Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

představujeme vám nové číslo našeho zpravodaje věnované tématu, které je mi osobně nejbližší, a tím je hudba. Hudbě se věnuji odmalička a je mi nekonečným zdrojem inspirace, prostorem pro sebevyjádření i životní potřebou. Od dětství jsem se ale setkávala jako holka s předsudky a různými stereotypy - když jsem chtěla začít hrát na bicí, naši mi řekli, že to je pro kluky a na holku příliš hlučné. Když jsem pak dychtivě chodila na koncerty do Rudolfina a obdivovala jsem dirigenty, jak ztělesňují epicentrum moře zvuku a mají vše pod kontrolou, toužila jsem se stát dirigentkou. Navíc kdo by nechtěl nosit kalhoty a frak se šosem? Mé přání se setkalo s výsměchem, žena přece nedokáže zvládnout celý orchestr. Později se moje cesta k hudbě vyvíjela jiným směrem, ale i jako zpěvačka mám po kapsách podobných historek slušnou zásobu.

V tomto čísle jsme se zaměřili na dimenzi genderu v hudebním světě, protože jsme si vědomi, že je to téma velmi aktuální a ač není v našich silách obsáhnout všechny oblasti, vybrali jsme pro vás velmi pestré čtení. Zářijový zpravodaj je koncipován netradičně - místo klasické ankety o třech odpovědích, jsme zvolili speciální formát širšího průzkumu s dvanácti respondenty*respondentkami napříč různými hudebními profesemi, žánry i zaměřeními. Mezi dotazované patří například Dagmar Pecková, Beata Hlavenková, Miriam Němcová, Agu nebo Lucie Vítková.

Dále bych chtěla upozornit na unikátní rozhovor s Mary C (alias Marií Čtveráčkovou), kde se dočtete například o emancipaci a angažovanosti v hudbě, stereotypech, feministických a queer hudebních iniciativách, kvótách a postavení žen na české hudební scéně. Doporučuji také osobní úvahu s názvem “Hudba musí být vždy politická” od Holly McGowan, kde prozkoumává hudební prostor a umožňuje nám nahlédnout do svých zkušeností z pohledu trans nebinární hudebnice*hudebníka. O sexismu v extrémním metalu píše Alma Benešová, která se ve svém příspěvku věnuje tématu dominance mužů versus “vymazávání” žen, trans a nebinárních osob, které se v metalu pohybují spíše na okraji. Představuje ovšem také pozitivní příklady, včetně feministických interpretek a kapel. Paralelně se na sexismus, misogynii a toxickou maskulinitu zaměřuje i Anna Oravcová, tentokrát v kultuře hip hopu.

Hudba je pro mnohé zaměstnáním a zdrojem obživy, jak upozorňuje Klára Cozlová Čmolíková a klade si otázku, zda hudebnice za svou práci dostávají opravdu férovou odměnu. Hudebníci a hudebnice mají zpravidla nestandardní pracovní dobu, bývají pryč po večerech a přes den studují své role nebo zkouší třeba v orchestru. O nesnázích slaďování umělecké kariéry s osobním životem se dočtete více v článku Josefa Vošmika, který pro toto číslo napsal celkem tři příspěvky. Dalším z nich je úvaha nad inkluzivitou/exkluzivitou operního světa, rasismu, stereotypech, body-shamingu či non-konformitě v opeře. V neposlední řadě pak Josef Vošmik nabízí zamyšlení nad skandály sexuálního obtěžování v hudebním světě, hnutím Me too, ale také hledáním míry provinění a jeho důsledcích. Na závěr nepřehlédněte ani čtení pro malé feministy a feministky, které pro zářijové číslo připravila Kateřina Čopjaková.

Zvučné a inspirativní čtení vám přeje

Marie Mrvová