Plácido Domingo a James Levine, skutečné ikony světového operního nebe, jejichž mnohé interpretace rolí či děl a nesčetné nahrávky se staly skutečným etalonem pro posuzování všech, kteří přijdou po nich. Současně je však dohnaly „hříchy“ (zdaleka nejen) jejich mládí, pročež se pro jedny stali mučedníky přemrštěných důsledků kampaně Me too, pro druhé exemplárními příklady zásady padni komu padni. Náhle se pro mnohé proměnili z osobností bezmezně adorovaných v renegáty, k nimž se není záhodno (veřejně) radši ani hlásit – to platí zejména o Levinovi. A tak se nutkavě vkrádá do mysli otázka, jak je možné, že se tak snadno stane z modly persona non grata? A je to oprávněné a spravedlivé?
Pomoc nebo jen moc
Celá situace těchto dvou uměleckých gigantů je ještě více hořkosladká a vpravdě paradoxní i kvůli tomu, že desítky předních světových umělců a umělkyň na ně „přísahají“. A jistě právem. Protože se stali skutečnými mentory mladých pěvců a pěvkyň a svou nehynoucí podporou, radami a pomocí jim otevřeli dveře na přední světové scény a koncertní pódia. Současně si však nelze nepoložit otázku: Opravdu pomohli jen těm, kdo k tomu měli ty nejlepší dispozice? Skutečně nikdy nepodmínili svoji podporu nějakou „reciprocitou“? A vážně nemohli díky svým nemístným náznakům i otevřeným projevům v chování u svých žáků a žaček či kolegů a kolegyň vyvolat oprávněný dojem, že s nimi musí (ve všem) souhlasit? U obou těchto titánů šlo totiž jejich grandiózní renomé ruku v ruce s o nic menší mocí – James Levine byl 40 let hudebním ředitelem prestižní Metropolitní opery v New Yorku (tzv. Met) a jedním z celosvětově nejuznávanějších dirigentů. Plácido Domingo je považován za živoucí legendu, patří dlouhodobě mezi nejlepší, nejrespektovanější a nejvšestrannější operní pěvce světa a současně také diriguje. Byl uměleckým ředitelem některých významných operních domů (Washington, Los Angeles) a současně založil a vede jednu z nejprestižnějších operních soutěží na světě (Operalia), která znamená prakticky záruku světové kariéry pro ty, kterým se podaří v ní uspět. Sotva si lze představit výmluvnější příklady toho, kde jde moc a pomoc ruku v ruce.
Stručný nástin „kauz“
Pro úplnost dodejme, že James Levine se měl dopustit v letech 1960 - 1990 v několika případech sexuálního obtěžování adolescentů a mladých mužů (nejmladšímu bylo v té době 16 let). To vedlo v roce 2017 k ukončení spolupráce s Metropolitní operou, kde byl v té době emeritním uměleckým šéfem. Dodejme, že James Levine podal proti Met soudní žalobu a v roce 2019 byla mezi ním a touto institucí uzavřena dohoda, jejíž obsah nebyl zveřejněn.
V případě Plácida Dominga se mělo jednat o nevhodné sexuální návrhy z doby posledních 30 let směřované vůči vícero pěvkyním, tanečnicím, členkám orchestrů či personálu, které, mimo jiné, poukazovaly na skutečnost, že tehdejší odmítnutí jeho návrhů mohlo znamenat ohrožení jejich umělecké kariéry. Tato obvinění z roku 2019 měla za následek ukončení spolupráce s většinou operních institucí v USA, zatímco v Evropě po určitém váhání povětšinou nadále vystupuje. Na sociálních sítích vznikla např. i komunita vyjadřující mu veřejnou podporu.
Za zmínku rozhodně stojí to, že zatímco Domingo se alespoň částečně veřejně omluvil za své návrhy, které mohly být vnímány jako nevhodné – i když nadále tvrdí, že se sexuálního obtěžování nikdy nedopustil – ze strany Jamese Levina k takovému veřejnému aktu nedošlo, ačkoliv v jeho případě se podle všeho jedná o závažnější jednání. Obě kauzy byly široce medializovány.
