Gender, odboj a rezistence
Nenápadné a nedoceněné: československé ženy v odboji za druhé světové války
Nejsou stále dostatečně doceněné a veřejně známé, přitom mnohé z nich prokázaly nebývalou osobní statečnost a vlastenectví.
Vážené čtenářstvo,
téma aktuálního čísla vychází z potřeby reflexe současného dění na Ukrajině, z přemýšlení nad genderovými aspekty válečných konfliktů, mírových iniciativ či opomíjených aspektů historie. Rezistence znamená projev odporu a schopnost vzdorovat. Odboj je pak formou odporu, vzpoury, rebelie či boje proti režimu nebo systému. K tomu všemu je zapotřebí odolnosti (resilience), schopnosti čelit problémům a rychle se zotavit z obtíží, houževnatosti a osobní integrity. Jsou to klíčové pojmy, které jsou v protikladu k pasivitě a nezájmu o dění kolem sebe, a které prostupují napříč všemi příspěvky.
bell hooks říká, že „jedním z nejdůležitějších způsobů, jak si udržet a zachovat sami sebe, je vytváření komunit rezistence (komunit odporu), míst, kde víme, že nejsme sami”. Rezistence je tedy hybnou silou aktivismu a změny, vyjádřením nesouhlasu, základním způsobem přežití a procesem hledání vlastní i kolektivní síly. V tomto čísle bychom rádi*y zviditelnili*y odolnost a sílu těch, kteří*které mají odvahu k různým formám odporu.
O potřebě zviditelnění žen mluví například ukrajinská básnířka, spisovatelka a redaktorka Kateryna Michalicyna, jejíž báseň Žiju ve válce naleznete v rubrice Ze světa múz, a se kterou se mi podařilo udělat spontánní rozhovor o literatuře i současném dění na Ukrajině v rámci veletrhu Svět knihy. „Ve válce cítíte vše mnohem výrazněji, ostřeji. Každou věc. Opravdu to vše cítím na fyzické úrovni. Ačkoliv se nevidím pořádně v zrcadle. A vím, že toto je velmi běžná věc u žen a dívek – nevidí se v zrcadle. Ztrácíme samy sebe...” říká Kateryna a doplňuje, že „poezie se může dotknout lidí a míst v jejich srdci a duši takovým způsobem, jakým se jiné věci dotknout nemohou”.
Druhým příspěvkem na téma aktivismu a role ukrajinských žen je rozhovor s Mílou O’Sullivan, expertkou na mezinárodní vztahy, politickou ekonomii konfliktů a agendu OSN Ženy, mír a bezpečnost. O formách odporu ukrajinského aktivismu se také dozvíte v naší anketě [níže na stránce pod jednotlivými články].
Karolína Stegurová pak ve svém článku ukazuje roli československých žen v odboji za druhé světové války. Reflexi gruzínsko-abchazského konfliktu a historii gruzínského ženského mírového hnutí se věnuje článek Ekateriny Gamakhariy: Cesta z války k míru: od slabosti k vnitřní síle. Nad tichými protesty mezinárodní mírové iniciativy Ženy v černém, pocházejících původně z Izraele, se zamýšlí Timea Crofony. Anna Kotková se pak zaměřuje na otázku povinné vojenské služby v Izraeli z pohledu feministické kritiky a říká, že „skutečnou cestou k míru je postupná demilitarizace ruku v ruce s podporou pozitivních mírotvorných trendů a vyjednáváním”.
O zastoupení žen v učebnicích dějepisu a nové iniciativě ÚSTRu a nakladatelství FRAUS, na které jsme se v Gender Studies také podíleli*y, se dozvíte v článku Johany Jonákové. Kromě toho jsme pro vás připravili svěží čtenářské tipy z naší knihovny k tématu gender a rezistence, které vybrala naše knihovnice Lucie Königsmarková, a také další díl Čtení pro malé feministy a feministky Kateřiny Čopjakové.
Nepřehlédněte ani reflexi 10. jubilejního ročníku akce Girls Day a shrnutí letošní Soutěže Firma roku: Rovné příležitosti a pozvánku na konferenci 7. října 2022!
Na závěr bychom rádi*y poděkovali*y Janu Dufkovi za výtvarné zpracování coveru tohoto čísla.
