Ženy se po porodu nevrací do zaměstnání, může za to nejen nedostatek institucí, které by jim pomohly sladit mateřství s kariérou, ale také nízké sebevědomí a přetrvávající genderové stereotypy. Takto můžeme shrnout příspěvky konference Rozbít skleněný strop – podpora kariérního růstu žen, která se konala 12. listopadu u příležitosti vyhlášení výsledků soutěže o ocenění Firma roku: rovné příležitosti 2015.
O tom, že existují v Česku firmy, které se snaží nadané ženy v kariéře podporovat, svědčí fakt, že porota udělila dokonce čtyři ceny. Prvenství získala Česká spořitelna, a.s., na druhé pozici se umístila společnost RWE a na třetí společnost T-mobile. Kromě toho přidělila porota i zvláštní cenu, a to firmě Vodafone. Přes všechny snahy a chvályhodnou iniciativu některých progresivních zaměstnavatelů není situace žen na českém trhu práce růžová. Během své kariérní dráhy narážejí na různé překážky, o kterých diskutovaly zástupkyně oceněných firem a další hostky z řad expertek na sociologii, ekonomii a kariérní rozvoj.
Na konferenci vystoupily náměstkyně ministryně práce a sociálních věcí Zuzana Jentschke Stöcklová, Hana Maříková ze Sociologického ústavu AV ČR, Mária Jacková z Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky, Astrid Kunze reprezentující Norwegian School of Economics a také kariérová poradkyně Andrea Csirke. Za vše hovoří fakt, že se tyto představitelky různých institucí, nazírajících problematiku zastoupení žen ve firmách z odlišných úhlů pohledu na mnohém shodly.
Proč jsme na tom špatně?
Nejčastěji byl během konference zmiňován fakt, že se v České republice ženy po porodu do zaměstnání nevrací, anebo se vrací velmi pozdě. Ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie je tu výrazný rozdíl, což potvrzují i výsledky mezinárodního výzkumu, které ve svém příspěvku představila Hana Maříková. Je tedy na místě se ptát, proč se to tak děje. Většina z diskutujících zdůrazňovala nedostatečnou pomoc státu a zaměstnavatelů při slaďování kariéry s mateřstvím. Náměstkyně ministryně práce však připomněla, že se situace začíná měnit – uvedla zde příklad zákona o dětských skupinách, projekt mikrojeslí a snahy o větší flexibilitu rodičovského příspěvku, tedy iniciativy, které mohou situaci znatelně zlepšit. Zuzana Jentschke Stöcklová apelovala také na ženy, aby byly více slyšet. Na Ministerstvu se zákony sice projednávají, ale je důležité, aby skupina, jíž se změny týkají, nějak reagovala. Když se mění zákon důležitý například pro sportovce či myslivce, ti se ke změnám vyjadřují – v případě matek však zpětná vazba a aktivismus chybí.
Těžiště z institucionálních nedostatků na individuální rovinu přesunuly i další mluvčí. Kariérní poradkyně Andrea Csirke, vycházejíce ze své poradenské praxe, vyprávěla několik příběhů svých klientek. Z jejích příkladů bylo zřejmé, že samotné ženy jsou ovlivněny různými hluboce zakořeněnými stereotypy. Dívky mohou být už v mladém věku „naučeny“, že mateřství s kariérním růstem nelze skloubit, že o dítě má pečovat matka, nikoliv otec, nebo že ženy nejsou ředitelkami, nýbrž asistenkami ředitelů. Tato přesvědčení přejímají od svých rodičů a nezamýšlejí se nad nimi. Ano, pomoc státu a zaměstnavatele je potřebná, konstatovala Csirke, ale současně je důležité, aby samotné ženy pracovaly na sobě, odbourávaly stereotypy, které mají zažité, a budovaly své sebevědomí. Česká společnost by si, podle poradkyně, měla zvyknout na to, že otec má nejen pomáhat ve výchově dítěte, ale podílet se na ní ve srovnatelné míře jako matka. Samozřejmě je důležité i respektovat volbu jednotlivce: jestli se muž rozhodne vychovávat dítě a žena dělat kariéru, nebo naopak, nikdo by jim neměl vnucovat jiný model rodičovství.
Tento názor doplnily potom v diskuzi i zástupkyně vítězných firem a zdůraznily, že pracovat by se mělo nejen na postojích žen, ale i mužů. Z vlastní zkušenosti totiž vědí, že často i to je nemalou překážkou.
O nutnosti změny našich osobních předsudků a předpokladů se zmínila i Astrid Kunze ve své odpovědi na otázku z publika. Posluchačka chtěla vědět, jak český stát může pomoct zlepšit situaci a přiblížit se tak například Skandinávii. Docentka Norwegian School of Economics odpověděla, že neexistuje žádný důkaz toho, že na poměrně dobrou profesionální situaci žen v Norsku mají hlavní vliv existující instituce. Podstatný díl práce spočívá tedy i v rukou žen. Podobného názoru byla i Hana Maříková vystupující za Sociologický ústav AV ČR, která se na základě mezinárodního výzkumu vyjádřila na téma překážek v kariérním růstu žen nejen v České republice, ale v Evropské unii obecně. Kromě organizačních a strukturálních omezení uvedla právě stereotypy, genderovou nerovnováhu v (zejména heterosexuálních) rodinách, neoliberální přístup ústící v rezistenci ke kvótám a v postkomunistických zemích odpor ke všemu zaváděnému shora.
Proč bourat pohodlné stereotypy?
Dobrá, v každé společnosti jsou určité stereotypy. V té naší se týkají hlavně role matky, která dítěti věnuje co nejvíce času, a muže coby živitele rodiny, který rychle šplhá v kariérním žebříčku. Proč to ale měnit? Na konferenci zazněly různé hlasy, nicméně byla to ve výsledku harmonická polyfonie.
Představitelky vítězných firem neskrývaly svoji distanci ke slovu „kvóta“ a radši používaly pojem běžně fungující v jejich firmách - „interní cíl“. Shodly se však na tom, že společnosti směřují k většímu zastoupení žen na vyšších pozicích, protože genderová vyrovnanost se pozitivně odráží na zisku firmy. Tento argument byl během konference slyšet několikrát: podle různých studií týmy, v nichž ženy spolupracují s muži, dosahují lepších výsledků než kolektivy, v nichž výrazně dominují představitelé jednoho pohlaví; společnosti, v jejichž nejvyšších pozicích jsou zastoupeny jak ženy, tak muži, vydělávají prostě více. Mnohé mluvčí zmiňovaly promarněný potenciál žen a zdůrazňovaly, že se jedná o podporu nadaných, kompetentních žen, nikoliv o prosazování „rovnosti pohlaví“ ve firmách, které by bylo na úkor kvality služeb.
Když přemýšlíme nad důvody „proč“, nesmíme zapomínat na ještě jeden aspekt, o němž se zmínila Hana Maříková, totiž na aspekt morální: není fér, neposkytovat ženám rovné kariérní šance, když na to mají.