Tragické okolnosti jsou známy i v souvislosti s osobou Bennyho Fredrikssona, herce a manžela legendární švédské mezzosopranistky Anne Sofie von Otter, který spáchal sebevraždu poté, co byl obviněn ze sexuálního obtěžování. To vedlo k otevřené kritice této umělkyně na adresu kampaně MeToo.
Co teď s tím?
Původně jsem chtěl tento článek pojmout jako jakési ryze osobní vypořádání se s celou situací, o které občas přemýšlím. Brzy jsem však zjistil, že pokrytí a analyzování všech souvislostí a nuancí, právních i morálních, by zabralo daleko více prostoru, než který zde mám k dispozici. Je to dáno i tím, že celé pole je značně nepřehledné a občas i nesnadno hodnověrně uchopitelné, jelikož se zde musíme spoléhat jen na informace zprostředkované médii. Spíše, než na nalezení odpovědí se tu proto omezím na nejpalčivější otázky a pochybnosti, jež mne v této souvislosti opakovaně napadají. Jejich zodpovězení ponechávám na každém, kdo bude tyto řádky číst. Anebo budoucí pokus o jejich komplexnější uchopení.
Právo, etika, mrav a morálka
Je zapotřebí mít na zřeteli, že platná legislativa je jen a pouze tzv. mravní minima – v oblasti práva (soukromého) nám říká především to, co nesmíme. Obsahuje základní nároky na naše chování a jednání v daném kulturním kontextu, a to především v podobě omezení. Jak se říká, co zákon nezakazuje, to dovoluje. I proto nemůže nikdy, a nebylo by to ani žádoucí, zahrnovat kontury všech našich potenciálních činů. A právě tam, kde právo končí, nastupuje etika, tedy ono aristotelské hledání dobrého a lepšího. Je to hledání správné cesty v prostoru volby, svobody. Mrav naopak zpravidla označuje to, co se v dané společnosti obvykle dělá či nedělá, co je běžné, „normální“, akceptovatelné. Ne z hlediska práva, ale zvyku a neformálních norem. Avšak ani tento habitus nemusí být za všech okolností správný. A od toho je tu každý z nás a naše individuální morálka, v níž se zodpovídáme sami sobě a svému svědomí. Alespoň takto ve stručnosti odlišuje tyto pojmy filosof Jan Sokol.
Problém akceptace (sexuálního) obtěžování v dané kultuře tak může být z tohoto pohledu střetem mezi společenským mravem a individuální morálkou. Mravem, který stojí „jinde“, než morální cítění těch, kteří toto téma pojímají jako neprávem přehlížené či podceňované.
Potřeba distinkce
Samozřejmě je nezbytné rozlišovat. Asi nikdo si nedovolí MeToo či jiné iniciativy kritizovat v souvislosti s poukazováním na hrubé sexuálně nebo genderově motivované násilí v domácnosti či kdekoli jinde, ať už jde o znásilnění, včetně pokusu, ublížení na těle, omezování osobní svobody či pronásledování. Ale pokud jde o sexuální obtěžování v podobě nevhodných či nevítaných nabídek sexu, dotyků, nemístných komentářů, „vtípků“, poznámek apod., tak se již mínění mnohých tříští. Doplňme, že i z tohoto pohledu bylo jednání J. Levina i P. Dominga dosti závažné a rozhodně se nejednalo o něco, nad čímž lze jen tak „mávnout rukou“. Spíše naopak – opakované sexuální obtěžování mladistvých i relativně četné nevhodné nabídky sexu ze strany takto uznávaných osobností jsou po mém soudu závažným pochybením.
Příležitost promluvit
Mnohé informační a podpůrné kampaně či hnutí házená do jednoho pytle s označením Me Too jsou napadána a diskreditována s odkazem na to, že vytahují kostlivce ze skříně. „Proč se zabývat něčím, co se stalo před desítkami let?“, „A proč to neřešil(a) tehdy a otravuje s tím teď?“, „A vždyť o nic nešlo! Nějaký plácnutí přes zadek nebo vtípek nikomu nemůže vadit!“ Ponechme stranou, že v mnohých případech zdaleka nešlo jen o nějaké plácnutí, vtípek či komentáře, ale otevřené projevy sexuálně motivovaného násilí, které mohou naplňovat znaky některých trestných činů.