Přeji podnětné čtení a dostatek odvahy a sil k rezistenci nad zavedenými pořádky či nespravedlnostmi kolem nás, protože jak říká bell hooks: „odpor začíná tím, že lidé čelí bolesti... a chtějí udělat něco, aby to změnili”.
Krásné a solidární léto za celou redakci přeje
Marie Koval (dříve Mrvová)
„Válka v Abcházii mi vzala šťastné dětství, dala mi pocítit hořkost ztráty a konfrontovala mne s mnoha výzvami... Válka a její následky ale určily cestu mé budoucnosti! A utvořily ze mne ženu-mírotvorkyni, která bojuje proti válce, která bojuje za mír.”
Kateryna Michalicyna (Mikhalitsyna) je ukrajinská spisovatelka, překladatelka, literární redaktorka, publicistka, členka PEN Ukraine a nevládní organizace New York Literary Festival v Doněcké oblasti na Ukrajině, a dobrovolnice.
Do letošního ročníku Firmy roku: Rovné příležitosti se zapojilo mnoho zaměstnavatelů – firem i institucí, které se ve své každodenní praxi zaměřují na rovné příležitosti žen a mužů. Všem přihlášeným zaměstnavatelům děkujeme.
Ukrajinky žily ve válečné realitě již od roku 2014, kdy začala ruská okupace na Krymu a v oblastech Doněcka a Luhanska. Takže v roce 2022 už mají všechny velmi silnou odolnost, zkušenosti i schopnosti vzdorovat. Ženy jsou aktivní v různých oblastech. Například v ukrajinské armádě slouží více než 31 000 žen (15 %). A jsem si jistá, že po 24. únoru jich hodně přibylo. Statečně slouží v první linii. Ženy působí také velmi aktivně jako dobrovolnice a fundraiserky. Pomáhají armádě a řeší humanitární otázky – poskytují jídlo, oblečení a lůžka pro vnitřně vysídlené a evakuované lidi, z většiny zastoupené ženami a dětmi.
Velmi oceňuji práci ukrajinských feministických organizací, které přizpůsobují svou agendu novým potřebám válečné doby. Některé z nich pracují jako právničky, které pomáhají najít spravedlnost a pracují s těmi, kteří přežili sexuální zneužívání ruskými okupanty. Některé z nich proměňují své prostory na pokoje pro hosty pro rodiny prchající před válkou. Některé z nich pomáhají poskytovat nově příchozím všechny potřebné služby.
Myslím, že je velmi důležité nezapomínat ani na statečné ukrajinské ženy, které chrání své děti. Mohlo by to vypadat jako „jednoduchá“ nebo “obyčejná” péče, ale není. Jen si představte míru odolnosti, kterou potřebujete, abyste (znovu)začali svůj život v nové komunitě na Ukrajině nebo v zahraničí. Zdá se, že se jedná o vytěžování další důležité oblasti. A jako novinářka oceňuji také rutinní práci svých sester v žurnalistice. Ukazují pravdu a dodávají naději svému publiku, bojují proti ruské propagandě a dezinformacím.
Z anglického originálu redakčně přeloženo.
Foto: Valentyn Kuzan
Vzhledem k tomu, že pracujeme s našimi klienty*kami online, je pro mě těžké pojmenovat přesnou situaci přímo na Ukrajině. To myslím přísluší spíš těm, kteří*é svádějí boj přímo na místě. Z mojí limitované zkušenosti lze ovšem říct, že především (ale nejen) trans* ženy a nebinární osoby jsou v odporu nyní a bohužel i vždy byly. Proces, kterým musely a musí projít pro to, aby je stát uznal jako ženy (nebinární osoby oficiálně neexistují vůbec) byl vždy extrémně zdlouhavý a často extrémně traumatizující. Proto mnohé*zí začali*y tranzici tzv. na vlastní pěst, užívali*y hormony bez lékařských prohlídek a jejich dokumenty stále uvádějí jako pohlaví "M". Svádějí tak souboj nejen s vojáky Ruské federace, ale i s úřady vlastní země.
Formu rezistence je opět těžké posoudit vzhledem k mé omezené znalosti činnosti LGBTQIA+ organizací před válkou. V současné době se ale většina aktivistů*tek semkla ve společné pomoci queer osobám. Charakter podpory se proměňuje v čase a v závislosti na lokaci. Od počátku války jich celá řada zřídila bezpečné úkryty, kde jsou chráněni jak před bombami, tak homofobií a transfobií. Dále poskytují lékařskou péči, hormonální léčbu, potraviny a finančně podporují ty členy*ky komunity, kteří*é v důsledku války přišli o zaměstnání a své domovy. Čím více na východ, tím náročnější situace těchto organizací je. Například doručování léčiv, potravin a jiné humanitární pomoci na území Ruskou federací okupovaných území je jedním z nejnáročnějších úkolů. Evakuace mimo tato území je pak doslova hrdinským činem jednotlivých lidí, kteří riskují život pro záchranu jiných.
