Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
v prosincovém čísle našeho zpravodaje pro vás máme připravené důležité téma (a v době Covidu-19 také velmi aktuální), a tím je genderově citlivé vzdělávání. V Gender Studies se oblasti vzdělávání věnujeme dlouhodobě, a proto se jednotlivých témat autorsky chopili převážně členové a členky našeho týmu. Zároveň jsme si vědomi, že téma vzdělávání je natolik obsáhlé, že není v našich možnostech zahrnout všechny otázky v jediném čísle. Nicméně věříme, že si zde každý najde něco svého.
Obnovili jsme rubriku Protipól, kde spolu polemizují Josef Vošmik a Klára Čmolíková Cozlová o problematice navazování intimních a partnerských vztahů mezi vyučujícími a studujícími na vysokých školách, o tématu, o kterém se často nemluví a které je, jak autor prvního textu říká, “na hraně”.
Jestli je nově schválená Strategie vzdělávací politiky ČR nadějí pro zlepšení povědomí o genderové senzitivitě na školách, se dozvíte v příspěvku Markéty Štěpánové.
Přinášíme ale i velmi zajímavé články externích autorek. Lucie Jarkovská ve svém zamyšlení nad rolí sexuální výchovy upozorňuje, že v Polsku nedávno “vládní strana PiS položila rovnítko mezi sexuální výchovu a pedofílii”, a dodává, že i když je ČR jednou z nejliberálnějších zemí například co se týče interrupcí, neznamená to, že by na tom sexuální výchova u nás byla nějak zvlášť dobře.
Jaký dopad mělo jarní uzavření škol kvůli koronaviru na rodiče (a především matky) dětí vysvětluje z genderového hlediska Irena Smetáčková, která uvádí výsledky svého výzkumu z katedry psychologie Pedf UK.
Jakým způsobem se dá předcházet genderovým stereotypům, se dozvíte v článku Markéty Štěpánové o kariérní volbě a dívkách v oborech ICT, nebo v reflexi zkušeností se školením genderových stereotypů a vzděláváním dospělých od Kláry Cozlové Čmolíkové. Johana Jonáková nám zase ve svém příspěvku Magnety v dějepise přibližuje genderovou perspektivu výuky historie na příkladu projektu Československo v paměti žen, který GS aktuálně realizuje.
Nepřehlédněte ani rozhovor s Ninou Fárovou, která se zabývá otázkou maskulinity a mužů ve školství. Zkušenostem učitelů v mateřských a základních školách jsme pak věnovali i prosincovou anketu. A pokud přemýšlíte nad nějakými originálními a nestereotypními vánočními dárky pro vaše ratolesti, určitě vás zaujme kulturní rubrika Čtení pro malé feministy a feministky Kateřiny Čopjakové.
Inspirativní čtení, hodně zdraví a genderově citlivý vstup do nové roku 2021 vám za redakci zpravodaje přeje
Marie Mrvová
Oproti svému kolegovi, Josefu Vošmikovi, se domnívám, že prostředí vysokých škol stále není otevřenější k řešení tématu sexuálního obtěžování, především se obávám, že není připraveno ani ke krokům, které k řešení, z mého pohledu a zkušenosti, mohou fakticky vést.
V říjnu byla po dvou letech příprav Vládou ČR schválena Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.
Řada analýz ukázala, že průběh i první důsledky pandemie Covid-19 vykazují určité genderové vzorce. Jednou z oblastí, v kterých existují odlišné dopady pro ženy a muže, je školství.
Přestože je nedostatek dívek v technických oborech často vykládán jako důsledek biologicky odlišných kognitivních schopností a zájmů chlapců a dívek, z výzkumů jasně vyplývá, že tomu tak není.
Gender Studies, o. p. s. obnovuje soutěž o prestižní ocenění Firma roku: Rovné příležitosti!
Opět vybereme ty nejlepší zaměstnavatele, kteří podporují rovné příležitosti žen a mužů. Přihlaste se a zařaďte se po bok firem a organizací, které udávají trendy v personalistice!
Od června 2020 je opět v provozu bezplatná právní poradna Gender Studies, o.p.s..
S čím se na nás opravdu nejčastěji obracíte?