V každém případě jsem dalek toho, abych jakkoli snižoval důležitost podpory v tom, říci svůj příběh, a tím se ho ne snad zbavit, to dost dobře nelze nikdy, ale vzít mu jeho emoční nadvládu. Ostatně je to jeden z mála skutečně prověřených psychoterapeutických postupů, pokud si chceme v sobě vyřešit nějakou traumatickou zkušenost. Pokud o ní nemáme možnost, nebo nechceme promluvit, hrozí, že se bude „larvovat“ – zapouzdří se v naší psychice, třeba na ni (zdánlivě) i zapomeneme, ale přesto bude nějak spolupůsobit v našem nevědomí a dříve či později o sobě dá vědět, třeba úplně jinde a jinak, např. somatizací skrze tělesné příznaky. Pokud chceme tedy traumatu odebrat tuto potenci a sílu, je dobré o něm mluvit. A když to z jakýchkoli příčin nejde hned, tak čím dříve, tím lépe. A i když to bude s odstupem let nebo desetiletí, bude to mít pozitivní efekt. Ale abychom mohli promluvit, musíme k tomu mít atmosféru a prostředí podpory a srozumění. V opačném případě může místo kýžené úlevy přijít sekundární viktimizace a útoky na vaši osobu. Takže odsudky a nepochopení pro to, že to „vytahují“ až teď, rozhodně nesdílím.
Přiznání (si) viny
Řada obětí podle svých výpovědí přitom nestojí o potrestání viníka, ale „pouhé“ uznání viny, přiznání pochybení na jejich straně. A zdá se, že toto je pro řadu lidí – patrně tím spíše veřejně známých a žijících na vlně přízně, obdivu a glorioly – opravdu výzva. Je skutečně tak těžké zamyslet se sám nad sebou a přiznat si, že to, co jsem udělal/a, nebylo v pořádku? Jsme opravdu tak ješitní, že nedokážeme pravdivě říct: Promiň(te), je mi to líto! Patrně ano, protože v člověku se musí uvnitř něco opravdu pohnout, aby něco takového dokázal upřímně vyslovit. Znamená to totiž v tu chvíli určitě sebezapření a přijetí primátu druhého nade mnou. A můžeme si stokrát říkat, že druhý má přednost, ale naše vnitřní dítě, onen infantilní egoismus a hédonismus, jsou stále v nás a nemůžeme se od nich de facto nikdy zcela oprostit.
Mystérium obdivu
Kámen úrazu je dost možná i v tom, že si vytváříme ve svých hlavách značně idealizovaný – a tudíž nereálný – obraz toho, kdo stojí v centru našeho obdivu. Jakoby nám něco bránilo v tom (chtít) vidět takovou osobu jako skutečného člověka z masa a kostí, který se ve svých potřebách nijak neliší od kohokoli jiného. Jí, spí, vyměšuje a asi má i nějaké sexuální tužby. To ale nechceme vidět! Vkládáme do takového objektu adorace kvality odpovídající našemu ideálu. O to bolestnější a tragičtější je střet s realitou. On/ona je normální člověk!
Balancování na hraně – profesní specifika
Umělecké profese jsou typem práce „na dřeň“, kde se člověk nutně exponuje či odhaluje tělesně i duševně, kde nemůže být nezúčastněný, nýbrž musí (v rámci profesně daných mantinelů) balancovat na hraně osobního, neřkuli intimního, a roste tak riziko, že někdo udělá krok navíc a křehkou hranici profesionality překročí. To se jednoznačně týká performativních oborů (divadlo, opera, tanec apod.) a například i sportu a dalších, kde jsou aktéři a aktérky v opakovaném či intenzivním fyzickém kontaktu a vzájemným dotekům se nemohou vyhnout. Není to omluva jakéhokoli neprofesionálního chování a překračování hranic. Jen snaha o pochopení a rozklíčování možných motivů a souvislostí. Proto tato práce vyžaduje patrně i větší sebekázeň.
