Společnost je nastavená tak, že člověk by měl pracovat a musí pracovat, aby se uživil. To má větší dopady na ženy než na muže za situace, kdy ženy jsou primárními – a dá se říci celoživotními – pečovatelkami v rodinách. Na trhu práce je to znevýhodňuje už jen proto, že z důvodu rodičovství přeruší na nějakou dobu svou pracovní dráhu, případně kariéru, jejich kvalifikace zastarává, jejich plat či mzda je po tu dobu „zmrazena“ a podobně. Tuto situaci muži v kontextu svého rodičovství nezažívají.
Nicméně péče o dítě není jen „zátěž“. Obsahuje v sobě důležitý, neredukovatelný emocionální rozměr. A právě proto, aby ani otcové o něj nebyli ochuzeni, i oni by měli mít nepřenositelné právo pečovat o malé dítě a být mu nablízku nejen „ve svátečních“ chvílích. Podle mne by se mělo hovořit více o rodičovství a jeho dopadech, než jen o mateřství, aby na povrch vystoupila právě ona stále přetrvávající genderovanost péče o dítě, která každého z rodičů znevýhodňuje jiným způsobem.
Tento pohled je podle mne dost sporný, na můj vkus až příliš utilitární. Je ale pravda, že náš svět na čísla prostě slyší. A někdy asi není špatné si uvědomit, že péče má nějakou ekonomickou cenu a hodnotu. Je třeba nabourat představu, že když je nějaká práce, kterou dělají převážně ženy, tzv. „neviditelná“, tak že nemá žádnou ekonomickou hodnotu. Má. Zároveň se tím ale pohybujeme v mužském ekonomickém diskurzu. A péče má taky rozměr etický. Ale jako „svůj“ problém péči o dítě cítí zpravidla jen ženy, nikoli muži. V naší společnosti mužská část populace téma péče ještě příliš neinternalizovala jako svoji zodpovědnost, jako svoji povinnost, ale vlastně i jako své právo. O problematice péče je podle mne nutné uvažovat v mnoha rovinách a neredukovat ji jen na jeden rozměr.
Její přístup je určitě podnětný. Ideálem nepochybně je, aby společnost vytvářela podmínky pro důstojnou a kvalitní péči o lidi, kteří ji potřebují. Péče o druhé by proto měla být budována na kvalitní a dostupné veřejné péči s tím, že člověk, který je těm lidem blízko – a tady by mělo dojít k narušení genderovanosti péče - by měl mít prostor, vlastně právo, pečovat, pokud se chce o druhého postarat. Společnost by měla mít zdroje na to, danou pečující osobu v té době finančně zabezpečit, ocenit její práci.
Pokud ale péče zůstává jen nebo hlavně na bedrech jednotlivců, bez výrazné pomoci ze stranu veřejných institucí, pak tato situace bývá problematická. Hrozí ztráta sociálních kontaktů, mnohem rychleji dochází k vyhoření u pečujících osob, dochází ke snížení příjmů apod. Netýká se to jen matek, co pečují o malé dítě, ale ono se to týká i lidí, zase většinou žen, které jsou již většinou ve vyšším věku a pečují o své anebo partnerovy ještě starší rodiče. Nejednou odcházejí z trhu práce, na který se již nemají šanci vrátit. Je třeba začít nazírat na problém péče nikoli jako na individuální problém a primární odpovědnost žen, ale jako na společenský problém, který vyžaduje nové, sociálně spravedlivější řešení.
Jinak když se ještě vrátím k některým výsledkům konference, tak analýza CERGE zkoumala dopady mateřství na budoucí důchody žen a zaměřovala se přitom jen na ženy. Její autoři dospěli k závěru, že mateřství bude jejich důchody ovlivňovat zcela minimálně, zůstanou-li zachovány dosavadní parametry jejich výpočtu. Ale z mého pohledu by se ta analýza dala udělat ještě úplně jinak. A možná by ukázala i jiné výsledky a určité nerovnosti, pokud by se porovnávali muži a ženy, resp. muži s dětmi x ženy s dětmi, muži bez dětí x ženy bez dětí. Prostě bych tuto analýzu rámovala rodičovstvím, ptala bych se, jaký vliv má rodičovství na současné příjmy i budoucí důchody matek a otců. Zjištěné výsledky by nepochybně nevyznívaly tak optimisticky.
U nás se některé firmy snaží dělat opatření, která jsou většinou implicitně určena pro ženy, což zas vede k určité konzervaci genderově nerovného modelu, který vychází z toho, že to jsou ony, kdo tato opatření potřebují, protože se starají o druhé. Vůbec se neuvažuje o mužích, o tom, jak je více motivovat a přesvědčovat k tomu, aby se na péči podíleli i oni a měli třeba částečné úvazky z důvodu péče anebo pro tento účel využívali pružnou pracovní dobu. Studie například ukazují, že pružnou pracovní dobu využívají muži mnohdy častěji než ženy, nicméně muži ji užívají pro své koníčky a zájmy, nikoli z důvodu péče a starosti o druhé.
Participovali jsme na mezinárodním výzkumu, kde se srovnávaly podmínky v konvenční firmě a sociálním podniku a bylo zajímavé sledovat, jak jsou opatření ke slaďování nastavena a jak fungují v jednotlivých zemích. Tento výzkum potvrdil, že možnosti slaďování výrazně souvisí i s kulturou společnosti, s tím, jak jsou daná opatření institucionalizovaná a zdomácnělá. Například ve Finsku otcové přiznali, že zůstávají nějakou dobu na rodičovské a berou si i volno na ošetřování svých nemocných dětí.
Asi bych měla dodat, že ve Finsku mají ze zákona mít plány rovnosti i organizace, které mají pouhých 30 zaměstnanců. V těchto plánech se řeší otázka odchodu rodičů z práce a jejich návratu zpět, otázka udržení kvalifikace během rodičovské, nebo se tam v daleko vyšší míře věnuje pozornost platovým nerovnostem, možnostem kariérního postupu žen a podobně.
Jinak ve všech zemích – a speciálně u nás - sociální firmy vytvářely pro kombinování práce a soukromého života lepší podmínky než ty konvenční. Alespoň v tomto výzkumu byla tato tendence patrná.
Jednak to bude způsobené tím, že sociální firmy nejsou tak orientované na zisk, není v nich takový tlak na výkon za každou cenu a klade se v nich větší důraz na well-being pracujících. V sociálním podnikání je převaha žen, a to jak na pozici zaměstnankyň, tak často i ve vedení. A ženy ve vedení jsou více schopné reflektovat potřeby svých zaměstnankyň, ale i zaměstnanců a vycházet jim vstříc.
Díky za rozhovor.
1 Nancy Fraser je feministická kritička, profesorka filosofie, zabývá se tématem spravedlnosti, sociální spravedlnosti, redistribuce a uznání.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).