Do značné míry určuje tuto pozici jejich případné zdravotní postižení, ale také národnostní či státní příslušnost, rodinný či sociální kontext, v kterém žijí, a řada dalších faktorů. Navíc v dospělosti, při přechodu na trh práce, je někdy takovýmto určujícím znakem také pohlaví.
Dosažení vzdělání jako vstupenka do „lepšího“ života
Naplnění práva na vzdělání figuruje v řadě lidskoprávních předpisů, ale také v ekonomických studiích, jako významná hodnota, předurčující kvalitu života každého dítěte v jeho dospělosti. O to větší pozornost by měl stát věnovat zajištění vzdělání dětem, které jsou limitovány mj. rodinným či sociálním prostředím, resp. přístupem rodičů k docházce dítěte do školy (mj. OECD zdůrazňuje, že ne vždy je třeba se řídit podle závěrů nebo postupů rodičů, pokud vyvstává pochybnost o tom, zda jednají v souladu s nejlepším zájmem svého dítěte (1)). Právně je třeba také dodat, že dosažení co nejvyššího vzdělání je nepochybně v souladu s nejlepším zájmem dítěte, což je kategorie ostře sledovaná, mj. s ohledem na naše mezinárodní závazky (2): o to větší pozornost by měla být upřena k zajištění rovnosti v přístupu ke vzdělání – právě proto, že ne všechny děti mají od narození stejnou startovní pozici.
Rodinný a sociální kontext, v němž žák či žákyně žije, je jen jednou z okolností, které mohou dítě ovlivnit v jeho vzdělávacím procesu. Tento článek obsahuje zamyšlení, na základě kterých případných dalších charakteristik může být dítě v našem vzdělávacím systému znevýhodněno.
Zákaz diskriminace v přístupu ke vzdělání v českém právu
Antidiskriminační zákon (3) pokrývá mj. přístup ke vzdělání a jeho poskytování. Pokud je tedy žák v přístupu ke vzdělání nebo při jeho poskytování diskriminován, může (resp. jeho zákonní zástupci) podat žalobu a požadovat nároky zákonem zmíněné, tj. zanechání znevýhodňujícího jednání, odstranění jeho následků ad.
Podstatným je v uvedeném kontextu ale i školský zákon. (4) Tento předpis zmiňuje hned jako první zásadu poskytování vzdělávání zásadu rovného přístupu ke vzdělání pro každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie bez jakékoli diskriminace. Přitom oproti antidiskriminačnímu zákonu navíc jmenuje zákaz diskriminace založené na barvě pleti, jazyku, sociálním původu a majetku nebo rodu, popř. zdravotním stavu nebo jiném důvodu. Pokud je tedy žák diskriminován například s ohledem na sociální zázemí, případně majetek jeho rodiny, nemůže sice, resp. jeho zástupce, žalovat nároky uvedené antidiskriminačním zákonem, ale přesto má být uvedené jednání postihováno, a to Českou školní inspekcí, jejímž úkolem je sledování dodržování školských předpisů. Navíc školský zákon zmiňuje na více místech povinnost reflektovat skutečnost, že žák má určité sociální znevýhodnění, a má mu zajistit potřebný přístup (ustanovení § 16 školského zákona).
Cizinci a děti národnostních menšin
Prozatím neuspokojivě řešeným problémem českého školství je vzdělávání romských žáků. Opakovaně se zmiňuje, že sociální vyloučení značné části českých Romů úzce souvisí s jejich nízkým vzděláním (většina dospělé romské populace absolvovala zvláštní školu), a tím tedy také se špatným uplatněním na trhu práce.
V čem tkví hlavní problémy související se vzděláváním Romů? Pedagogové škol, v nichž jsou k docházce zapsáni Romové, zmiňují jednak značné absence romských dětí, které je dle jejich závěrů limitují. Další problém s mnohaletými kořeny je nadměrné vzdělávání romských žáků ve zvláštních školách, resp. dnes základních školách praktických. Praxi zařazování romských žáků do segmentu speciálního školství pojmenoval již před řadou let štrasburský soud (jedná se o rozsudek D. H. a ostatní proti České republice (5) z roku 2007), když konstatoval, že Česká republika nadměrným odesíláním do zvláštních škol Romy diskriminuje.