Koneckonců není tajemstvím, že způsob práce v těchto oborech vede občas ke vzniku dočasných svazků po dobu koncertních šňůr či zkoušení a vystupování v určité produkci. Je to realita, o které někteří umělci i umělkyně občas otevřeně hovoří – na jedné straně osamělost na hotelu bez svých blízkých, na straně druhé důvěrná blízkost s několika lidmi během zkoušek a představení. I zde však platí, že takový vztah či „románek" musí být dobrovolný a konsensuální!
Determinanty času a místa
Kladu si také otázku, jestli tento fenomén není do jisté míry příkladem anachronismu, tj. vnášením soudobých konceptů do historie, která je ještě neznala, anebo pro ni nebyly explicitně pojmenované a „žité“, a existovaly třeba jen v prostředí akademických úvah osvícených autorů a autorek. Ostatně pro každý akt jednání platí, že se odehrává teď a tady. Neměli bychom tedy projevy chování, zejména ty subtilnější povahy, posuzovat právě s ohledem na determinantu času? Nemůžeme přece identicky a šablonovitě hodnotit pochybení v současnosti a vzdálenější minulosti (třeba i několika desetiletí). Mám zde na mysli logicky úroveň morální, nikoli právní, kde je tato hranice vedena poměrně jasně podle pravidla zakazujícího retroaktivní působnost právní normy – jednání se vždy posuzuje na základě tehdy účinné legislativy a zpětná působnost novější právní úpravy je zakázána. Je si tedy třeba klást otázku, zda daný člověk věděl, že se dopouští něčeho nesprávného. A pokud ne, zda to vědět mohl a s ohledem na svoji pozici a postavení i vědět měl.
I lokalita má svá specifika, neboť jakkoli považujeme lidská práva a základní svobody (stejně jako etické principy, z nichž je do značné míry vyvozujeme) za univerzální, či přesněji mající takovou aspiraci, přesto jejich globální uznání a praxe prosazování toho zdaleka nedosahuje. Pomineme-li skutečně (hrubé) fyzické a psychické násilí a agresi, pak obtěžování je zatím mnohdy pod rozlišovací schopností vně okcidentálního civilizačního okruhu. To neznamená, že by neexistovalo, právě naopak, jelikož masivní popírání lidských práv a svobod, včetně násilí na ženách, je bohužel bolestnou realitou nemalé části naší planety. V naší kultuře je v tomto směru někdy odkazováno na dvojí metr USA a (kontinentální) Evropy, kdy Amerika je vnímána jako značně prudérní, „přecitlivělá“, formalistická a až přehnaně korektní. Nevím, netroufám si to jakkoli hodnotit.
Pomluva a média
Tomáš Akvinský ve své Teologické sumě píše, že dobré se samo šíří více než zlé. To je však pravidlo, které informační technologie a moderní média obrátila v opak. Pomluva se šíří rychlostí blesku a ani stádo koní ji nevezme zpátky. A jakkoli se vůči ní lze bránit i právně, často je prakticky nemožné zjistit, kdy a kde vznikla a čím je dílem. Jedno médium ji přebírá od druhého, až se vytvoří dojem oné pravdy, která je výsledkem stokrát opakované lži. Že se může jednat o křivé obvinění, to je často nutné náročně prokazovat, a pokud se vůbec daný člověk dočká nějakého zadostiučinění, jen sotva se případná korekce (tj. omluva) dostane ke všem těm, kteří si s chutí přečetli onu původně šířenou bulvární zprávu.
V tomto směru osobně vnímám největší nebezpečí. Mediální lynčování je apriorní trest, proti němuž se lze stěží bránit. Presumpce neviny zde neplatí, šťavnaté informace plní webové stránky a mají za následek kýženou vysokou návštěvnost. „Trest bez soudu“, to je to, co především bulvární média mnohdy produkují. Ani případné varování, že se může jednat o nepodložené údaje, zůstane v konfrontaci s ohlušující bombastickou zprávou nepovšimnuto. A nabádejte pak čtenářstvo ke kritičnosti, když si mohou „beztrestně kopnout“ a poukázat na svinstvo někoho, kdo jim nikdy nezaklepe na dveře a nebude je konfrontovat.
