Ústavní soud loni v jednom svém rozsudku zdůraznil, že odsouzení mají právo na kontakt se svými dětmi. Ale pravidelný kontakt a každodenní péče jsou dvě rozdílné kategorie. Nejen v této souvislosti jsme položili několik otázek ředitelce ženské věznice ve Světlé nad Sázavou plk. PhDr. Gabriele Slovákové, Ph.D., která na této pozici působí již od roku 2010.
Můj názor je takový, že kontakt s rodiči (a nemusí být nutně ve výkonu trestu) by měl být vždy ve prospěch dítěte, neměl by působit trauma. Velice často jsou to právě a jedině rodiče, kteří toto dokáží ovlivnit. Žádný soud, i když rozhodne podle práva, nepřinutí rodiče, kteří spolu nemají dobré vztahy, aby si své potíže nevyřizovali prostřednictvím dítěte. U nás ve Světlé nad Sázavou máme specializované oddělení, kam umisťujeme matky s dětmi ve věku od jednoho roku zpravidla do tří let. Myslím, že je to skvělá možnost, aby dítě neztratilo v tomto věku tolik potřebný kontakt s mámou.
Zařazení k pobytu s dítětem ve vězení na specializovaném oddělení předchází mnoho kroků, které musí odsouzená žena splnit, než se vůbec dostane její žádost k rozhodnutí odborné komise. V našem právním řádu existuje možnost, že těhotná žena, která spáchala trestný čin a je odsouzena k výkonu trestu, může soud požádat o přerušení trestu až do jednoho roku věku dítěte. Soud v tomto případě obligatorně trest těhotné ženě přeruší tak, aby mohla v klidu dítě porodit a starat se o něj až do jednoho roku. Ženy, které chtějí s dítětem či dětmi zařadit na specializované oddělení naší věznice, mají proto dostatek času se na pobyt u nás připravit. K žádosti o umístění musí mít např. stanovisko pediatra, klinického psychologa, místního orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ve věznici je pak matka testována psycholožkou, abychom se ujistili, že bude schopna se o dítě ve výkonu trestu starat. Dále odborná komise posuzuje druh trestné činnosti (překážkou zařazení je například závažná násilná trestná činnost, týrání svěřené osoby, ale i délka trestu), věk dítěte v době propuštění z výkonu trestu apod. Pravidlo máme takové, že v zájmu kontinuity péče přichází matka s dítětem a její trest je dostatečně krátký na to, aby s dítětem mohla i vězení opustit. Tím se automaticky eliminují dlouhé tresty. Věkový limit pobytu dítěte u nás je od jednoho do tří let, pak už je pro dítě vhodnější z důvodu zdravých sociálních kontaktů i jiné prostředí, jako je například školka. Paradoxně podmínky pro výchovu a prostředí, ve kterém u nás děti žijí, jsou často mnohonásobně lepší než tam, odkud dítě přichází.
Máme 15leté zkušenosti a mohu zodpovědně říci, že pobyt pomáhá utvářet tolik důležitý vztah mezi matkou a dítětem. I z toho důvodu je recidiva na tomto oddělení mnohonásobně menší, než u běžné populace. Odsouzené matky si při pobytu s dítětem uvědomí své životní priority a k páchání trestné činnosti se tak často nevrací. Kritéria pro zařazení na oddělení s dítětem jsou přísná, zájem paradoxně nepřevyšuje kapacitu, která je 15 míst pro odsouzené ženy a 20 míst pro děti – ženu sem můžeme umístit např. i s dvojčaty či dětmi blízkými věkem. Myslím, že o oddělení se ví a kdo má opravdový zájem i v době výkonu trestu o své malé dítě vzorně pečovat, cestu si k nám najde. Často ale tuto roli přebírá otec či širší rodina, což je v pořádku. Smutné je, když matka z důvodu svého pohodlí nechá dítě v ústavní péči a po výkonu trestu už o něj nejeví zájem.