Štrasburský soud přitom nekonstatoval závěr o diskriminaci Romů v přístupu ke vzdělání jen vůči České republice, ale také opakovaně vůči Řecku, Chorvatsku, Maďarsku ad. Stát by nepochybně měl upřít veškeré síly k tomu, aby vylepšil startovní pozici řady romských dětí, které jsou limitovány už tím, že musí vyrůstat často ve velmi chudých, sociálně nevhodných poměrech. Těmto okolnostem prozatím neumí (nejen) naše školství dostatečně čelit.
Také u dětí cizinců vyvstávají některé shodné problémy: pokud se rodiče například původně asijského dítěte přestěhují do České republiky a dítě neumí česky, je pro něj náročné zapojit se do výuky (škola přitom nemůže všem dětem zajistit výuku v jejich rodném jazyce). Ale právě proto, aby žáka nelimitovaly rodinné okolnosti, stanoví školský zákon, že i děti cizinců mají nárok na přijetí ke vzdělávání v českých základních školách (§ 13 odst. 1 školského zákona), jakož i v dalších stupních vzdělávání. Co se týče případné povinnosti škol zajistit výuku v jiném než českém jazyce, žákům z národnostních menšin se musí dostat vzdělání v jejich jazyce za podmínek stanovených v § 14 školského zákona, nikoli tedy a priori.
Vzdělávání žáků s postižením aneb diskuse o potřebnosti speciálních škol
Závažnou je dále diskuse nad způsoby vzdělávání žáků se zdravotními znevýhodněními. Antidiskriminační zákon, stejně jako zákon školský, zmiňují povinnost zajistit těmto dětem rovný přístup ke vzdělání. Zastánci inkluzívního vzdělávání uzavírají, že povinnost zajištění rovného přístupu ke vzdělání je možné naplnit výhradně vzděláváním všech žáků ve standardních školách, tedy spolu. Argumentují také tím, že v některých zahraničních systémech vůbec neexistují speciální školy, naopak zastánci speciálních škol namítají, že není vhodné, aby byli vzdělávány všechny děti spolu, protože speciální škola (základní škola praktická, základní škola speciální) umožní žákovi s postižením kvalitnější, individuální péči.
Tato diskuse je primárně diskusí pedagogickou, popř. společenskou (úvaha nad tím, který způsob vzdělávání je efektivní pro dítě s postižením nebo znevýhodněním, má také sociální a etický rozměr). Pokud jde o právně relevantní argumenty k tomu, kde by se dítě s postižením mělo vzdělávat, ty přímo neuvádí školský zákon.(6) Podle ustanovení § 16 odst. 8 školského zákona, vyžaduje-li to povaha postižení, vzdělává se žák v k tomu speciálně zřízené třídě, skupině, oddělení nebo škole. Zákon tedy na otázku zmíněnou výše nedává odpověď: není patrné, které typy zdravotního postižení je možno podřadit pod vzdělávání v běžné škole, a které nikoliv. Navíc ombudsman v roce 2012 doporučoval legislativní zakotvení přednosti individuální integrace v běžné škole (7), návrh ale nebyl přijat.
Pokud jde o mezinárodní závazky České republiky, tam již vodítko najít lze: náš stát je totiž vázán mj. Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, přičemž její čl. 24 zmiňuje, že osoby s postižením mají mít zajištěn „na rovnoprávném základě přístup k začleňujícímu, kvalitnímu a bezplatnému vzdělávání“. Přitom výraz začleňující lze také popsat jako inkluzivní. Pokud bychom tedy vycházeli z tohoto článku zmíněné Úmluvy, nemůžeme než dospět k závěru, že takový přístup českých žáků s postižením ke vzdělání zajištěn není: většina z nich se vzdělává ve speciální škole, a pokud rodiče usilují o jeho vzdělávání v běžné škole, často narážejí na systémové, sociální a finanční bariéry.
Požadavky náboženských menšin ve vzdělávacím procesu
Antidiskriminační zákon, stejně jako zákon školský, zakazuje i diskriminaci na základě víry nebo náboženství. Opět se nabízí řada otázek, pokud jde o výklad takového pravidla. Jednak je třeba podotknout, že jelikož jsme státem sekulárním, veřejné školy neobsahují povinnou výuku náboženství, a zákonní zástupci žáků by tak ani nemohli namítat absenci takové výuky.(8) Veřejné školy ani děti nevedou ke konkrétní víře, a to ani v symbolické rovině.(9)
Co je ovšem problematické s ohledem na zmíněné téma, jsou požadavky náboženských menšin na úpravu výuky. Pokud například muslimská rodina bude požadovat, aby se děti neúčastnily s ohledem na víru rodiny školních příprav na vánoční nebo velikonoční svátky, je prozatím otázkou, jak by se k uvedenému problému postavila Česká školní inspekce, případně v případě antidiskriminační žaloby soud. Vyučující by totiž mohli namítat, že příprava na tyto svátky zasahuje do výuky, již je dítě povinno absolvovat v rámci povinné školní docházky.
