Generální stávka na Mezinárodní den žen ve Španělsku, stovky protestů po celé zemi s účastí milionů lidí, to byla celosvětově unikátní událost. Protestovalo se proti nerovnému odměňování, proti genderové nerovnosti a domácímu násilí. S odstupem téměř tří měsíců jsme zjišťovali, jak stávka probíhala, jaký účinek stávka měla, co se změnilo nebo mění. A také, jak je možné, že je ve Španělsku tak široké hnutí s feministickými požadavky, které je mezigenerační, podílí se na něm migrantky, dělnice, profesionálky i akademičky. Co ho drží pohromadě a jak se mobilizuje?
Celostátní ženská stávka se konala ve Španělsku již podruhé. Principelně měla stávka trochu jiný cíl než „jen“ nepracovat v práci: paralyzovat různé neviditelné povinnosti a aktivity, které ženy běžně vykonávají a které nejsou dostatečně uznávány a ani nejsou ekonomicky oceněny. V soukromí se to týká hlavně domácích prací a pečovatelských povinností. Organizátorky a organizátoři vyzvali také ke studentské stávce a spotřebitelské stávce, v přesvědčení, že kapitalistický systém stojí a padá s nákupy, které dělají na každodenní bázi především ženy. Nakupování se v ten den mělo omezit především ve velkých nákupních centrech a ve velkých řetězcích, lidé také měli omezit sledování televize a používání elektroniky a různých spotřebičů.
Co by se stalo, kdyby ženy neodvezly své děti do školy, nebo kdyby nikdo nedošel na nákup a neuvařil večeři? Jedním z cílů stávky bylo ukázat, že mnoho činností, které ženy denně mají na starost, jsou pro chod domácnosti a rodiny zásadní. Zároveň ale organizace stávky a pokyny nebyly tak naivní, aby hnaly ženy do velkých rizik, které by měly za následek například ztrátu zaměstnání. „Možná budete nuceny pracovat i v tento den, ale pokud máte příležitost promluvit o svých právech nebo poukázat na problémy, kterým ženy čelí na pracovišti, 8. března je k tomu ideální příležitost.“
Cílem organizátorů a organizátorek bylo zapojit co nejvíce lokálních skupin z celého Španělska, jejichž akce by pak měla místní i celostátní rozměr. Zapojili i aktivistické skupiny z Mexika, Argentiny a Itálie a kromě setkání online kladli důraz i na průběžná setkávání tváří v tvář. Lednového přípravného setkání se zúčastnilo 400 lokálních organizátorů a organizátorek.
„Řekl bych, že hlavní důvod úspěchu hnutí byla mobilizace na sociálních sítích, na pracovištích a školách, kterou provádělo mnoho feministických fór a skupin a které se v tomto úsilí sjednotily. Výraznou roli hrálo také to, že požadavky byly široce formulovány, byly málo specifické. Sociální sítě a média akci propagovaly, o přípravě stávky se mluvilo i v televizi. Ke stávce se připojily i odbory, čímž donutily firmy, média a politické strany se ke stávce vyjádřit, zaujmout postoj. O stávce se tedy mluvilo týdny před tím, než se konala,“ komentuje Javier Martínez Dos Santos, student filozofie a člen sdružení “Bajo Palabra” a sdružení LGTBQ UAMentiende (Autonomní univerzita rozumí, sdružení LGTBQ studujících).
Irene Mendoza, členka feministické skupiny Grupo Kollontai na Univerzitě Complutense v Madridu, k tomu dodává: “Stávka nakonec nebyla absolutní, protože odbory odsouhlasily jen několik hodin stávky, takže to byla spíš pře-stávka. Nicméně následná demonstrace tentýž den byl velký úspěch, i lidé, kteří se nezúčastnili stávky během dne, přišli večer na demonstraci. Viděla jsem na ní směsici lidí, hodně mladých lidí, někteří dokonce teenageři. Ale průměr byl tak mezi 20-45 lety.”
Demonstrace i stávky měly ve španělské společnosti dobré podhoubí, alespoň na rovině přihlášení se k feminismu jako správnému hnutí pro společenskou rovnost. Ve Španělsku se od poloviny 90. let k feminismu hlásí levice i pravice, protože politickým stranám umožňuje prezentovat se jako moderní. Nejvíce se politické strany shodnou na boji proti domácímu násilí a podpoře účasti žen v politice (a v obou směrech Španelsko boduje: v EU patří k zemím s poměrně nízkým počtem smrtelných obětí domácího násilí a s vysokým počtem žen v politice), obecně jsou ale nadále selektivní, když dojde na podporu konkrétních opatření. Nejméně úspěchů se politicky dosahuje v budování sociálního státu a podpoře slaďování péče a práce.
„Podpora slaďování je momentálně ve formě daňových úlev, ty rodiny, co si to mohou dovolit, najímají chudé ženy na úklid a hlídání dětí. To je samozřejmě řešení možné jen v nerovných společnostech s omezeným pracovním trhem. Část levice, zvlášť ti bohatší, co sami paní na úklid mají, nekritizují třídní nerovnost a nedostatek lepších pracovních příležitostí pro ženy, ale chtějí lepší pracovní práva pro své uklízečky, které nyní často pracují načerno,“ říká Darina Martykánová, historička českého původu z Autonomní univerzity v Madridu.
