Malé dítě je v Čechách předmětem veřejného dozoru. Na jednu stranu je asi dobře, že se i zcela cizí lidé zajímají, jestli své dítě nemlátíte nebo mu nezpůsobujete jinou zásadní újmu. Ovšem okolí podrobuje dítě kontrole i v mnohem nepodstatnějších věcech, jako je třeba co jí nebo co má na sobě. A zcela zásadní na tom všem je, že kritika je mířena na matku dítěte a většinou od jiných žen, muži se do toho vkládají minimálně. Takže, jde tady ještě o dítě? Nebo si jdou ženy po krku a patriarchát si mne ruce, protože nemusí hnout prstem?
Na základě vlastní zkušenosti a pozorování jsem si rozdělila „dozorkyně“ na tři skupiny: ty, co to myslí dobře s vaším dítětem, ty, co chtějí jen to nejlepší pro vaše dítě a ty, kterým se zželelo vašeho dítěte. Všechny vědí nejlépe, co vaše dítě aktuálně potřebuje. Jako matka jste každopádně ta, co jeho problém v tu chvíli neumí dobře vyřešit. Je lhostejné, zda se nacházejí v MHD, na dětském hřišti nebo na ulici. Liší se jen mírou (ne)vřelosti, se kterou s vámi jednají. Téma a situace jsou podružné: dítě má určitě hlad nebo žízeň, je mu horko/zima, chce dudánka, nechce dudánka, chce spát….
Jednou jsem šla zkontrolovat svého potomka, který spal na druhém konci dětského hřiště, v horkém létě ve stínu pod stromem. Když jsem se nakláněla nad kočárek, ozvalo se odněkud hrobovým hlasem „No, ještě naštěstí dejchá, ale divím se, že se ještě neudusil.“ Poznámka byla od seniorky, podle jejích vlastních slov dětské lékařky, a následovala přednáška o tom, jak škodlivé je používat v takovém horku moskytiéru. Vsadím se, že kdyby mi dítě spalo v kočárku bez moskytiéry, dostalo by se mi od někoho jiného přednášky o tom, kolik nebezpečí hrozí od poletujícího hmyzu.
Když jsem se dostala do takové situace poprvé, jako čerstvá prvo-matka novorozeněte, nevěděla jsem, jak reagovat. Moje mateřské a do velké míry i celkové sebevědomí bylo tehdy na nule, ve spoustě věcí jsem si opravdu nebyla jistá, jestli to dělám dobře. Dnes už se tomu spíš směju, nepříjemné je to ale stále.
Zajímalo by mne, jakou zkušenost mají současní aktivní otcové, jestli zažívají podobné situace. Tipla bych si, že jsou omilostněni, asi se stále předpokládá, že muži v péči o malé dítě tak nějak stále plavou a není jim to přirozené. Takže chyby se očekávají. Zároveň se ale očekává, že si poradí s typicky „mužskými“ úkoly, jako je například zvedání těžkých břemen. Kolik vysokopodlažních tramvají musel můj muž nechat ujet, protože mu nikdo nepomohl s hlubokým kočárem, a to někdy ani na požádání.
Naproti tomu matky, ty jsou k mateřství zrozeny, tak musí vše zvládat na první dobrou. Chyby se nepromíjejí.
Připomíná mi to trochu reality show Výměna manželek, kde si ženy taky jdou po krku, tentokrát především kvůli (domnělým) chybám v úklidu, nedostatečnostech ve vaření, ale taky v péči o děti. Výměna manželek má kromě jiných aspektů, které už jistě někdo zanalyzoval, výrazný sociální rozměr. „Nejúspěšnější“ díly jsou ty se sociálně slabými, kteří se do té míry topí ve své kritické situaci, že diváctvu přinášejí největší dávku spravedlivého rozhořčení nad tím, jak vůbec nezvládají to, co by slušní lidé zvládat měli.
Jedno je zde společné: vlastní, často velmi individuální nebo skupinově či generačně sdílenou představu o tom, jak mají věci být, uplatňujeme na druhé, abychom se utvrdili v tom, že si stojíme dobře, pokud oni selhávají (a že selžou, to je celkem jisté, už proto, že to dělají minimálně trochu jinak). A pro mnoho žen je stále nejsnazší uspět v typických rolích hospodyně, matky, babičky, protože byly pro tuto roli ve své většině vychovávány v mnohem silnějším diktátu patriarchátu, než máme dnes. Genderový rozměr je v případě dozoru nad matkami i hospodyněmi jednoznačně silný. Ženy jsou stále ve společnosti znevýhodněné a jejich postavení je slabší. Když se k tomu přidá sociální znevýhodnění, chudoba, je to teprve peklo. Nejkrutější a nejsmutnější na tom ale je, že ať jste chudá či bohatá, dostáváte jako matka herdy do zad od těch, co by s vámi ideálně měly mít solidaritu, protože jsou s vámi na jedné lodi, i když si to mnohé z nich nepřipouští. To se pak patriarchát opravdu může jen spokojeně smát.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).