Které další problémy by mělo řešit české školství?
Téma zmíněné v názvu tohoto článku by nejspíše zasloužilo větší prostor. Uvedená úvaha měla pouze zmínit nejpalčivější problémy související s otázkou zajištění rovnosti v přístupu ke vzdělání v České republice. Vedle etnicity (národnosti), postižení, víry a majetkových či sociálních poměrů, by totiž mohly vyvstávat i další okolnosti: problémem posledních let je například nezajištění dostatečných kapacit pro děti v mateřských školách – i tam by mohla vyvstat otázka možné diskriminace, mj. na základě věku (10). Přitom odborníci připomínají, že právě předškolní vzdělávání je zvláště pro děti z romské menšiny stěžejní: učí se tu základním kompetencím potřebným v dalším životě.
Ze zahraničí pak známe z oblasti vzdělání i případy diskriminace na základě pohlaví: německý soud posuzoval případ (11), kdy byla zřízena výhradně chlapecká škola. Rodiče dívek namítali, že se jim nedostává téhož kvalitního vzdělávání. Soud ale uzavřel, že je-li škola pro chlapce schopna je vzdělávat k vnímání principu rovnosti pohlaví, nejde o diskriminaci.
Tolik případ ze zahraničí: s takovýmto problémem se prozatím české školství nesetkalo. Nicméně Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Česká školní inspekce, samosprávy zřizující školské právnické osoby, ale také představitelé samotných škol, by měli usilovat o to, aby se výše uvažované charakteristiky dětí nestaly příčinou nižší úrovně jejich vzdělání. Zmíněné orgány by naopak měly zajišťovat vyrovnání šancí těchto dětí v nejvyšší možné míře. To je právě účelem popsané antidiskriminační legislativy. Měli bychom si totiž uvědomit, že naplnění práva každého dítěte na rovný přístup ke vzdělání jako jeho stěžejního sociálního práva je mnohdy jeho jedinou možností k zajištění plnohodnotného života. Český vzdělávací systém přitom prozatím nezajišťuje rovné šance v přístupu ke vzdělání opravdu všem, tak jak jsme si právě ukázali. Stát by přitom v této otázce měl být aktivnější: měl by být nápomocen k vyrovnání všech znevýhodnění, která mohou děti při jejich vzdělávání limitovat. Pojmenování těch nejčastějších z nich bylo cílem této úvahy.
Odkazy:
(1) Dítěti má být pro případ, kdy rodiče nepostupují v souladu s jeho nejlepším zájmem, ustanoven opatrovník.
(2) Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte je třeba postupovat v souladu s nejlepším zájmem dítěte, resp. se zde uvádí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (čl. 3 odst. 1 Úmluvy).
(3) Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, ve znění pozdějších předpisů.
(4) Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů.
(5) Rozhodnutí č. 57325/00.
(6) Jedna z prováděcích vyhlášek ke školskému zákonu sice obsahovala ustanovení o tom, že žák s postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné škole, nicméně toto ustanovení bylo zrušeno.
(7) http://www.ochrance.cz/diskriminace/vyzkum/
(8) Při splnění podmínek v ust. § 15 školského zákona je nicméně možné zorganizovat ve škole výuku náboženství.
(9) Podle závěru štrasburského soudu ve věci Lautsi proti Itálii, stížnost č. 30814/06, není italskou státní mocí nařízená povinnost vystavovat ve veřejných školách katolické kříže porušením práva na vzdělání ve spojení s právem na svobodu myšlení, ani nepředstavuje diskriminaci. Soud uzavřel, že je na uvážení států, zda takovou povinnost školám uloží. Zmíněné rozhodnutí je sporné: Itálie je, jako Česká republika, sekulárním státem.
(10) K otázce kritérií, která lze použít při přijímání ke vzdělávání v mateřské škole, vydal ombudsman doporučení: http://www.ochrance.cz/diskriminace/doporuceni-pro-verejnost/.
(11) Více k případu: http://www.ochrance.cz/diskriminace/aktuality-z-diskriminace/aktuality-z-diskriminace-2013/moznost-zrizovat-vyhradne-chlapecke-skoly-z-pohledu-nemeckeho-spolkoveho-spravniho-soudu/.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).