Nedávné diskuse a ostré názorové střety týkající zpřísnění možnosti umělého přerušení těhotenství v Polsku rezonují i v našem prostředí. Jistě, „nejsme Polsko“ a vliv katolické církve a spřízněných názorových hnutí není u nás ani zdaleka tak silný. Přesto, nejsme v otázkách interrupcí až příliš liberální? Aby si každá a každý z nás, žena či muž, mohl tuto otázku alespoň pro sebe zodpovědět, je zapotřebí mít alespoň elementární povědomí, jak na tom v této oblasti jsme. Jaká je tedy situace s potraty v České republice?
V první řadě je zapotřebí ujasnit si význam několika relativně běžných termínů, které jsou užívány často jako synonyma, avšak jejích obsah není identický – nelze opomíjet ani širší souvislosti této terminologie. Zatímco sousloví „umělé přerušení těhotenství“ je spíše neutrální a bere v úvahu rozhodnutí ženy o tom, zda chce či nechce mít dítě, slovo „potrat“ má konotace vesměs negativní.
Nejširší význam má pojem potrat, který de facto zahrnuje veškeré další termíny a označuje předčasné ukončení těhotenství ženy do doby, než je plod podle platných definic považován za dítě. Aby však nedošlo k nedorozumění je zapotřebí často volit správné dílčí označení: samovolný potrat znamená spontánní ukončení těhotenství bez vnějšího zásahu, indukovaný potrat naopak označuje případy cíleného ukončení těhotenství, ať už na přání těhotné, či ze zdravotních důvodů na straně potencionální matky nebo plodu. Umělé přerušení těhotenství (UPT) nebo také interrupce se pak primárně užívají pro označení zákroků, které jsou z rozličných příčin prováděny na žádost ženy.
Z pohledu způsobu provedení umělého ukončení těhotenství se uvádí i tzv. miniinterrupce, které označují méně invazivní zásahy v počátečních fázích těhotenství. Sem lze zařadit i tzv. „potratové pilulky“, které jsou v ČR dostupné od roku 2014, avšak vzhledem k tomu, že jejich aplikace probíhá v nemocničním zařízení, jsou evidovány mezi indukovanými potraty. Mezi ostatní potraty patří ty, které si žena přivodila sama anebo je provedla či iniciovala nedovoleně jiná osoba. Jedná se tedy převážně o tzv. kriminální potraty. Zvláštním případem potratu je ukončení mimoděložního těhotenství.
Údaje o počtech a struktuře potratů jsou v souladu s legislativou průběžně sledovány a statisticky vyhodnocovány (Ústavem zdravotnických informací a statistiky, ÚZIS). Demografický ukazatel, který vyjadřuje počet a strukturu potratů se pak nazývá potratovost a spolu s dalšími ukazateli, jako jsou porodnost, sňatečnost, rozvodovost, nemocnost a úmrtnost vypovídají o tzv. demografické reprodukci obyvatel.
Možnost umělého přerušení těhotenství (indukovaného potratu) na žádost ženy byla v dnešní ČR umožněna zákonem č. 68/1957 Sb., což od roku 1958 logicky vedlo k jejich postupnému nárůstu, neboť podle předcházející legislativy byly legální pouze interrupce ze zdravotních důvodů, a samozřejmě spontánní potraty. Prováděcí předpisy zákona však podmínky interrupcí omezovaly, zejména prostřednictvím tzv. interrupčních komisí, které posuzovaly „oprávněnost“ každé žádosti. Navíc je zapotřebí mít na paměti, že v této době nebyla dostupná moderní antikoncepce, kterou právě interrupce suplovaly.
Počínaje rokem 1987 je přístup k interrupcím uvolněn, komise jsou zrušeny a rozhodnutí o ukončení těhotenství je ponecháno na ženě. Podmínky umělého přerušení těhotenství v současnosti upravuje stejnojmenný zákon č. 66/1986 Sb. a navazující předpisy.
Dodejme, že miniinterrupce lze provádět do 7. týdne těhotenství (u prvorodičky), resp. 8. týdne (druhorodičky). Jiné legální umělé přerušení těhotenství je možné do 12. týdne, u zdravotních důvodů do 24. týdne těhotenství. O interrupci může písemně požádat žena od 16 let věku, u mladších dívek je to možné jen se souhlasem zákonného zástupce. Pokud je interrupce provedena u dívky ve věku 16 až 18 let, informuje o tom zdravotnické zařízení zákonného zástupce nezletilé.
Podle dostupných statistických údajů u nás po několikaleté stagnaci dochází k pokračování trendu poklesu celkového počtu potratů, který v ČR pozorujeme již od 90. let 20. století. V roce 2013 se jednalo celkem o 37 687 potratů, z toho 22 714 (cca 60 %) představují umělá přerušení těhotenství (UPT). Většinu umělých přerušení (přes 70 %) pak tvoří miniinterrupce.
Statistiky umožňující mezinárodní srovnání potratovosti v zemích Evropy či dokonce širším měřítku jsou velmi těžko dostupné a značně ošidné, a to hned z několika důvodů. V jednotlivých zemích se liší legislativní podmínky možnosti umělého přerušení těhotenství a v důsledku toho i úhrnné počty legálních potratů. Definice potratů a jejich další členění nejsou identické, tudíž data nejsou zcela kompatibilní. A nakonec, v některých zemích nepodléhají data o potratech povinnosti hlášení vůbec.