Teorie práva zná diktum říkající, že není zločinu bez zákona („nullum crimen, nulla poena sine lege“), avšak média mají sílu soudit a udílet symbolické tresty bez ohledu na tento princip. Právo na ochranu osobnosti je garantováno, ale ve světě sociálních sítí a moderních komunikačních technologií je daleko hůře vymahatelné. Někdy se tomu říká efekt motýlích křídel, kdy i zdánlivě nevinná informace může mít nedozírné následky třeba i na druhé straně planety.
Plody bez stromu
Co to tedy může znamenat? Poměrně snadno a rychle se distancujeme od původců či původkyň takového, byť i právem zatraceníhodného chování – ať už z důvodu přesvědčení, anebo oportunisticky, „pro jistotu“ – ale důsledky jejich pracovního nasazení a génia nadále využíváme k užitku a radosti všech. Anebo bychom se od nich měli odstřihnout zcela? Máme poslouchat skvělé nahrávky lidí, kteří měli sice úžasné schopnosti, ale nechovali se zcela vhodně a někomu ublížili? Jak pohlížet na situaci, kdy jde mimořádný talent ruku v ruce třeba i s delikvencí? Je možné separovat osobu od jejích (protichůdných) činů? Smíme zavrhnout člověka, ale výsledků jeho práce užívat dál?
Dostáváme se tak do dilematické situace, kdy konzumujeme plody stromu, od kterého se vědomě odvracíme a nezřídka jej raději ani neoznačujeme jeho jménem, protože takové jméno je synonymem onoho poklesku. Raději toto označení či téma v hovoru obcházíme a na otevřené otázky se zdráháme odpovědět, minimálně na veřejnosti, kde by vyjádření našeho názoru mohlo mít negativní důsledky pro nás samé. Jak příznačné – než bychom vyjádřili vlastní názor či postoj, raději se vykrucujeme, abychom si neuškodili…
Poznámka: parafrázuji zde a rozvíjím myšlenku proslulého dirigenta Zubina Mehty, který v těchto souvislostech hovořil o soudobém uvádění hudby Richarda Wagnera v Izraeli a některých dalších zemích, jelikož opusy tohoto skladatele byly během druhé světové války spojovány s nacistickými myšlenkami.
Když dva dělají totéž…
Ano, i zde musíme odlišovat: osoba veřejně činná má více moci, ať už reálné či symbolické, a logicky i více odpovědnosti. Nejen za svá vědomá rozhodnutí, ale i své chování. A tudíž i případná provinění jsou posuzována přísněji a s větší obezřetností. Spíše, než presumpce neviny se prosazuje „předběžné opatření“ a opatrnost. Zásadním problém však je, že pokud se toto podezření zpětně ukáže jako nepodložené, sotva kdy dosáhneme situace odpovídající původnímu stavu. Pošramocená pověst, nedůvěryhodnost, pochyby – to jsou důsledky, kterým lze předejít jen stěží a jež veřejně známé osobnosti zásadním způsobem devalvují v očích veřejnosti. Právní zásada „v případě pochyby ve prospěch obžalovaného“ („in dubio pro reo“) se tak mimo soudní budovy vytrácí.
Komunikační (ne)dovednosti a (hyper)korektnost
Troufám si říct, že případů nevhodného chování a sexuálního či jiného obtěžování bude přibývat – otázkou je, zda budou i verbalizovány a reportovány na příslušná místa. Nemyslím si, že by to bylo díky tomu, že bychom otevřeli nějakou Pandořinu skříňku. Dost možná je to spíše tím, že informační technologie a komunikační platformy omezují příležitosti rozvíjet komunikační dovednosti napřímo, tváří v tvář. Tato „komunikační degenerace“ pak může jít ruku v ruce s tím, že se nebudeme umět adekvátně chovat k druhým, číst a reagovat na jejich podněty, být empatičtí a ohleduplní. Nebudeme to umět a budou hrozit různé přešlapy na obou stranách.