Ruská armáda je známá svou krutostí, která se bohužel LGBTQIA+ osobám nevyhýbá, dokonce spíše naopak. Jakkoliv ani Ukrajina neměla před válkou nejlepší reputaci v toleranci a respektu ke queer komunitě, se stavem v Rusku je to samozřejmě zcela nesrovnatelné. Jak jsem již zmínil*a, většina trans* osob je navíc zavislá na pravidelném přísunu hormonů – společně s dalšími faktory zmíněnými výše se tak jedná o jednu z nejohroženějších skupin v současné situaci. Důležité je zároveň zmínit, že česká legislativa by pravděpodobně v případě podobného konfliktu vytvořila stejně tragickou situaci, jakou nyní vidíme na Ukrajině. Žijeme v zemi, která účelově omezuje práva LGBTQIA+ osob, a ohrožuje tak naše životy. Slova a rozhodnutí politiků, kteří využívají práva naší komunity jako jednoduchý cíl pro získání politických bodů, mají konkrétní důsledky, které mohou být, a nyní i skutečně jsou, katastrofické.
Ruská agrese vyvolala u ukrajinských lidí dva typy opačných reakcí (a rezistence), které kolísají od inspirace (emocionálního povznesení) a přesvědčení, že agresi nevyhnutelně překonáme, až po pocit beznaděje, protože toto zlo se zdá být tak neuvěřitelné, že je nemožné existovat. Je to založeno většinou na odmítnutí – nemůžeme se nechat zaměstnat, protože jsme silní, nebo se nemůžeme nechat zaměstnat, protože je to nemožné. Pokud jde o mě, naše ženy a muži jsou s těmito pocity solidární. Navíc jsem si všimla, že ukrajinští muži se díky válce stali emocionálně otevřenějšími – častěji dávají zpětnou vazbu o válce prostřednictvím sdílení svých pocitů a to nás (ženy a muže) sbližuje. Zdá se mi, že ukrajinští muži mají obrovskou touhu pomstít se za ukrajinské ženy, protože tolik našich žen bylo znásilněno Rusy. Někdy si myslím, že ukrajinští muži už nebudou znásilňovat ženy, protože si je spojí s Rusy, které teď všichni nenávidíme. Možná se mýlím, ale mohla by to být dobrá lekce, i když tak politováníhodná.
Ukrajinské aktivistky, aktivisté a feministická hnutí vytvářejí informační kampaň, která ukazuje brutalitu nepřátel a podporuje tak jejich nenávist a touhu vzdorovat. Další novinkou kvůli válce je, že ukrajinské feministky odhalily nedostatečnost ruských feministek, které se nás snaží přesvědčit, abychom se nebránily a dohodly se na míru za každou cenu. Řekly, že nám to zachrání život. Ale náš hlavní argument je: vypadá to jako mír s násilníkem a souhlas se znásilňováním znovu a znovu.
Aktuálními největšími výzvami jsou:
- Nedostatek zkušeností, jak žít v tak zjevné nespravedlnosti pod tlakem ruských fake news a propagandy, která využívá victim blaming [obviňování obětí] Ukrajinců a Ukrajinek. Snaží se v nás vyvolat pocit viny za to, co jsme neudělali.
- Nejvyšší hodnota lidského života. Na jedné straně pochopení, že žádný lidský život nemůže být ohrožen či podřízen nějaké ideologii, na druhou stranu chceme tento začarovaný kruh soužití s pachatelem prolomit.
- Někdy zaznívá myšlenka, že jakákoliv feministická agenda není dnes tady na Ukrajině relevantní, protože hlavním cílem je přežít a pomoci fungovat ekonomice. Dokonce i já mám v současné chvíli pocit, že mé předválečné genderové aktivity byly tak bezvýznamné (jako bych dělala nějaké zbytečné věci), že se za to stydím a mí kolegové a kolegyně říkají totéž.
Z anglického originálu redakčně přeloženo.