Dokážeme otevřeně mluvit o duševním zdraví v souvislosti s genderem? Jak ovlivňují genderové stereotypy téma duševního zdraví a onemocnění? Dokážeme si říci o pomoc? V následujícím článku reagujeme na případovou studii NKC Gender a věda, zveřejněnou v letošním roce.
Světová zdravotnická organizace (2021) udává, že jeden ze sedmi dospívajících v celosvětové populaci ve věku 11–19 let trpí duševním onemocněním. Také uvádí, že deprese, úzkost a poruchy chování patří mezi hlavní příčiny nemocí a invalidity u dospívajících. Genderová dimenze duševního zdraví se odráží například i na ochotě vyhledávat odbornou pomoc u dětí a dospívajících. Podle Světové zdravotnické organizace jsou totiž děti a dospívající duševními onemocněními nejvíce ohroženou skupinou v populaci.
Z odborných studií vyplývá, že na utváření a prohlubování genderových stereotypů jak v rovině duševního zdraví, tak u vyhledávání pomoci při duševních obtížích, mají vliv především sociokulturní faktory, tedy faktory podmíněné kulturou, náboženstvím či výchovou, a genderově stereotypní vnímání zdravotnictví. Výzkumy z 90. let 20. století přicházejí s důležitým zjištěním, že stereotypní maskulinní chování je považováno za normu či ideální formu duševního zdraví (Renzetti et al., 2005). Tato normalizace maskulinity je základem genderových stereotypů v oblasti duševního zdraví. Duševní zdraví je normováno mužským chováním, proto chovat se stereotypně „mužsky”, tedy stabilně a tvrdě, znamená být duševně zdravý (oproti tomu projevování emocí je naopak vnímáno jako „ženské”, tedy „duševně nemocné, hysterické apod.”). Toto ale ženy uvrhává do pasti, kdy se buď chovají jako „ženy”, pak jsou ale vnímány jako labilní a „nemocné”, nebo se chovají jako „muži”, což je sice známka duševního zdraví, ale zase to odporuje genderovému rozdělení a tedy se dostávají do rozporu se svojí genderovou rolí, což je vystavuje diskomfortu a může to negativně působit na jejich duševní pohodu.
Toto zjištění však negativně neovlivňuje jen ženy. Stereotypní vnímání poškozuje i muže i všechny ostatní, kteří vybočují. Muži, kteří vybočují od tradiční, tedy maskulinní role, mohou být také vnímáni jako duševně nemocní. Tyto stereotypy přetrvávají napříč generacemi, což se pak odráží i v ochotě vyhledávat pomoc u dětí školního věku a dospívajících.
Nebuď baba, aneb co slýcháváme od dětství
Rozdílnost v přístupu k mužům a ženám podmiňují genderové stereotypy, které se následně uplatňují ve výchově dětí. Genderově stereotypní výchova má za následek např. to, že si chlapci nepřipouští negativní emoce, které by si v ideálním případě měli prožít, pojmenovat a zpracovat. Tento fakt je spojen s genderovým řádem. Genderové role u chlapců v naší společnosti jsou totiž historicky přísnější. „Mužské” je ve společnosti vnímané jako hodnotnější, proto vybočovat z mužské role směrem k ženské roli je vnímáno negativně – jako slabošství, neboť se jedná o sestup v rámci genderové hierarchie. Znamená to, že malým dívkám je např. dovoleno účastnit se tradičně mužských aktivit, ale od malých chlapců se očekává, že se budou chovat jako „správní muži“ a získají svou mužskou identitu. Malí chlapci jsou od tradičně dívčích rolí aktivně odrazováni a často za ně i trestáni. Naopak přebírání mužských rolí u děvčat je až do dospívání rodiči či jinými zákonnými zástupci tolerováno – nepovažují to za problém (Cockerham, 2020). Typicky mužské a ženské role se tedy negativně odrážejí v ochotě vyhledat pomoc, především ze strany chlapců.
Tento fakt potvrzují i školní psychologové a psycholožky – školní psycholožka Hedvika Hrušková pro náš zpravodaj Rovné příležitosti v souvislostech uvedla: „dívky jsou obvykle nastavené o svých problémech a pocitech mluvit, sdílet je a hledat řešení, naopak chlapci oslovují odborníky a odbornice spíše výjimečně.“ (Hrušková, 2017) Výše zmíněný výrok podtrhuje i kulturní scénář odrážející se od kulturních a výchovných norem ve společnosti. Dle něho by se dívky měly chovat do určité míry kultivovaně, mírně, slušně, pořádně či empaticky. Naopak kulturní scénář chování chlapcům udává následné normy chování – síla, potlačování emoci „nebrečet“, nemít tendence se hroutit při těžších situacích, unést rány, ubránit se, nebát se poprat (Hrušková, 2017; Renzetti, 2005). Jistě jste někdy slyšely*i výrok „nebuď baba“ či „kluci nebrečí“ směřující k chlapcům. Takové věty k prohlubování genderových stereotypů ve společnosti stále přispívají.
Super girls vs. strong boys
Doba, které vládnou sociální sítě, přináší pro děti a dospívající další výzvy, které mohou negativně ovlivňovat jejich duševní pohodu. Doba sociálních sítí a sociálního tlaku z nich vyplývající s sebou přináší pojem „super girls“ – společensky uznávané dívky, mající vysokou míru popularity mezi vrstevníky*vrstevnicemi. Aby dívky mohly být označeny za „super girls” měly by mít akademický úspěch, aktivně užívat sociální sítě, splňovat normu ideálu krásy, být heterosexuální a mít „cool” partnera. Tyto vysoké nároky pramenící především ze sociálních sítí mají dopady na duševní zdraví dívek. Dívky mnohem častěji trpí spánkovými poruchami, poruchami příjmu potravy a dochází u nich častěji k sebepoškozování.