Co tedy můžeme říci s jistotou? Jednak to, že legislativní úprava přístupu k umělému přerušení těhotenství je v ČR ve srovnání s dalšími zeměmi poměrně liberální a zahrnuje možnost interrupce na požádání („on request“), tedy nikoliv pouze ve vymezeném okruhu případů, kam patří mj. ohrožení života či zdraví ženy, vývojové poruchy plodu, ekonomické a sociální důvody či těhotenství jako důsledek incestu a znásilnění – ostatně právě omezení oprávněných důvodů ukončení těhotenství pouze na vážné ohrožení života ženy je zdrojem četných kontroverzí v již zmiňovaném Polsku.
A dále můžeme tvrdit, že úhrnná potratovost v ČR patří mezi nejnižší v regionu střední a východní Evropy, budeme-li hovořit o Evropě jako celku, pak indukovaná potratovost je u nás stále vyšší než ve státech na západ od nás. I zde je tedy nadále prostor pro osvětu a intenzivnější sexuální výchovu.
Lakonicky řečeno, potratovost souvisí s fertilitou (plodností), tedy přesněji řečeno s fekunditou (český ekvivalent nezní o nic zvukomalebněji – plodivostí). Reprodukční období ženy bývá obecně směřováno do věkového intervalu 15 až 50 let, byť obě tyto hranice jsou dosti individuální. Logicky se nabízí otázka, v jakém věku podstupují ženy interrupce nejčastěji. Odpověď však není jednoduchá, jelikož souvisí s věkovou strukturou žen a počty těhotenství podle věku. Jinými slovy: nestačí propojit počty (indukovaných) potratů za dané období s věkem žen v době, kdy zákrok podstoupily, nýbrž musíme také zohlednit, kolik bylo v daných věkových kategoriích těhotných žen.
Obecně však platí, že stejně jako se trvale zvyšuje věk matek při porodu, zvyšuje se i věk žen při potratu. Nejvíce potratů je v posledních letech hlášeno ve věku 30 – 34 let (cca 9,5 tisíce ročně). O něco nižší je celková potratovost u věkové kohorty těsně předcházející a hned následující: u žen ve věku 25 – 29 let (8,3 tisíce) a u žen 35 – 39 (8,5 tisíc).
Avšak zhruba v posledních deseti letech je patrný trend přesunu části „objemu potratů“ do starších věkových kategorií. Pokud se tedy zaměříme na indukované potraty, a nikoliv potraty celkem, pak v současnosti jich většinu podstupují ženy ve věkové kohortě 35 – 39 let. Po 30. roce věku roste i riziko samovolného potratu či mimoděložního těhotenství.
Vezmeme-li v úvahu i počet těhotných v daném roce a věkové kategorii, pak v průměru nejvíce těhotenství končí potratem u žen v nejnižších věkových kategoriích a u žen starších 40 let. V případě že tedy žena otěhotní před 20. nebo naopak po 40. roce věku, roste pravděpodobnost, že těhotenství bude předčasně ukončeno potratem.
Pro zajímavost uveďme i několik dalších údajů, které ilustrují kontext interrupcí v České republice. Nejčastější žadatelkou o umělé přerušení těhotenství je žena se dvěma dětmi. Pokud srovnáme ženy s nižším (ZŠ) a naopak vyšším vzděláním (VŠ), pak ženy s nižším vzděláním mají menší riziko samovolného potratu (jelikož bývají těhotné dříve), ale naopak častěji žádají o umělé přerušení těhotenství. Naopak ženy s vyšším vzděláním mají vyšší riziko samovolného potratu (protože zpravidla odsouvají těhotenství do vyššího věku), na druhou stranu žádají o interrupci relativně méně často. Dlouhodobě vyšší potratovost je v Čechách než na Moravě, nejvyšší je přitom na severu a severozápadě Čech – i to ukazuje na skutečnost, že zvažování případné interrupce je daleko komplexnější, než by se mohlo na první pohled zdát a do značné míry souvisí se sociální a ekonomickou situací.
I z toho stručného textu je patrné, že problematika potratovosti není nijak jednoduchá, zasahuje do ní řada různorodých faktorů, a proto bychom se měli při hodnocení interrupcí vyvarovat unáhlených úsudků. Cílem textu nebylo podat zevrubný popis fenoménu potratů ani soudobé situace, neboť to s ohledem na rozsah článku není ani možné, přesto pevně věřím, že vám tento text může napomoci jako expozé do problematiky potratů a potratovosti v ČR. Zájemce a zájemkyně o detailnější informace si dovoluji odkázat především na publikace ÚZIS a ČSÚ.
Současně si však troufám tvrdit, že i tato stručná data ilustrují, že poměrně liberálně nastavený systém interrupcí nutně neznamená jejich masový výskyt či nárůst. Naopak je žádoucím předpokladem svobodného prostoru rozhodování, ale také odpovědnosti, každé ženy, páru či rodiny. Vždyť má-li dítě vyrůst v „plnohodnotného občana či občanku“, musí být milováno, a tedy i chtěno.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).