Vážené čtenářstvo,
právě máte otevřené číslo, které je v mnohém speciální a kde pro vás máme řadu novinek a pozvánek. Téma tohoto čísla – Zapomenutá místa ženské historie – souvisí s projektem Od Elišky Krásnohorské k Jiřině Šiklové: Po stopách ženské vzdělanosti, který nyní v Gender Studies dokončujeme a intenzivně na něm pracujeme.
Vše krásné někdy končí a protože život je neustálá změna, i pro mě nastal čas se posunout dál a po čtyřech letech šéfredaktorství předávám štafetu dále. Mám radost, že novou šéfredaktorkou bude moje kolegyně z Gender Studies a také studentka genderových studií na FHS UK Štěpánka Sůsová. Věřím, že s ní přijde nový vítr, přinese nová témata, nový pohled a předloží nové výzvy.
Za čtyři roky svého působení jsem měla čest vypravit celkem 14 online čísel a připravit jedno speciální tištěné číslo (které je zdarma k dostání u nás v Knihovně Gender Studies) na širokou škálu zajímavých témat. Věnovala se reflexi genderové dimenze pandemie Covidu-19, genderu v hudbě, vzdělávání či sociální práci, tématům tělesné autonomie a queerness, hledání rovnováhy mezi osobním životem a prací, feministické solidaritě, sexualizovanému násilí a mnohým dalším. Vytvořila jsem také novou rubriku Ze světa múz věnující se poezii. Za tu dobu jsem měla čest spolupracovat s celou řadou velmi inspirativních autorek*autorů textů. V redakci se nám také povedlo udělat další krok k větší inkluzivnosti jazyka, který používáme, včetně oslovení “vážené čtenářstvo” či užívání hvězdiček, které značí diverzitu, inkluzi a radost z pestrosti genderových identit.
V aktuálním čísle naleznete Rozhovor s profesorkou Danou Musilovou, odbornicí na feministickou historii, článek o zrodu dívčího gymnázia Minerva od historičky a archivářky Milady Sekyrkové, článek o postavení německy hovořících žen feministické Prahy od historičky a socioložky Kariny Hoření nebo třeba Příběh jednoho (feministického) domu Ve Smečkách, který jsme napsaly společně s kolegyní Markétou Štěpánovou.
Kromě toho vás srdečně zveme na naši výstavu Praha feministická. Místa, kde se psala historie v Kampusu Hybernská, kterou si můžete prohlédnout až do 18. 4. a na diskuzi o gender historii na Islandu, která zde proběhne 9. 4. Reportáž z vernisáže naší výstavy a také feministické procházky Po stopách ženské historie s oživlými místy paměti, která proběhla v rámci letošního MDŽ, si můžete přečíst v textech kolegyně Štěpánky Sůsové. Vaší pozornosti by také nemělo uniknout, co je digitální mapa Feministické Prahy nebo Online encyklopedie významných žen a co naleznete v Archivu Elišky Krásnohorské u nás v Gender Studies nebo v Archivu dějin žen na Islandu od Rakel Adolphsdóttir. Nepřehlédněte ani naši anketu k feministickým procházkám v Praze (níže na této stránce), kde jsme se ptaly*i tří průvodkyň, co je vedlo k tomu, že s procházkami začaly a jaké je jejich nejoblíbenější místo.
Opět vám přinášíme čtenářské tipy z naší knihovny od Lu Přibyl a Čtení pro malé feministy a feministky od Kateřiny Čopjakové. Nalákáme vás rovněž na novou knihu Jitky Gelnarové Nepoddajné předměty o materiálním otisku ženského hnutí a feministického aktivismu a také na jarní báseň Adama Borziče v rubrice Ze světa múz.
Na závěr se sluší poděkovat celému redakčnímu týmu, editorstvu, naší bývalé ředitelce Heleně Skálové, že ve mně vložila na samém počátku důvěru, kolegyním*kolegům a všem, kteří*které se na přípravě jednotlivých čísel podílely*i, za spolupráci. Rovněž děkuji Tomášovi Červenkovi za vizuální zpracování coveru tohoto čísla. A jelikož šéfredaktorství předávám, dovoluji si být trochu osobnější. Témat, která by mne ještě zajímala a nápadů, které bych měla, je velké množství, ale věřím, že s dalšími návrhy již bude přicházet nová šéfredaktorka ve spolupráci s celým týmem. Já mezitím budu pracovat na externí bázi a věnovat se zejména doktorskému studiu.