S chlapci se naopak pojí koncept „strong boys“. Chlapci, kteří trpí různými formami úzkosti, tvoří spíše tichou a „neviditelnou“ skupinu, která jen zřídka požádá o pomoc spontánně. Tuto marginalizaci je třeba chápat jako společenský proces, kdy dominantní maskulinita, tedy očekávání, že chlapci by měli být tvrdí a silní, má velký vliv na každodenní život chlapců a na to, zda skutečně hledají podporu pro své duševní zdraví. Koncept „strong boys” může tedy vést k mlčení o duševních problémech chlapců a ignorování těchto problémů (Odenbring, 2019).
Jak na genderové stereotypy v oblasti duševního zdraví?
Jak bychom tedy mohly*i s genderovými stereotypy v oblasti duševního zdraví a vyhledávání pomoci v této oblasti pracovat? Jednou z cest je určitě dbát na vzdělávání vyučujících v tématu duševního zdraví, neboť jsou jedni z prvních, kteří mohou podchytit začínající duševní nepohodu či duševní onemocnění u dětí a dospívajících (Dogra, 2019). Ukazuje se také, že pozitivní vztahy mezi vyučujícími a žactvem mohou například podpořit vyhledávání pomoci. Podporující vztahy založené na důvěře pomáhají snižovat hluboce zakořeněné celospolečenské stigma v této oblasti, ale také pocity strachu, rozpaky a ostych – jedny z nejrozšířenějších překážek při vyhledávání pomoci u duševních obtížích mládeže (Gulliver, Griffiths a Christensen, 2010; Yap, Reavley a Jorm, 2013).
Prožívat negativní emoce je normální
Smysl shledáváme také zejména v konceptu genderově senzitivní pedagogiky – rozvíjet emoční inteligenci dětí a dospívajících či se snažit normalizovat „negativní“ emoce s tím, že negativnější emoce může prožívat každý*každá bez ohledu na svůj gender, neboť jsou součástí duševního zdraví. Dalším krokem může být reflexe těžkosti dnešní doby pro mladou generaci, která pramení především z tlaku na výkon, klimatické krize, válečných konfliktů, vlivu sociálních sítí, atd. Reflexe těžkosti dnešní doby a z ní pramenících obtíží pro děti a dospívající na druhou stranu pozitivně ovlivňuje rozvoj destigmatizace a detabuizace tématu duševního zdraví ve společnosti. Destigmatizace a detabuizace tématu duševního zdraví ve společnosti následně přispívá k otevřenější a bezpečnější komunikaci tohoto tématu, a díky tomu můžeme získávat objektivnější informace, které přispívají k rozvoji osvěty v oblasti duševního zdraví.
Další cestou je pracovat s genderově senzitivním jazykem doplněným o destigmatizační jazyk, který pomáhá nabourávat celospolečenské stigma, které téma duševních onemocnění s sebou stále nese, a tím se podepisuje na ochotě vyhledat pomoc při duševních obtíží jak u dívek, tak častěji u chlapců. Příkladem destigmatizačního jazyka může být užívání citlivých vyjádření: „Byla mu*jí diagnostikována schizofrenie. Projevuje se u něj*ní tím, že...” oproti stigmatizujícímu vyjádření „Je duševně nemocný*nemocná” či „Je schizofrenik*schizofrenička” (NÚDZ, 2018). V neposlední řadě by mohla přispět i genderově senzitivní péče v oblasti duševního zdraví – to je ovšem otázkou reformy psychiatrické a psychoterapeutické péče, která je zatím stále v počátcích.
Zdroje
Cockerham, W.C. (2020). Sociology of Mental Disorder (11th ed.). Routledge. https://doi.org/10.4324/9781003001836
Dogra, N., Parkin, A., Warner-Gale, F., & Frake, C. (2018). A multidisciplinary handbook of child and adolescent mental health for front-line professionals. Jessica Kingsley Publishers.
Gulliver, A., Griffiths, K. M., & Christensen, H. (2010). Perceived barriers and facilitators to mental health help-seeking in young people: a systematic review. BMC psychiatry, 10(1), 1-9.
Hrušková, H. (2017). Z praxe školní psycholožky: Holky o věcech mluví, kluci si jdou radši zakopat. Dostupné z: https://zpravodaj.genderstudies.cz/cz/clanek/z-praxe-skolni-psycholozky-holky-o-vecech-mluvi-kluci-si-jdou-radsi-zakopat
Nebeská, A. (2023). Genderová dimenze duševního zdraví a wellbeingu: případová studie. Dostupné z: https://genderaveda.cz/jedna-velikost-nestaci/dusevni-zdravi/
NÚDZ. (2018). Destigmatizační manuál. Dostupné z: https://narovinu.org/wp-content/uploads/2018/11/destigmatiza%C4%8Dn%C3%AD-manu%C3%A1l-1.pdf
Odenbring, Y. (2019). Strong boys and supergirls? School professionals’ perceptions of students’ mental health and gender in secondary school. Education Inquiry, 10(3), 258-272.
Renzetti, C. M., & Curran, D. J. (2005). Ženy, muži a společnost. Karolinum.
Yap, M. B. H., Reavley, N., & Jorm, A. F. (2013). Where would young people seek help for mental disorders and what stops them? Findings from an Australian national survey. Journal of affective disorders, 147(1-3), 255-261.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).