Když jsem před necelými dvěma roky nastupoval do neziskové organizace Gender Studies, věděl jsem, že mě mimo jiné čeká koordinace soutěže o ocenění Firma roku: rovné příležitosti. S firmami jsem měl co do činění už v předchozím zaměstnání, především jako projektový manažer na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde jsem mnohdy jen stěží zvládal nával zájmu firemních subjektů o zodpovídání dotazů či konzultace.
Nyní jsem v pozici jiné a naopak se, mnohdy marně, snažím firmy motivovat, aby se do soutěže o ocenění Firma roku: rovné příležitosti zapojily. V záplavě stovek nezodpovězených emailů si tak člověk říká: má to vůbec cenu? A tak když jsem byl požádán, abych do tohoto čísla našeho Zpravodaje napsal článek týkající se výše zmíněné soutěže, vzal jsem to jako příležitost vypořádat se svými vnitřními chmurami a sám sebe ujistit, že to stále stojí za to. Anebo snad ne?
Už samotná slova „soutěž“ a „soupeření“ nemají v našich zeměpisných šířkách takové renomé jako na západ od nás, kde má neoliberální uvažování daleko hlubší kořeny. Přesto není záhodno spojovat soutěž pouze s liberalismem a tzv. neviditelnou rukou trhu. Velmi názorně to ukazuje v mnohých svých textech český filozof Jan Sokol, který princip soutěže používá i pro vymezení pojmu svoboda, který se již po staletí sveřepě brání jasnému a jednoznačnému určení. Ptáte se, jak to?
Je to snadné (milý Watsone): často slýcháme názor, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. To však není podle Sokola přesné. Naše individuální prostory osobní svobody nejsou žádné dílky puzzle, které mají jasné hranice a vzájemně do sebe zapadají. Naopak, naše individuální svobody se prolínají, zasahují jedna do druhé a jsou tak mnohdy sdílené. Tam, kde se já chovám svobodně, současně často ovlivňuji životy druhých. A tak zažíváme situace jakýchsi „soupeřících svobod“, které se skrze naše jednání derou na povrch a dělají si nárok na vlastní existenci. Soutěž je proto podle Sokola jedním z legitimních výměrů svobody.
Subjekty působící na volném trhu si tuto skutečnost uvědomují patrně silněji než jednotliví lidé – jsou zvyklé na konkurenci, která působí ve stejném či podobném odvětví podnikatelské činnosti. Zákonodárce „pouze“ vymezuje bazální prostor pro jejich tolik potřebné soutěžení, ve kterém se spolu vzájemně potýkají a prosazují svoje vlastní vize, názory, řešení a produkty, ať už zahrnují cokoli. Soutěž je tedy legitimní způsob prosazování zájmů a obzvlášť firmy jsou dnes zvyklé soutěžit prakticky neustále. Patří sem nejen onen boj o přízeň, a především peníze, zákazníků a zákaznic, ale i soupeření v nejrůznějších soutěžích a platformách. Firmy soutěží o nejpoutavější reklamu, nejvlivnější obchodní jméno a značku, nejinovativnějších programy, nejlepší design, nejvstřícnější přístup k zákazníkům a zákaznicím, nejohleduplnější zacházení s přírodními zdroji atd.
Soutěží o ocenění nejrůznějšího druhu lze nalézt skutečně přehršle. Až má člověk pocit, že jejich reálná hodnota devalvuje a jde jen o to, aby se firmy mohly něčím pochlubit, měly co prodat a uvést ve svých výročních zprávách. Má tedy vůbec cenu a význam soutěžit v oblasti jako jsou rovné příležitosti a vytvářet tak další značku, kterou si dané firmy osvojí a budou se jí honosit?
Smysl to rozhodně má, protože pokud bychom rezignovali na soutěžení v oblasti rovných příležitostí, jako bychom říkali: už to není potřeba, neboť pro všechny zaměstnavatele je téma rovných příležitostí neoddělitelně spjato s jejich fungováním a je živou součástí firemní kultury. Jakákoliv další činnost v tomto směru by tedy již byla nadbytečná. Také bychom tím uprázdnili prostor jiným oceněním, která tak jako tak existovat budou, čímž bychom podpořili mínění, že rovné příležitosti pro všechny lidi jsou méně důležité než nejlepší reklama, design či logo.