Srdečně tedy přeji nové šéfredaktorce a celému týmu hodně inspirace a sil do další etapy! A vám, milé čtenářstvo, děkuji za přízeň a přeji inspirativní a posilující čtení, ať jsme zas o krůček blíže dekonstrukci patriarchátu a spravedlivější společnosti pro všechny.
Marie Koval
Kvennasögusafn Íslands (Archiv dějin žen Islandu) nyní působí v Národní a univerzitní knihovně Islandu ve vysoké čtvercové budově s výrazným červeným tónem. Ačkoliv se budova nachází téměř na okraji kampusu, je pevnou součástí areálu Islandské univerzity.
V předvečer Mezinárodního dne žen, 7. března 2024, se v prostorách Kampusu Hybernská uskutečnila vernisáž výstavy Praha feministická s podtitulem Místa, kde se psala historie, zaměřená na přelom 19. a 20. století s částečným přesahem do období moderní historie.
Letošní Mezinárodní den žen jsme oslavily*i pátrací hrou po místech v centru Prahy spojených s počátky českého ženského emancipačního hnutí. A jak to vypadalo?
Jsou místa, kolem kterých chodíme každý den do práce, na nákup, do školy, na polikliniku a často už ani nevnímáme, jak vypadají domy, které míjíme a do kterých vstupujeme. Jsou to přitom tišší svědci zásadních dějinných okamžiků a změn. Často byly jejich přímými hybateli.
V dalším díle naší rubriky Ze světa múz přinášíme závan jara v podobě básně Ptám se a odpovídám od spisovatele, psychoterapeuta a milovníka spirituality a života Adama Borziče.
Na začátku byla náhoda. V roce 2014 mě oslovil kamarád Marek Čaněk, který tehdy vedl Multikulturní centrum Praha a věděl, že se věnuju historii ženského hnutí. Jako součást projektu Praha sdílená a rozdělená tehdy začali pořádat tematické procházky po hlavním městě. V rámci tohoto projektu jsem měla své první feministické procházky – tehdy zaměřené na boj za volební právo žen. Informace o procházkách se postupně rozšířily, ozývali se různí lidé, jestli bych pro ně takovou procházku neudělala – vyučující ze středních škol, kolegyně z univerzity, lidé z neziskových organizací zaměřených na zlepšení postavení žen atd. A tak jsem začala provázet středoškolské i vysokoškolské studující i další zájemce a zájemkyně. Z časových důvodů to nikdy nebyly pravidelné akce, konají se spíše nárazově, když mě někdo osloví. Jsem ráda, že potřeba stopovat historii ženského hnutí ve městě tu byla a je a že moje aktivita není osamocená.
Mým oblíbeným místem v Praze je Dům u Halánků na Betlémském náměstí. Má pro mě neuvěřitelného génia loci. Už když vcházím vraty do dvora, mám pocit, jako bych vstupovala do úplně jiného časoprostoru. A v samotné Náprstkově knihovně se cítím, jako bych právě zmeškala přednášku Amerického klubu dam. Knihovna je uchovávána v původní podobě, se všemi knihami, které tu od 60. let 19. století mohly ženy číst. Je to taková časová kapsle. Kdyby mě tam někdo omylem zamknul, vůbec by mi to nevadilo.
Jako cizinka a feministka v Praze jsem toužila po informacích v angličtině o českém feminismu. Znala jsem francouzské, britské a americké feministické osobnosti, ale ne ty středo-východoevropské. Je pro mě důležité dozvědět se o této přehlížené stránce historie každého města, ve kterém žiji nebo které navštívím. Bohužel jsem si uvědomila, že zdrojů o tomto tématu je málo, a to i v češtině.
Když se mé zaměstnání v NKC gender & věda chýlilo ke konci, přemýšlela jsem, jaká by mohla být moje další kapitola. Rozhodla jsem se, že v létě 2023 spustím Prague Feminist Tours. Tímto projektem chci přispět ke zviditelnění české feministické a queer historie a jejich hnutí. Napadlo mě, že by to mohl být také zábavný způsob, jak zaplnit informační mezeru, podpořit komunitu a navzájem se inspirovat.
