O veřejné správě a práci „na úřadech“ se dlouhá léta tradovalo, že platy sice nejsou vysoké, ale zato je to výborné prostředí pro maminky malých dětí, protože brzo v kanceláři skončí a mají klid. Podobně jako u některých obdobných mýtů a polopravd, které se o práci v české byrokracii tradují, ani toto tvrzení není tak zcela pravdivé, a zejména nereflektuje vývoj posledních 10 až 15 let.
Protichůdné trendy
Zejména v období po světové ekonomické krizi, tedy zhruba od roku 2008 dále, zde totiž probíhalo několik trendů, které měly a mají na aktuální možnosti a reálnou podobu slaďování soukromého a pracovního života ve státní správě podstatný vliv. Jde jednak o průběžné škrty v rozpočtech na platy, spojené ale s vyššími možnostmi individuálního ohodnocení. Tyto dva procesy mají za výsledek skutečnost, že výdělky ve státní správě už nezaostávají hluboko za celorepublikovými průměry (byť se stále nedá hovořit o bůhví jak lukrativním zaměstnání), nicméně neúměrně tomu se navýšil tlak na výkonnost jednotlivých zaměstnanců a zaměstnankyň. To přináší zejména nulovou zastupitelnost, včetně nemocí a dovolených, a mimo jiné i nízkou vůli ke kratším úvazkům či jiným flexibilním uspořádáním, pokud by měla mít za výsledek snížení absolutního objemu práce odváděného na jednom pracovním nebo služebním místě.
Poněkud protichůdným trendem bylo ale úsilí o zvýšení zaměstnavatelské atraktivity jednotlivých úřadů, které v dané oblasti našlo odraz i v některých ustanoveních zákona o státní službě. Ten již od roku 2014 ukládá služebním úřadům poměrně progresivně formulovanou povinnost vytvářet pro slaďování podmínky. Zároveň se jedná o normu veřejného práva, s podpůrným použitím správního řádu, a tímto způsobem byla oproti ustanovením zákoníku práce i zakotvena formálnější a přehlednější pravidla pro žádosti o úpravy služební doby i další změny.
Nenaplněný potenciál
Jak ukazují výroční zprávy o slaďování soukromého života s výkonem služby, které zveřejňuje Sekce pro státní službu Ministerstva vnitra1, výše uvedené trendy a změny se vzájemně příliš nepotkávají, zejména v individuální rovině. V zásadě jediným plošně skutečně hojně využívaným nástrojem slaďování tak zůstává pružná služební doba. Individuální úpravy, typicky kratší úvazky, se v praxi využívají mnohem méně. Možnost výkonu práce z jiného místa (home office) byla před pandemií Covid-19 také značně nedostatkovým zbožím.
Dále je možné říct, že podmínky reálného využití dostupných instrumentů se do značné míry odvíjejí od konkrétního služebního úřadu. To sice může mít do jisté míry opodstatnění v rozdílných agendách a způsobu jejich výkonu, do značné míry ale záleží zejména na tom, jak se vedení konkrétního úřadu k této problematice postaví. A zde je tedy velmi velká rezerva jednak pro standardní využívání řady slaďovacích instrumentů, jednak pro sjednocení praxe, aby měli státní zaměstnanci a zaměstnankyně skutečně srovnatelné podmínky napříč státní službou.
1) https://www.mvcr.cz/sluzba/clanek/ostatni-dokumenty.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).