Ani jedno z těchto stanovisek však podle mého názoru neplatí – politika rovných příležitostí není dosud pro všechny zaměstnavatelské subjekty samozřejmostí a nejedná se o oblast, která by byla jakkoli méněcenná ve srovnání s jinými. Naopak.
Současně nesmíme opomíjet ani dvě zásadní okolnosti každé soutěže, kterými jsou: míra investice daného subjektu do toho, aby mohl soutěžit, a současně potenciální přinos, který může subjektu ocenění přinést – kromě vylepšení mediálního obrazu a dobrého jména. Jsem přesvědčený, že i v tomto hledu má ocenění Firma roku: rovné příležitosti co nabídnout.
Nezbytná míra investice zaměstnavatele do přihlášení je věc dvojsečná: samozřejmě čím je přihlášení jednodušší, tím se zvyšuje počet subjektů, které se fakticky zapojí. Na druhou stranu, pokud zápis skutečně vyžaduje nějakou investici, ať již časovou, sběrnou, analytickou či finanční, ze strany daného subjektu, pak se sice patrně snižuje potenciální okruh přihlášených, ale současně se zvyšuje pravděpodobnost, že již pouhé vyplnění dotazníku bude mít pro organizaci nějakou přidanou hodnotu. V případě ocenění Firma roku: rovné příležitosti se jedná o dotazník, jehož zodpovězení opravdu není jen otázkou jednoduchého zaškrtávání boxů, ale vyžaduje znalost poměrů ve firmě a jejich doložení. Navíc dotazník, který v soutěži využíváme, je natolik „návodný“, že i firmy, které se tématu rovných příležitostí systematicky či dlouhodobě nevěnují, mohou již z jeho struktury získat velmi přesnou představu o standardu, který považujeme v této oblasti za následováníhodný.
Druhou okolností, která je pro každou soutěž důležitá, je potenciální přínos, který může organizaci ocenění přinést – samozřejmě kromě marketingové hodnoty.
V našem případě není výsledkem „pouze“ ocenění přidělené vítězným zaměstnavatelům, ale rovněž písemná zpětná vazba, kterou obdrží všechny přihlášené subjekty a nikoliv pouze ty oceněné. A právě pro neoceněné firmy může mít účast větší přínos než pro ty, které v daném ročníku obsadí nejvyšší příčky. Prostřednictvím písemné zpětné vazby totiž daná firma získává fundamentální zhodnocení svých politik a programů, včetně tipů zaměřených na dané téma – soutěž o ocenění Firma roku: rovné příležitosti v každém ročníku cílí na určitou specifickou oblast komplexu rovných příležitostí. Letos je to diverzita na pracovišti v nejširším smyslu slova, v loňském roce to byla podpora kariérního růstu žen a v letech předchozích to byl mimo jiné age management či slaďování osobního, rodinného a pracovního života. Soutěž má již poměrně dlouhou historii, první ročník proběhl již v roce 2004. Stojí za to přihlašovat se i opakovaně, jelikož daný subjekt se vždy dozví, jak na tom je aktuálně v určité jasně vymezené oblasti rovných příležitostí.
Během oslovování firem do soutěže někdy slýcháme argument, že tato soutěž je pro velké firmy s vysoce formalizovanými strukturami, procesy a nejrůznějšími směrnicemi a kodexy, zatímco střední a malé firmy nemají v jejich konkurenci šanci uspět. To však není tak docela pravda. Pravidla ocenění předpokládají možnost vytváření kategorií firem, např. právě s ohledem na jejich velikost. Avšak předpokladem vytvoření těchto kategorií je dostatek přihlášených organizací různé velikosti, a jestliže menší firmy na možnost přihlásit se do soutěže apriori rezignují, nemáme jinou možnost, než vyhlásit kategorii jedinou, v níž mají skutečně větší šanci na úspěch firmy větší, jelikož ony mají prostředky a lidi na to, aby se (genderové) diverzitě intenzivněji věnovaly. Tím se celý problém cyklí. Je proto důležité, aby se do soutěže hlásily i subjekty malé a střední, pak je možné lépe stratifikovat hodnocení.