Odsouzené ženě, která je doporučena k umístění na toto oddělení, většinou po nezbytných vstupních úkonech a vyšetřeních přiveze dítě někdo z rodiny či komunikujeme s pracovníky OSPOD (pozn. orgán sociálně-právní ochrany dětí). Oddělení se nachází v samostatné části věznice, má svůj vlastní vycházkový dvůr s prolézačkami a pískovištěm, každá maminka s dítětem má svůj pokoj zařízený podle potřeb dítěte, zbytek oddělení vypadá jako mateřská školka. Ženy dětem vaří, perou, s pomocí speciálně vyškolené vychovatelky se denně věnují aktivitám, které směřují ke zdravému psychomotorickému a sociálnímu vývoji dítěte. Ráno tedy matky s dětmi společně vstanou, snídají, pak mají aktivity pod dohledem vychovatelky, na oddělení funguje speciální tým odborníků – kromě vychovatelky také psycholožka a speciální pedagožka. Pak mají společný oběd, spánek, přes den po splnění všech úkolů a dodržení denního harmonogramu mohou chodit s dětmi neomezeně na vycházkový dvůr. K lékařce – pediatričce chodí matky samy mimo věznici do běžné ordinace, často mimo věznici chodí rovněž na vycházky, jezdí vlakem do ZOO, větší děti si čas od času chodí hrát s dětmi do školky tak, aby měly co nejvíc běžných podnětů. Vše na oddělení se točí kolem dětí, jakékoliv selhání matky by mohlo vést k ukončení pobytu. To se nám naštěstí nestává. Někdo by si mohl říci, že to není trest, že to není pořádné vězení. Zkuste si ale představit 24 hodinovou péči o dítě pod přísným dohledem, žádné hlídání, dědečkové a babičky, žádné volno. Není to opravdu jednoduché. Proto možná některé pohodlnější matky raději nastoupí do běžného výkonu trestu a dítě odloží.
Ženy zařazené na specializovaném oddělení ve věznici zároveň pobírají rodičovské dávky, ze kterých hradí pobyt dítěte u nás. To nám přijde smysluplné a výchovné – naučí se hospodařit i s malým rozpočtem. Možnost střídavé péče ale neexistuje, režimově bychom to neuměli zajistit. Děti také často pochází z problémových rodin, nelze zajistit, aby se rodina vzorně o dítě starala, neuměli bychom převzít odpovědnost, že se dítě například nevrátí nemocné, zda se vůbec vrátí… Rodiny navíc žijí velmi často několik set kilometrů daleko od Světlé nad Sázavou a převozy a předávání dítěte by pro ně byly finančně neúnosné.
Určitě existuje mnoho žen, které oddalují nástup do výkonu trestu tím, že rodí děti. Pak jim soud – jak jsem již uvedla – musí přerušit trest do jednoho roku věku dítěte, mezitím zase otěhotní… Minulost je nakonec ale stejně dožene a do vězení musí nastoupit. Stalo se nám výjimečně, že žena po propuštění z vězení, ve kterém byla s dítětem, o něj dále nepečovala. Většinou se ale podaří navázat tak silné pouto, že se ženy snaží i v případě nepříznivých sociálních podmínek o dítě starat.
Pokud by byl muž jedinou pečující osobou, pak u nás umístění s dítětem do výkonu trestu neexistuje. Takové oddělení se, myslím, nachází v Dánsku, ve Španělsku mají dokonce oddělení pro rodiče s dětmi. Já si myslím, že by tato možnost měla být opravdu i pro ženy okrajová, pokud dítě nemá primární rodinu či se o něj nemůže starat. V tomto ohledu neexistuje žádná správná a spravedlivá cesta. Je spousta rodičů ve vězení, co dítě mít u sebe nemohou, protože je třeba starší či mají delší trest, než umožňují podmínky. Pro muže v ČR specializované oddělení zatím není a myslím, že se vězeňská služba musí primárně zaobírat závažnějšími problémy.
Vězeňský systém je a snad vždy bude převážně mužskou záležitostí. Počet žen odsouzených k výkonu trestu se celosvětově pohybuje mezi 5 – 10 %. Doufám, že to tak i zůstane a ženská emancipace a poměrné zastoupení se nepromítne i k nám. V nové koncepci do roku 2025 je mnoho úkolů a cílů směřujících k modernizaci věznic, vězeňství i zacházení s vězněnými osobami. To se týká i žen. Umíme nastavit i přizpůsobit podmínky výkonu trestu pro ženy, v tom bych neviděla největší problém. Problém je v tom, že pokud bydlí vězni v ložnicích hromadně třeba po osmi či více, věznice jsou přeplněné a řešíme spoustu problémů, a je tak velmi obtížné s odsouzenými efektivně pracovat. Na vězeňskou službu se kladou nároky, které nemůže sama zvládnout. Pokud nebude existovat efektivnější systém přechodu na svobodu a postpenitenciární péče (péče zaměřená na osoby propuštěné z vězení), sami toho ve věznicích moc nezmůžeme. I když zacházení s odsouzenými, jejich vzdělávání, rekvalifikace, zaměstnávání, řešení různých psychických a v poslední době hlavně finančních problémů atd. je nezbytnou součástí funkčního systému. Když se systém vylepší i po propuštění, jistě klesne procento recidivujících odsouzených. Přesto je v každé společnosti skupina lidí, kteří o žádnou pomoc a péči nestojí, a ti se budou neustále vracet, ani represivní funkce trestu zde evidentně není účinná.