Příběh Spolkového domu Ženského klubu českého je úžasný z mnoha důvodů. Funkcionalistickou budovu postavila v roce 1933 první československá architektka Milada Petříková-Pavlíková s jasným záměrem sloužit potřebám žen. Bylo to vzdělávací a společenské centrum pro ženy s knihovnou a čítárnou, divadelním sálem, noclehárnami pro ženy v nouzi nebo pro návštěvy v horních patrech. Restaurace byla jedinou částí přístupnou mužům. Spolkový dům vedly nebojácné ženy jako Františka Plamínková a byla to skutečná škola demokracie: poskytovala ženám vzdělání, bojovala za volební právo žen, účastnila se odboje za 2. světové války... Škoda, že o vlastnictví budovy přišly za komunismu, dnes ji nahradil Činoherní klub.
Pokud jde o současná feministická místa: Vaše knihovna! Knihovna Jiřiny Šiklové odvádí zcela zásadní a důležitou práci při poskytování zásadních zdrojů o (nejen) českých feministických dějinách v češtině, angličtině a němčině.
Z anglického originálu přeložila Marie Koval.
Procházky na různá témata jsem začala vymýšlet po letech průvodcování po (nejen) Praze a Českých zemích. Běžný návštěvník či návštěvnice města většinou víc než centrum, most a Hrad nestihne a znalost českých dějin zahraniční turista či turistka také zvládá jen do určité hloubky. Začala jsem tedy plánovat procházky po osudech československého odboje za druhé světové války pro místní zájemce a zájemkyně, a zjistila jsem, jak stereotypní a omezené znalosti naše populace o tak známé části naší historie má.
Doba covidové pandemie mě připravila o zahraniční návštěvnictvo a mě napadlo rozšířit nabídku pro místní publikum. Tématem emancipace jsem se do té doby nijak zvláště nezaobírala, o to větší překvapení pak nastalo – objevila jsem zcela nový svět. Dlouhé měsíce jsem při studiu zdrojů odhalovala nové a nové hrdinky, nebo si zcela od základu měnila názor na aktérky dějin známé ze školních lavic, které jsem rozhodně nikdy nechápala jako ženy feministky. Vývoj emancipace a získání volebního práva a rovných příležitostí je pro většinu naší populace věc více méně neznámá. Jméno Františky Plamínkové někteří již zaslechli, ale aktivity Ženské národní rady už jsou většině neznámé. Stejně tak osud Milady Horákové, o které můj jinak velmi vzdělaný známý vykřikoval, že by se o ní měli učit od prvního stupně a myslel tím její popravu a statut oběti komunistické strany. Na poznámku, že Milada byla mimo jiné feministkou a aktivně se podílela na tvorbě zákonodárství, se onen známý rozčílil – on feminismus nesnáší, je to sprosté slovo, nic takového Milada určitě nebyla. Pomník Miladě Horákové ve Sněmovní ulici neznal. To mě utvrdilo v nutnosti procházku dotáhnout do konce. Neznalost a nepochopení vývoje feministického hnutí je v ČR opravdu alarmující, i když s klesajícím věkem účastníků a účastnic procházek se tolerance i znalosti (alespoň) některých okolností zvyšuje, nicméně jména a osudy významných žen, ovlivňujících chod této země, zůstávají stále v pozadí. Marie Schmolková, Hana Steinerová, Bertha von Suttner, Amélie Brázdová, Josefa Náprstková, Renata Tyršová a mnoho dalších jsou neprávem zapomenuté hrdinky své doby. Adresy spojené s těmito jmény nalezneme v samém srdci Prahy. Na ose Pražský hrad – Staroměstské náměstí bydlela většina z nich.
Moje nejoblíbenější místo spojené s tématem je Kamzíková ulice nedaleko Staroměstského náměstí, kde žila Marie Schmolková, patriotka, feministka a sionistka, která svojí činností ve 30. letech pomohla zachránit tisíce uprchlíků a uprchlic (nejen) z nacistického Německa a jejíž snahy substituovaly stát v uprchlické pomoci. Přes veškeré úsilí historiků a historiček je její jméno stále více méně neznámé, přitom o jiných, kteří byli jejími spolupracujícími, se točí velkorozpočtové filmy.