Beze změn politických hodnot to nepůjde

Lze v českém prostředí mluvit o fenoménu tzv. gender pension gap-u? Jak je velký a co jej způsobuje? 

Bezesporu gender pension gap existuje, je to široce rozšířený fenomén. Nicméně je potřeba zdůraznit, že český důchodový systém je velmi solidární, což se mimo jiné projevuje tím, že gender pay gap je větší než v případě starobních důchodů. Podíváme-li se na konkrétní čísla, ČR patří s 25 % v oblasti gender pay gap mezi nejhorší země v rámci EU. Naopak solidární důchodový systém zmenšuje u důchodu rozdíly na 13 %. I tak jsou samozřejmě patrné, ženy pobírají mnohem častěji nízké důchody, např. téměř třetina žen pobírá důchody pod 9000 Kč. Je logické, že ohrožení chudobou je v této skupině významné. 

Gender pension gap odráží (ale zároveň opravdu zmírňuje) nerovnosti dané trhem práce, tedy odlišnými pracovními kariérami mužů a žen. Projevuje se na něm právě výše uvedený gender pay gap.

Jaká je, podle Vás, nejúčinnější cesta ven?

Jsou zhruba dvě možnosti: buď ještě více posílit solidárnost důchodového systému (nahlodanou např. tzv. malou penzijní reformou), event. zohledňovat (bonifikovat) počet dětí apod. Já bych ale spíše preferovala tu druhou cestu, zaměřit se na kořen problému, tj. gender pay gap, nerovnosti na trhu práce. Je to velice nesnadné, protože ženy jsou znevýhodněny mnoha způsoby, které jsou vzájemně propleteny a posilují se: skleněné stropy, mužské solidární sítě, vnímání žen, jako méně schopných, diskriminace kvůli dětem… 

Připraveni na to nejsme, ale ČR není jediná země, která čelí těmto demografickým změnám. Problém je, že náš ekonomický model je stavěn na jiný demografický vývoj. Práce déle na jednu stranu vypadá logicky, když se zvyšuje věk dožití. Jenže – ono je také třeba si říci, jestli je to věk zdravého dožití, nebo jestli do toho zahrneme pobyt v LDN. Další zásadní bod: již dnes vidíme u skupiny 50+ velké problémy zůstat v pracovním procesu, resp. velké obtíže v tomto věku najít zaměstnání. Úvahy o neustálém prodlužování věku odchodu do důchodu bohužel ignorují to, že svět práce se zásadně změnil, dominují pracovně-úsporné technologie. Představa, že při vysoké produktivitě práce spolu s rozšiřující se automatizací a robotizací budeme pracovat stále osm hodin denně a ještě o x let déle, je naprosto mimo realitu. Jenže náš ekonomický systém je takto staromilsky nastaven. Takže změnu nepotřebujeme jen s ohledem na demografický vývoj, ale celkově – změnit trh práce. K velmi umírněným návrhům patří ten od Mezinárodní organizace práce na snížení pracovního týdne na čtyři dny. 

Jak se díváte na to, že se postupně vyrovnává věk odchodu do důchodu u žen a mužů, ženám tedy byla jakoby odebrána „výhoda“ možnosti jít do důchodu dříve dle počtu dětí?

Je otázka, jestli je to výhoda. Je to jedno z témat, které má v sobě zakořeněný hodnotový – politický výběr. Možná by bylo vhodnější péči o děti – výchovu dalšího daňového plátce, zvýhodnit jiným způsobem, který by se odrážel především ve výši důchodu. (bonifikace za dítě podle toho, kdo s ním byl na rodičovské dovolené, tj. přístupná i otcům). 

Je to jistě možný návrh. Na jednu stranu neřeší úplně diskriminaci žen na trhu práce, ale zase zprostředkovaně oceňuje péči, která v rodinách obvykle leží na ženách. Je zde ale několik sporných bodů – jak by to bylo u žen samoživitelek, které jsou dnes ve velmi prekarizované a ohrožené pozici, jak u párů, které nejsou formálně v manželství apod. Také to podle mého názoru trošku podporuje tu linku „manžel jako hlavní živitel“, která vytváří určitý typ závislosti. 

Říká se, že žena je v ČR za své mateřství (z ekonomického hlediska) potrestaná (genderový mzdový rozdíl, nižší možnosti kariérního růstu nebo pracovního uplatnění, nižší důchod, atd.). Co by se v českém systému muselo změnit, aby tomu tak nebylo?

Tady už se dostáváme ke konkrétnímu. Možností je celá řada. Hodně se hovoří o různých antidiskriminačních opatřeních, využívání kvót atd., to ale nestačí. Je potřeba se více zaměřit na strukturu ekonomiky. Na jedné straně jsou to ženy, které si častěji vybírají pečující zaměstnání, bez kterých se žádná společnost neobejde. Jenže v rámci současného systému jsou velmi nízko finančně (a často i společensky) ohodnocena. Tady je potřeba změny, což znamená posílení této části (sociální oblast). Vypadá to, že to není ufinancovatelné, ale jen maličkatá daň např. z finančního kapitálu, či sektorová daň by mohla přinést významné zlepšení. Je to otázka politického výběru. A další nutnou podmínkou je rozvoj a podpora inkluzivních ekonomických struktur – obecně platí, čím větší firma, tím spíše budou dominovat muži. Máme ale příklady inkluzivních organizací, kde se ženy uplatňují skvěle, např. firmy vlastněné zaměstnanci, či družstva. K podpoře těchto typů se silně vyjádřil i Evropský parlament a navrhl přesné kroky k implementaci mimo jiné i se zdůvodněním, že právě tyto podniky jsou lépe než jiné odolné vůči krizi.  

Je tedy třeba tlačit na vládu, aby tyto kroky začala realizovat. 

Možnost flexibilní rodičovské dovolené, snad se nemýlím, existuje. Jde ale o společenskou volbu. Sama se přiznám, že nejsem příznivcem odkládání dětí do jeslí, i když to někdo vidí jako samospásné řešení. Důraz je třeba klást na praktická opatření – např. práci z domova, která se u nás zdaleka nevyužívá dostatečně. Částečné úvazky jsou také možností, ale opět – v českém prostředí často zdegenerovaly do formy polovičního platu za plnohodnotnou práci. A vytváření celospolečenského klima, které si bude více vážit rodičů, než pofidérních celebrit či spekulantů. Ale to je úkol na dlouhou dobu. 

To ukazuje dobře na rozdíl mezi mikro přístupem. Z hlediska jedné firmy se to může zdát racionální. Jenže z hlediska celé ekonomiky to znamená obrovskou ztrátu potenciálu – a to nyní uvažuji čistě ekonomicky, a nezohledňuji např. to, že ženy mají zaplať pánbůh jiný způsob řízení, dívají se na věci jiným způsobem, méně riskují apod., což je kombinace charakteristik, které mohou být, nejen v ekonomické krizi, nesmírně důležité a přínosné. Je určitě dobré vyzdvihovat firmy, které se tím způsobem uvažování, jak je naznačeno v otázce, neřídí, a vykonávat společenský tlak tam, kde k tomu naopak dochází. Beze změn, které jsem ale naznačovala v předchozích otázkách, to ale stačit nebude. 

Ilona Švihlíková získala docenturu v oboru mezinárodních vztahů, doktorát z politologie a v současnosti se věnuje mezinárodní ekonomii jako pedagožka na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. Založila občanskou iniciativu Alternativa Zdola, jež se snaží zvýšit účast občanů na veřejném dění i v ekonomice, věnuje se tématům globalizace a jejich alternativám a propojení mezi ekonomikou a politikou.