Mnozí se obávají (hyper)korektnosti, která bude omezovat svobodu vyjádření a slova, či dokonce cenzuru. Jsem však názoru, že alespoň zatím nejde ani tak o omezení obsahu jako spíše kultivaci formy sdělení. A pokud usilujeme o vymýcení některých negativních projevů v našem chování, pak jsou to ty, které opravdu nemají ve společnosti slušných a rovnoprávných lidí svoje místo. Pokud k někomu chci přistupovat jako k dospělé osobě, nemohu ji současně snižovat. Zlaté pravidlo „ne/chovej se k druhému tak, jak ne/chceš, aby se choval k tobě“, zní banálně, ale stále platí.
Prostě, čím méně rozvinuté budou naše komunikační dovednosti, tím potřebnější budou všelijaká vodítka a pravidla, jak se (ne)vyjadřovat. Jestliže nám bude chybět citlivost a ohleduplnost v komunikaci, budeme ji muset nahrazovat pravidly (a naopak).
Závěrem
Jsem dalek toho někoho zde obhajovat pro jeho (pře)činy, to musí ostatně udělat každý sám, protože jen daný člověk zná pohnutky svého jednání. Současně jakkoli má být spravedlnost slepá ve smyslu padni komu padni – proto je římská bohyně spravedlnosti Justicia vyobrazována se zavázanýma očima – nesmí být současně slepá při zvažování míry provinění a důsledků v podobě trestu, ať už je tento pojímán jako formalizovaný, daným platným právem, tak i mravními normami.
Veřejné osobnosti jsou více na očích, jsou posuzovány přísněji, a ať už o to stojí či nikoliv, jejich působení je spojeno s vyššími morálními nároky na jejich vystupování. Jsou personalizovanou normou, která přímo či nepřímo nabádá k následování. Nejsou však o nic méně lidmi, proto bychom i jejich „selhání“ měli posuzovat spravedlivě, tedy s přihlédnutím ke všem okolnostem, a nestavět je do role prázdného moralizování.
Etika je o hledání dobrého, bezohledné zatracování jí podle mého názoru vlastní není. Ve věcech trestních se dnes prosazuje restorativní justice, která usiluje o nápravu a narovnání toho, co bylo porušeno a pokřiveno trestným činem. Ne vždy je to možné a žádoucí na rovině osobní, alespoň na té symbolické bychom o to však usilovat měli. To však vyžaduje zdánlivě jednoduché: schopnost a ochotu komunikovat a současně otevřenost přiznat (upřímně) vlastní pochybení, přijmout za ně odpovědnost a nést jejich (spravedlivé a přiměřené) důsledky.
Ano, je dost možná naivní apelovat na čest a rozum toho, kdo zásadním způsobem pochybil a dopustil se závažného deliktu, byť ne vždy právně bezprostředně postižitelného. Přesto minimálně u veřejně činných osob je tento požadavek namístě. I zde je však předpokladem náhled na vlastní jednání, reflexivita a vůbec schopnost vidět to, že hranice druhého jsou bez svolení této osoby nepřekročitelné. V případě ochrany majetku a obydlí toto většina z nás chápe a dokáže to velmi mocně prosazovat, respektování ochrany osobnosti a tělesnosti druhého člověka však, zdá se, v tomto pokulhává. Přitom naše tělo je naším bazálním „doma“, a o to horší jsou všechny zásahy do jeho integrity.
Nechci zde v žádném případě bránit ty, kdo se provinili na druhých. A nechci, aby oběti, bez ohledu na typ příkoří, měly obavy promluvit nahlas o tom, čím si prošly. Současně se ale občas nedokážu zbavit pochyb o tom, zda míra provinění odpovídá trestu, kterého se provinilcům dostalo. Přes veškerou snahu o očistu, vhled a pochopení zůstává na jazyku určitá hořkost a pocit neidentifikovatelné nespravedlnosti. Ale na čí straně, ptám se…
Základní informace k citovaným případům:
Plácido Domingo:
James Levine:
Anne Sofie von Otter:
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).