Ženy i muži jsou umisťováni dle zákona. Zjednodušeně řečeno – soud nyní rozhoduje o umístění do věznice s ostrahou, či zvýšenou ostrahou. Dále je na vězeňské službě, aby rozhodla o zařazení do jednotlivých oddělení na základě podrobné analýzy rizik a potřeb odsouzených, na které se podílí odborný personál věznic. Po důkladném posouzení ve věznicích rozdělujeme vězněné osoby do oddělení s nízkým, středním či vysokým stupněm zabezpečení (dřívější dohled, dozor, ostraha – kterou určoval soud). Dále dle zákona samostatně umisťujeme mladistvé a dospělé, prvovězněné a recidivisty, nekuřáky, handicapované apod. Je velmi obtížné toto členění v přeplněných věznicích dodržet. Snažíme se zohledňovat všechny možné faktory. V naší věznici má jeden oddíl bohužel 56 lůžek, takže najít např. 56 prvovězněných žen s podobným typem trestné činnosti, nekuřaček a bez předchozích zkušeností s užíváním drog je nemožné. I přes veškeré moderní formy zacházení – a to se určitě nemáme v rámci Evropy za co stydět – je dle mého názoru pro člověka, který není úplně narušen kriminálním prostředím, největším trestem právě dlouhodobý pobyt s lidmi, se kterými by se v běžném životě ani nesetkal – různé věkové kategorie, sociální vrstvy, lidé různých hygienických návyků, etnik, lidé s vážnými psychickými problémy, poruchami osobnosti, narušení dlouhodobým užíváním drog apod.
Výzev ve vězeňství je celá řada, o některých jsem již hovořila. Chceme-li kultivovat člověka a ukázat mu, že může začít znovu a lépe, musíme mu k tomu vytvořit podmínky. Lidé neradi slyší, že se s odsouzenými odborně pracuje, naopak si myslí, že vězení je pomalu za odměnu. Budeme-li hovořit o lidech, kteří na sobě chtějí pracovat, pak musí být v prostředí, které je k tomu bude motivovat. Domácí vězení je jednou z alternativ, která se ale nedotkne potřebného množství osob. Restorativní justice je dle mého názoru cesta, kterou bychom se měli vydat. Koncepce vězeňství do roku 2025 o nových výzvách hovoří dostatečně – ať v oblasti budování modernějších vězeňských zařízení, tak v oblasti propojování penitenciární a postpenitenciární péče, spolupráce s rodinami odsouzených, v oblasti vzdělávání, propojování zaměstnání během výkonu trestu s poptávkou na trhu práce apod. Obrovské procento českých vězňů mělo před nástupem do výkonu trestu potíže s drogami, které je často přivedly až k nám. V posledních letech je asi jedním z největších problémů obrovská zadluženost osob ve výkonu trestu, kterou neumí sami řešit. Zde je třeba napnout síly a pomoci, protože lidé obecně tyto problémy neumí sami řešit – a to nehovořím pouze o lidech, kteří spáchali trestný čin a jsou ve výkonu trestu. Ideální by bylo situaci řešit preventivně, ještě před tím, než se člověk dostane do obtížně řešitelné životní situace a sklouzne k páchání trestné činnosti. Důležitá je i změna veřejného mínění, která určitě nebude snadná – přesvědčit společnost, že práce s odsouzenými se vyplatí a že pokud bude méně pachatelů trestných činů, bude i méně obětí. Pokud kvalitně připravíme vězněné na život po propuštění a pomůžeme jim v prvních krocích, pak je šance, že začnou žít slušně. Pokud budeme házet lidi do jednoho pytle a odmítneme se alespoň zamyslet nad tím, co by bylo pro stát efektivnější, pak budou věznice pořád přeplněné.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).