Kolem demonstrací a stávky se také ukázal populismus a pokrytectví některých politických stran. Politická reprezentace stran jako například Lidová strana (křesťanská demokracie) a Občané (liberální pravice) se před konáním a úspěchem stávky a demonstrace vyslovila proti, a to především z důvodu anti-kapitalistického náboje akcí, se kterým nesouhlasila. Během 8. března, když ale viděla obrovský úspěch akce, si připnula fialové mašličky (symbol pro účast na demonstraci) a večerní demonstrace se již zúčastnila. V následujících dnech se ale omezila na návrhy minimálních feministických opatření.
Kromě obecných požadavků jako například „stop platové diskriminaci“ či „odmítáme patriarchální nespravedlnost“, obsahoval Manifesto i konkrétní požadavky, například zahrnutí doby strávené péčí o blízké nebo zemědělskými pracemi, například na rodinném statku, do rozhodného období pro výpočet důchodů. Důležité je, aby důchody odpovídaly tomu, co si ženy skutečně odpracovaly. Především jde o ženy, které během frankismu strávily podstatnou část života touto nikde neevidovanou prací nebo prací načerno a po smrti manžela přicházejí o možnost těžit z jeho důchodu nebo pobírají jen velmi nízký vdovský důchod, protože oficiální příjem domácnosti stojí a padá s tím, co do ní přinese manžel. Dalším požadavkem je i možnost sdíleného důchodového pojištění.
Pokud jde o zavádění konkrétních opatření, panuje spíše skepse. Jedním z hlavních požadavků bylo opět navýšit seškrtaný rozpočet na boj s domácím násilím a na opatření proti platovým rozdílům, ale zatím se v těchto oblastech nic moc neděje
Změny jsou ale vidět na nižší úrovni rozhodování, jak na soukromé, tak obecní a regionální. Ženské hlasy a požadavky jsou brány vážněji než dříve a jsou považovány za legitimní. Mezi nově zavedená dílčí opatření patří například to, že týrané ženy budou mít na policejních stanicích speciální místnosti a čekárny, nebo to, že se otcovská dovolená prodlouží z 15 na 30 dní. Kromě toho začaly fungovat například „ženské patroly“ na různých velkých veřejných akcích a slavnostech, jejichž úkolem je chránit ostatní ženy před obtěžováním ze strany mužů.
„Myslím, že mnoho lidí, kteří nejsou velkými feministy, šlo na demonstraci, protože jeden den je to nic nestojí. Ale praktikovat opravdovou solidaritu se ženami ostatních 364 dní v roce už stojí více úsilí a oběti.“ Jsem pesimista, takže si nemyslím, že mobilizace přinese velké změny. Osobně jsem se účastnil mnoha demonstrací a tahle byla ta nejpočetnější ze všech, ale problém je v tom, že byla plná lidí, zvlášť mužů, kteří se pak nejsou ochotni vzdát svých výsad,“ říká Alejandro Camino, feminista, levicový aktivista a doktorand, píše disertaci o politizaci konzervativních žen v první třetině 20. století.
Úspěch stávky a demonstrace je jedna věc, ale již teď je jasné, že ve Španělsku pomáhá feminismus artikulovat požadavky na společenské změny.
„Pokud se teoreticky k rovnosti a feminismu hlásí téměř všichni, tak to způsobuje, ze feministický diskurz je k dispozici jako společensky přijatelný jazyk, kterým nejrůznější skupiny mohou vyjádřit své problémy a kritizovat překážky, s nimiž se potýkají. Taky jde o to, že když všichni více méně prezentují rovnost jako ideál a učí to děti i ve škole, tak mladé holky, když vyrůstají, jsou naštvané, když vidí, že to tak ve skutečnosti nefunguje, a jsou velmi mobilizované. Vadí jim hlavně tlak na perfektní vzhled, dvojí standardy, pokud jde o sexualitu mezi mladými lidmi, intelektuální podceňování, žárlivost partnerů a omezení pohybu ve veřejném prostoru (ze strachu z obtěžování v noci, při slavnostech a koncertech apod.). Velké téma je také strach ze znásilnění a obtěžování. Naše generace s tím vyrostla jako s přirozenou součástí ženské zkušenosti, s níž se nedá nic dělat, a přizpůsobily jsme tomu své chování. Dnešní generace říká: nevěnujte úsilí tomu nahnat nám strach z chození v noci samy po ulici, věnujte úsilí tomu, vychovat muže k tomu, aby neobtěžovali ženy,“ říká Darina Martykánová.
A její kamarádka Cristina García, servírka a uklízečka ve venkovském hotelu, která se stávky také zúčastnila, k tomu dodává: “Den ode dne mají ženy v naší zemi menší strach z toho čelit obtěžování a týrání, nemlčet, postavit se tomu. A to je cesta ke zlepšení. Jsem hrdá, když vidím, že nás je čím dál více, kdo chceme žít v rovnosti. A to nejen, aby nás respektovali muži, ale abychom respektovaly samy sebe a jedna druhou. Abychom opustili představu o dokonalé ženě v domácnosti. Abychom prolomili společenská tabu a muži a ženy si byli rovni nejen před zákonem, ale i v každodenním životě.“
Poděkování patří Darině Martykánové za cenný vhled do španělské společnosti, zprostředkování respondentů a překlady.
Zdroje:
Kdo organizoval a historie akce: http://hacialahuelgafeminista.org/international/
https://elpais.com/elpais/2018/03/21/inenglish/1521624982_050188.html
https://elpais.com/elpais/2017/03/09/inenglish/1489048559_239428.html
https://elpais.com/elpais/2018/03/09/inenglish/1520588794_324922.html?rel=mas
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).