Ve své dosavadní pracovní zkušenosti jsem pracoval ve dvou školkách. V obou byl samozřejmě většinově ženský kolektiv. V první z nich jsem byl jediný mužský pracovník, jak na pozici pedagogické, tak i na provozní. Cítil jsem se zde většinou dobře a většinou jsem nepociťoval žádné komplikace. Nicméně asi ve dvou bodech jsem si musel zvyknout. Jelikož jsem byl v dámském prostředí, tak jsem musel dávat důsledný pozor při vstupu do šatny či jiných míst na převlékání. Někomu to může přijít jako maličkost, ale například ve škole, kde jsem studoval obor předškolní pedagogika a kde jsem byl rovněž jediný muž, jsem se musel převlékat na tělocvik na toaletě, a to mi už vůbec příjemné nebylo i z důvodu sociálního, že prostě člověk je vystrčen z kolektivu a musí být sám mimo třídu.
Druhý bod mi také příjemný úplně nebyl. Při poradách, besídkách, setkáních s rodiči či zřizovateli se dříve často užívalo označení pro pracovníky pouze v ženském rodě (například: “Holky, musíme udělat…” či “Kolegyně, je potřeba rodičům vzkázat…”). Po mém příchodu se to někdy doplnilo o mé jméno. Často se ale stalo, že se i v mé přítomnosti hovořilo k zaměstnancům pouze v ženském rodě, nicméně po čase jsem si na to zvykl a s úsměvem zmiňoval, že není třeba doplňovat mužský rod či mé jméno, že rozumím tomu, že jsem tam sám a jsem zvyklý, že se hovoří v ženském rodě.
V mé druhé práci rovněž v MŠ jsem již v pracovním kolektivu měl dva kolegy na úseku pedagogickém a jednoho na úseku provozním. Zde jsem již necítil téměř žádný genderový problém. Je to možná pouze v mém postoji, ale cítím se lépe, pokud je se mnou v kolektivu alespoň jeden muž a nemusí to být přímo ve třídě, stačí v rámci školy. Necítím se proto špatně, že se kvůli mé osobě musí přizpůsobovat třeba zmíněné prostory na převlékání, e-maily či oslovování.
Pracoval jsem vždy v kolektivu, kde mužských kolegů bylo více, než je obvyklé. Kolegyně nás respektovaly a také spolupráce s nimi byla vždy velmi příjemná. Většinou jsem měl pocit, že jsou rády, že nás mezi sebou mají.
Více feminizované prostředí školy se pak projevovalo jen v několika málo úsměvných situacích, např. během společných setkání, kdy nás kolegyně občas všechny hromadně oslovily "holky". :) Naštěstí si to většinou hned uvědomily, omlouvaly se a společně jsme se tomu zasmáli.
Cítím potřebu odmítnout feminizované prostředí jako problém. Zavání to esencialistickými teoriemi. Problémem českého školství je patriarchát a s tím související genderové role. Potkal jsem pedagogy a pedagožky, kteří podporovali a strážili patriarchát a potkal jsem i takové, kteří jej subverzivně podrývali, bez ohledu na jejich gender. Jako pedagog mám touhu odmítnout falešnou konfliktní dichotomii mužů a žen. Místo ní je důležité společně sdílet zkušenosti z života v patriarchátu a hledat společně cesty, jak ho jednou provždy zničit. Jako pedagog, který si prošel jak prvním stupněm, tak školkou, jsem viděl chlapce, kteří byli vychováváni k mužské necitlivosti a byli podporováni v odmítání emocí. Naučil jsem se od nich, jaká je cena za mužskou moc ve společnosti – ztráta kontaktu s emocemi. Je to výborný základ nejen na psychické problémy a alkoholismus, ale také základ pro odmítnutí soucitu a solidarity, což samozřejmě vede k rozsáhlým společenským a environmentálním problémům.
Tady je myslím moje zkušenost muže feministy, pedagoga ojedinělá. Učil jsem žáky legitimizovat své emoce a své kolegyně podporoval v tom, ať odbourají stud, když vidí chlapce slzet. Dávali jsme ji emoční podporu a učili je emoční práci. Často jsme jako pedagogové postaveni před nějakou emočně krajní situaci a máme tendenci velmi rychle a instinktivně řešit jednoznačným – hlavně přestaň brečet a uklidni se. Tyto situace jsou emoční nukleární bomby a zanechávají v psychické krajině žáků velké krátery. Pokud budou mít žáci a žákyně pozitivní vzory a budeme s nimi vědomě pracovat na rizicích, který sebou přináší patriarchát, pokud na tom budeme pracovat společně jako kolegové a kolegyně mezi sebou, může být škola místem, kde se naučíme, jak překonat patriarchát.