hermes jako noclehárny. Pokud tam je obsazeno a na vás nezbyde místo, můžete využít třeba tramvajové zastávky, popřípadě noční MHD jako takové. Jde o to, že ženy častěji vyhledávají frekventovanější místa, aby nebyly obtěžovány. Ráno už potom mohou navštívit denní centra pro ženy, kterých tu není zatím opravdu moc. U nás v denním centru na Florenci mohou využít zdarma sprchu, pračku, nechat si ve skříňce na zámek své bydlení v taškách (je to důležité třeba při hledání práce), také se zde mohou během dne vyspat nebo odpočinout. Mohou se zúčastnit některých našich aktivit, jako je jóga, výtvarné činnosti, sebeobrana, jazykové kurzy apod. O centrum se snažíme společně starat a já jako peer pracovnice vím, že domov úplně nenahradí, ale snad alespoň je to bezpečným a odpočinkovým místem, které se na ulici hledá ženě dosti těžko.
Marie, 60 let - spolupracovnice Jako doma
Žiju ve velkém městě. Žiju v Praze. Už 11 let poznávám naše hlavní město jako žena bez domova. Prošla jsem několik nízkoprahových center a nějak se vám snaží pomoci. Dají vám najíst, dají vám i oblečení, ale jinak se starej, jak umíš. Město je však docela vlídné. Vždyť jen kolik je v Praze parků, laviček, stolků se židličkami, doufám, že to tak zůstane a město se nebude měnit k nehostinnému místu pro lidi bez domova. A i bez GPS víme, kde a který den dostaneme něco k jídlu, kde se můžeme vysprchovat atd.
Horší je to se sociálním bydlením. Žádné není. A také populace lidí na ulici stárne a s tím se horší i jejich zdraví. Takže co pouliční senioři? Ti mají prostě smůlu. Je tu pro ně pouze jeden bezbariérový azylový dům s cca 30ti místy, jak pro muže, tak pro ženy. Ale jeden unikát přece jen pražští lidé bez domova mají. Je to loď Hermes. Bydlíme v centru, u vody, vlastně na vodě. Sprcha, čistá postel a budíček v 6.00 hod.
Žena bez domova má i menší šanci na zaměstnání. V Praze je sice dost nabídek, ale často to jsou takové nabídky, jako veřejné úklidy ulic, které jsou špatně placené. Má to sice výhodu peněz hned na ruku a máte na noclehárnu, jídlo a tabák, ale nikdy neušetříte například na kauci nájmu.
Jana, 40 let - peer pracovnice
Žena na ulici! Bez muže možná dost problém! Například ve stanu, pod mostem zabezpečit hygienu, vodu, jídlo a dřevo na vaření, v zimě na zahřátí. Když jste bez práce, jít na sběr, noviny, kabely, železo. Když je práce, ráno vstávat v zimě, hygiena při ohni, když už je zatopeno, ráno tma, oblékání při baterce, popřípadě při svíčce, praní v lavoru. V zimě vlhké věci či dlouhé schnutí vypraných věcí. Voda mrzne, mrznou tkaničky od bot, nohy zmrzlé, ruce zmrzlé. V zimě ráno dlouho tma a od půl čtvrté už zase tma. Už to je samo o sobě deprimující. Nedá se číst.
Musíte se bát, aby vám ze stanu nezmizely věci, popřípadě celý stan a zase nemáte nic. Deky, peřiny, oblečení, jídlo. V létě se zase naopak všechny potraviny kazí a ve stanu je horko. Lidé vás šikanují, že jste špinaví, zloději, alkáči, či fetky. Ale najdou se i takoví, kteří přinesou jídlo, věci a ptají se, jak se na ulici žije. A ženě? Dost těžko!
Jsme organizace Jako doma, která se zaměřuje na ženské bezdomovectví. Principy práce této organizace jsou participace, genderová citlivost, bezpečí, partnerství a empowerment. Jako doma má dva velké projekty. A to Kuchařky bez domova a Komunitní centrum pro ženy bez domova, kde pracují peer pracovnice (ženy se zkušeností s bezdomovectvím). V komunitním centru jsme se společně zamyslely nad tématem žena ve městě z pohledu žen bez domova.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).
