Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
v době klimatické krize a globální pandemie onemocnění Covid-19 se péče stala jedním z nejskloňovanějších slov. “Potřeba uznat, že na sobě vzájemně závisíme a všichni čelíme zranitelnosti, zní teď naléhavěji než kdy dříve. Péči musíme sdílet a oceňovat, a netolerovat ji nadále jako vykořisťující formu práce, která leží především na ramenou žen a chudých.” zdůrazňuje The Care Collective ve svém Manifestu péče (The Care Manifesto), který vyšel v loňském roce. Oproti kultuře individualismu je zde zdůrazňována politika vzájemné závislosti (the politics of interdependence) a péče jakožto univerzálního organizačního principu každého aspektu lidského života. Mezi pomáhajícími profesemi v tzv. první linii jsou (nejen) v souvislosti s pandemií onemocnění Covid-19 často opomíjeni sociální pracovníci a pracovnice, přitom je jejich práce naprosto klíčová. I proto jsme březnové číslo našeho zpravodaje věnovali právě jim.
Jestliže sociální práce bývá opomíjena sama o sobě, pak její genderové aspekty zůstávají v podstatě neviditelné. Nad tím, zda a jak se vyučují genderové souvislosti právě v sociální práci, se zamýšlí náš kolega Josef Vošmik v článku Gender v lihu. Tématu genderu během studia sociální práci se věnuje i naše anketa [níže]. V historickém okénku Pavly Kodymové se dozvíte, jak vlastně vznikala profesionální sociální práce v Čechách a kdo byly její “osudové” ženy. Na feminizaci sociálních služeb a feminizaci chudoby se ve svém textu zaměřuje Kristina Koldinská. Šárka Homfray pak ve svém příspěvku přirovnává sociální práci k Popelce evropského pracovního trhu a upozorňuje na její podhodnocenost a na nerovné odměňování sociálních pracovníků a pracovnic.
Důležité zamyšlení také přináší autorská dvojice Jakuba Černého a Marie R. Horák, a to nad systémovými aspekty duševního zdraví pracujících v sociálních službách a nad teorií kritické sociální práce. Osvěžující reflexe funkce odborů a toho, zda jsou sociální služby výhradně ženskou prací, se zhostily členky nedávno vzniklé odborové organizace ALICE, Monika Čtvrtníčková a Tereza Táborská.
V tomto čísle jsme pro vás také připravili hned dva speciální rozhovory. Prvním je rozhovor s Evou Dudovou – vedoucí sociálního podniku Přestupní stanice, zaměstnávajícího lidi bez domova – o feministických přístupech k sociální práci, genderových stereotypech, současné pandemii i o tom, jak nabourat systém. A druhým je bonusový rozhovor s Jiřinou Šiklovou, o které se možná málo ví, že to byla právě ona, kdo u nás inicioval založení sociální práce jako univerzitního studijního oboru.
Vaší pozornosti by také neměla uniknout tradiční kulturní rubrika Kateřiny Čopjakové Čtení pro malé feministy a feministky a Tipy z knihovny GS, které pro vás připravuje naše knihovnice Lucie Königsmarková. Na závěr pro vás máme pozvánku hned na dvě unikátní akce. K Mezinárodnímu dni žen 8. března jsme pro vás připravili sérii online autorských čtení “Ze šuplíku na veřejnost” a 22. dubna zveme všechny čtenářky nejmladší generace k účasti na akci Girls Day, kam se mohou registrovat již nyní na www.girlsday.cz.
Zvláštní poděkování pak patří Karolíně Chasákové z Eko buňky AVU za výtvarné ztvárnění coveru tohoto čísla.
Přeji vám inspirativní jarní čtení a radikální politiku péče
Marie Mrvová
Zhruba těmito slovy by bylo možné zhodnotit, jak si stojí výdělek sociálních pracovníků a pracovnic, pokud jej srovnáme s náročností práce, požadavky na vzdělání i na osobní odolnost, nebo s rizikovými faktory, které se mohou v sociální práci objevit.