Dalším z tradičních dotazů, které v souvislosti s oceněním dostáváme a neúnavně zodpovídáme, je, kolik firem se do soutěže hlásí. Je logické, že se organizace na tuto skutečnost dotazují. Ostatně proč by měl zaměstnavatel soutěžit, neměl-li by šanci vyhrát anebo se alespoň dobře umístit? V tomto případě nám však jde především o kvalitu než kvantitu. Dáváme každé firmě možnost, aby se poměřila s určitým standardem, který, jak již bylo uvedeno, dotazník poměrně jasně naznačuje. Jakkoli tedy chápeme zájem vědět, s kolika dalšími subjekty bude firma soupeřit, tuto informaci nesdělujeme, a to ani ex post po skončení celého ročníku soutěže.
Nezveřejňování počtu ani jmen všech přihlášených firem má své opodstatnění i z hlediska ochrany soutěžících: přihlášením do soutěže nelze ztratit, lze pouze získat. Tím, že se firma neumístí, nezískává nechtěnou negativní publicitu. Její jméno není nikde zveřejňováno, takže nemusí mít obavy z oslabení svého renomé. Naopak, tak jako tak získá zpětnou vazbu ke svým interním politikám, programům a opatřením, takže ví, v čem se může do budoucna zlepšit a získat tak větší šanci na úspěch v dalším ročníku.
Pořadatel soutěže, Gender Studies, o. p. s., v letošním roce slaví 25. výročí svého založení. Ostatně i to bylo jedním z důvodů, proč se zamyslet nad legitimitou existence ocenění Firma roku: rovné příležitosti. V úvodu prohlášení naší organizace výslovně stojí: „Až nastane rovnost mezi muži a ženami, odejdeme“. A údaje, které si můžeme každoročně přečíst v dotaznících některých firem, ukazují, že k tomuto cíli máme ještě dost daleko.
Stačí si vzpomenout na loňský ročník, který byl věnován podpoře kariérního růstu žen. V něm se manažerka nejmenované firmy v dotazníku svěřila se svojí negativní zkušeností z mentoringu. Mentorka jí doporučila, aby si nechala ostříhat a ztmavit vlasy, aby nepůsobila tolik žensky… Zdaleka ne všechny odpovědi jsou ale takto smutné. Obdrželi jsme i velmi neformálně pojatý dotazník, který pobavil snad všechny hodnotící. Např. v odpovědi na otázku, zda firma usiluje o vyrovnané zastoupení žen a mužů v pracovních týmech, nám bylo mimo jiné sděleno, že větší zastoupení žen by bylo vítáno, neboť „zlepšuje pracovní morálku, slovník a hygienické návyky mnohých kolegů“. A na dotaz, zda organizace podporuje zaměstnance-otce, kteří chtějí nastoupit na rodičovskou, se nám dostalo odpovědi, která v Gender Studies skutečně zlidověla: „Podporovali bychom, ale potvorám se nechce.“
První z uvedených příkladů je až mrazivě realistický, druhý úsměvný, ale oba jednoznačně poukazují na to, že pokud jde o rovnost příležitostí všech lidí bez ohledu na jejich pohlaví, respektive gender, tak v oblasti zaměstnání a firemní praxe ještě zdaleka nenastala situace, abychom mohli v klidu odejít. A tak má podle mého názoru stále cenu pokračovat i v soutěži o ocenění Firma roku: rovné příležitosti, neboť už při pouhém vyplňování dotazníku roste šance, že si zaměstnavatelé uvědomí, že u nich třeba něco chybí.
Během 12 ročníků soutěže bylo předáno na 50 ocenění Firma roku: rovné příležitosti. Lze jen doufat, že okruh takto oceněných firem se bude i v dalších letech s úspěchem rozrůstat. Stačí k tomu jediné: zaměstnavatelé hlas, hlaste se, těšíme se na vás v roce 2017!
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).