Ženy s hendikepem jsou v Gruzii často odsunuty na okraj společnosti. Nevědí o svých právech a leckdy je jim znemožněno pracovat. Česká pobočka mezinárodní organizace CARE, zaměřující se na boj s chudobou, podporuje jejich vzdělávání a zaměstnávání. CARE usiluje o to, aby ženy se zdravotním postižením měly v Gruzii stejné šance a příležitosti jako muži. Pro ženy se zdravotním postižením v regionech Samtredia, Abasha a Senaki v Gruzii zajišťuje lepší přístup k zaměstnání a vlastní výdělečné aktivitě.
Oblast, kde CARE působí, je zemědělská, většina mužů je zaměstnána právě v zemědělství. Fungují zde tzv. kooperativy, které by se daly v Česku přirovnat k zemědělským družstvům před rokem 1989. Žen je zde na vedoucích pozicích minimálně, pokud vůbec nějaké. V zemědělském sektoru je v Gruzii zaměstnána více než polovina celkové populace a tento trend má vzrůstající tendenci. Přesto reálný příspěvek zemědělství do hrubého domácího produktu poklesl z 16 % v roce 2008 na pouhých 9 % v roce 2011. V roce 2012 ženy v Gruzii v průměru vydělávaly kolem 312 dolarů, tj. 8.000 Kč za měsíc, zatímco muži vydělávali kolem 518 dolarů za měsíc, což je o 40 % více.
K situaci žen v těchto venkovských oblastech se vyjádřila programová vedoucí české pobočky CARE, autorka následující reportáže: „Z toho, co jsem v Gruzii nasála při svém pobytu, se mi tamní situace zdála v něčem podobná té české. Žena pečuje o domácnost a děti i manžela, muž vydělává a mnohem více se věnuje i svým koníčkům, zatímco žena je hodně zavřená doma. Co mne překvapilo, je, že se hendikepované ženy v Gruzii moc nesetkávají a nesdružují. Jsou opravdu hodně zavřené doma, vytížené dětmi a domácností. Strážkyněmi pořádku a největšími „omezovatelkami“ jsou paradoxně často matky, které přebírají autoritativní úlohu a stráží patriarchální pořádky.“
Závažným problémem v této oblasti, je absence infrastruktury pro osoby se zdravotním postižením, a to i ve školách, nemocnicích či na úřadech. Nízká školní docházka v některých regionech Gruzie přímo souvisí se špatnou infrastrukturou některých vesnických škol. Situaci dále komplikují mezery v legislativě a nedostatečná flexibilita zákona týkajícího se osob s postižením.
Petra Antošová se po dvou letech trvání projektu vydala na Kavkaz na monitorovací návštěvu, aby mohla zhodnotit dosavadní výsledky: „Má návštěva Gruzie začala brzkého červencového rána. Gruzínský venkov je chudý, lidé se živí především drobným zemědělstvím. V Samtredii, která leží 200 kilometrů na západ od hlavního města, mne čekal intenzivní den plný setkání. Navštívila jsem neskutečně houževnaté ženy, které již v devadesátých letech založily neziskovou organizaci pro zdravotně postižené, i mladé aktivisty, kteří bojují za práva mužů a žen se zdravotním omezením tak, že jezdí po vesnicích a vyvracejí mýty, které o těchto lidech v komunitách často panují.
Den jsme zakončili setkáním s vedením zemědělské kooperativy, který díky podpoře z Česka zaměstnal čtyři ženy s hendikepem. Dvě z nich jsou na vozíku a další dvě trpí závažným onemocněním, které je před lety vyřadilo z pracovního procesu. Ženy se na mne šťastně usmívaly a děkovaly za možnost pracovat. Mohou si teď dovolit například koupi léků, které potřebují. „Nemusím se bát začátku školního roku, protože vím, že pro své děti budu moci letos koupit vše potřebné,“ řekla mi jedna z nich.
Den nato jsme se ve městě Senaki setkali se zástupci soukromých firem, které hendikepované ženy zaměstnávají. Zjišťovala jsem od nich, jaké jsou největší překážky spolupráce s lidmi s postižením, a překvapilo mě, jak moc je situace konkrétního člověka závislá na mínění nejbližších. V Gruzii dosud přetrvává o lidech se zdravotním postižením řada negativních stereotypů. Nezřídka se stane, že rodina brání styku hendikepovaných s okolím, protože se za jejich postižení stydí.
Řešili jsme proto, jakým způsobem pracovat s rodinami a komunitou co nejefektivněji a probírali jsme konkrétní nápady na zapojení osob se znevýhodněním do chodu firmy prostřednictvím sociálního podniku. Sociální podnikání je v Gruzii nový koncept a CARE je jeho průkopníkem. Během hovorů s místními jsem si připomněla, jak důležitá je diskuse a společné hledání řešení.
Má další cesta vedla do horských vesniček Ushafati a Nosiri. Navštívili jsme zde dvě zapojené kooperativy. Jedna se zaměřuje na zpracování lískových ořechů, které jsou pro tuto oblast typické, a druhá si díky projektu pořídila stroj na sušení a balení ovoce. Podpořené ženy mají na starosti obsluhu balících strojů a třídění, mytí a krájení ovoce.
Dvě ze zaměstnaných žen mají mentální postižení. I ony velice ocenily pracovní příležitost. Nechtěly sedět doma a být na obtíž, chtěly něco dělat. A tak majitel továrny, jakmile se dozvěděl o projektu, vymyslel pro tyto ženy uplatnění. Ty teď při práci u strojů na třídění oříšků mohou pracovat podle svého tempa.
Posledního dne mého pobytu jsme navštívily českou ambasádou v Tbilisi. Byly to velice intenzivní dny a z Gruzie jsem se do Česka vrátila se spoustou nápadů, jak vytvářet lepší pracovní příležitosti pro hendikepované ženy.“
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).