Pomáhající pracovníci a pracovnice patří od dob systematického zkoumání syndromu vyhoření k těm, jejichž duševní pohoda zasluhuje větší pozornost. A to zejména v období bezprecedentní společenské krize, jakou představuje současná pandemie.
Během studia (nestudovala jsem přímo sociální práci, ale speciální pedagogiku) jsem se setkala asi pouze s problémem výrazně feminizovaného učitelského i studentského kolektivu. Nevybavuji si, že bychom se zabývali tématem genderu, ať už z pozice pracovníků/pracovnic, nebo vzhledem ke klientům/klientkám. Během sociální práce (pracuji s lidmi s mentálním postižením) jsem na genderový rozměr narazila samozřejmě hned - pracujeme s lidmi, dospělými či dospívajícími, a sami jsme lidé. Hodně lidí s postižením se potýká s tím, že jejich dospělou identitu, včetně genderu, okolí nebere vážně, často jsou vnímáni jako "bezpohlavní nedospělé bytosti", případně jsou manipulování do velice tradičně pojatých „norem“ - rolí mužů a žen.
V průběhu času jsem se také setkala s různými specifickými problémy. Například transgender člověk s mentálním postižením má složitější cestu k prosazení změny pohlaví, protože je zpochybňováno, zda "tomu rozumí". Dospělá žena s mentálním postižením, která čelí "dvojí diskriminaci" při přístupu na pracovní trh apod. V sociálních službách vnímám i v této oblasti velký rozdíl v přístupu poskytovatelů služeb. V naší organizaci podpora, "provázení" i v těchto oblastech vychází z obecnějších hodnot respektu k individualitě klienta či klientky bez ohledu na jeho či její postižení.
Během studia jsem se s genderovým rozměrem sociální práce setkal okrajově, a to hlavně formou genderových stereotypů. Např., že sociální práce je obor spíše pro ženy a muži byli většinou směřováni do jiných oborů, čemuž odpovídalo i zastoupení mužů a žen během studia. V praxi je osobnost sociálního pracovníka či pracovnice tvořena mnoha jednotlivými aspekty, z nichž ten genderový je rozhodně významným. Genderový rozměr v sociální práci, tak jak ho chápu, se např. může odvíjet od cílové skupiny a zřejmě i konkrétní problematiky a mnohdy tak může přispět k zefektivnění poskytovaných služeb.
Když jsem se pohyboval v oblasti drogových závislostí, tak jsme preferovali vždy multigenderové zastoupení v týmu, což minimálně vždy vedlo k rozmanitějšímu spektru pohledů na jednotlivé problémy. Nyní pracuji s mladistvými a zde je genderové rozdělení snad ještě patrnější. Setkáváme se zde např. u dívek s tématy jako je anorexie a mentální bulimie, které raději řeší s pracovnicí ženou, než s mužem, z merita věci. A podobné tendence zaznamenávám i v jiných poradenských nebo terapeutických tématech vyplývajících např. z biologické skutečnosti, na což musíme v rámci naší práce brát zřetel.
Sociální práci jsem studovala na Fakultě sociálních studií MU v Brně, kde v té době vznikl samostatný obor genderová studia. Naskytla se možnost setkat se s tématem genderu v rámci volitelných předmětů, ty nicméně nesouvisely přímo se sociální prací. Ale vzpomínám si na několik přednášek se členy a členkami různých občanských iniciativ a hnutí na téma práva žen, domácí násilí apod., i několik přímo souvisejících se sociální prací (téma ženského bezdomovectví, beseda se zakladatelkami organizace Jako doma). Ty do mého vnímání sociální práce vnesly úplně nový pohled…
Sociální práce, jak ji vnímám já, je hodně o emancipaci. O tom, že spolu s druhým člověkem (klientem, klientkou) hledáme možnosti a cesty k nějaké změně. A často při tom narážíme na různá společensky nebo kulturně daná očekávání, role, které přijal/a, aniž by se sám/a sebe ptal/a proč. Někdy je to vůbec poprvé, co si ten člověk připustí, že by mohl mít možnost volby. A my ho pak tím procesem můžeme provést, což bez vnímání a reflexe různých aspektů genderu prostě nejde.