V dávných dobách zřejmě neexistovaly vůbec žádné ženy, jinak se nedá vysvětlit, proč se o nich nedočteme v historických knihách. Podle některých pramenů se zdá, že nějaké existovaly, ale jednoduše nestály za zmínku. Již v roce 300 Arnobius ze Siky prohlásil, že ženské tělo je pouze smrdutý vak plný výkalů a moči. O 100 let později se k jeho názoru přidat svatý Augustin, který doplnil, že to byla Eva, kdo Adamovi v Rajské zahradě podal jablko. Byla to tedy žena, díky komu byli lidé vyhnáni z Ráje. Sex s takovou ženou pak prohlásil za něco naprosto odporného a podle něho byly ženy velmi nečisté.
Později se vyvinuly rané ženy, měly však velmi malé hlavy a podle Darwina byly biologicky podřadné. Jejich mozky byly na rozdíl od mužů z měkkého houbovitého materiálu a neměly moc velkou kapacitu. Rané ženy se zdržovaly hlavně v domácím prostředí, kde se věnovaly lehčím pracím, jako bylo přišívání knoflíků, vyšívání, péče o děti, praní na valše a těžba uhlí. Mozek rané ženy po ponoření do kapaliny plaval a byl schopný pojmout jen zhruba 60 vyšívacích vzorů.
Některé ženy se staly padlými ženami. Jen žena se mohla stát padlou. Byly to ženy, které svévolně opouštěly domácí prostředí. Například ve večerních hodinách chodily navzdory svému špatně vyvinutému zraku samy ven, měly vlastní názory, které projevovaly i nahlas, namísto toho, aby si je jen tiše myslely. Padlé ženy také nebyly schopné zůstat pannami po porodu. Jednou z nich byla i švédská královna Kristýna, jejíž ostatky byly v roce 1965 exhumovány, aby parta kolem profesora Hjortja z jejích ostatků prokázala, že byla hermafroditem. Povolení k exhumaci získali na základě tvrzení, že se vyznačovala velmi neženskými rysy jako vysokým intelektem, který jí umožnil studovat, schopností být pevnou a rozhodnou panovnicí, která vyřešila řadu významných státních záležitostí, cílevědomostí atd. Zpráva z prozkoumání jejích ostatků ale uvádí, že není dostatek informací o tom, jak z kosterních zbytků určit hermafroditismus a tak tato otázka zůstane navždy nezodpovězena.
Od 15. století se ženám vůbec nedařilo. Řada žen se rodila jako čarodějnice a bylo třeba je odhalit a včas popravit. Naštěstí byla řada vzdělaných mužů, kteří dokázali čarodějnice od ostatních žen odlišit. Jedním z hlavních znaků čarodějnic byly tzv. ďáblovy struky, drobné kožní výrůstky, které schovávaly na velmi tajném místě, a jen ďábel sám věděl, kde je hledat. Některé čarodějnice své struky dokázaly zvětšovat a opět zmenšovat. Tímto kožním výrůstkem byl i klitoris, který vůbec v historii žen řadu významných mužů doslova fascinoval.
V době osvícenství byli ženským genitálem posedlí dva slavní muži. Baron GeorgerCurvier, otec paleontologie, a Jean Jacques Rousseau. Curvierovým objektem zájmu se stala mladá žena kmene Koikoi Sára Bartmanová, kterou pod názvem Hottentotská Venuše vystavoval veřejně a stal se tak otcem ještě jednoho oboru, a to vědeckého rasismu. Po její smrti byly její genitálie vystavovány ještě 200 let v Muzeu člověka v Paříži. Až na opakované popudy Nelsona Mandely byly její ostatky v roce 2002 převezeny zpět do Afriky a pochovány. Rousseau zase prohlašoval, že je nutné děvčata včas „zarazit“ ve vývoji, jinak by mohla být ohrožena jejich přirozená role uspokojovat potřeby mužů. Na důkaz toho dal všechny své dcery do sirotčince, aby byly včas zaraženy, přestože věděl, že v něm 90 % dětí umíralo na černý kašel.
V 50. letech 19. století vyšlo ve Velké Británii několik zajímavých zákonů. Tak například ženy nesměly nosit kalhoty a na koni nesměly sedět rozkročmo, aby u nich nedošlo k sexuálnímu probuzení. Radikální klitoridektomie (chirurgické odstranění klitorisu) byla ustanovena jako základní léčba v případě, že se nějaká žena chtěla rozvést se svým mužem. John Harvey Kellogg, vynálezce cornflakes a mentální anorexie, ještě v roce 1900 prosazoval názor, že rakovinu způsobuje nadměrná stimulace klitorisu a nejlépe se léčí poléváním klitorisu kyselinou karbolovou. Doktor Issac Brown zase považoval klitoridektomii za nejlepší léčbu epilepsie a hysterie. Poslední zmínka o legálně provedené klitoridektomii je k dohledání z roku 1958 a byla provedena u 5letého děvčete v USA. Fascinace ženským genitálem tím ale zdaleka nekončí. V roce 1972 NASA odesílá do vesmíru sondu Pioneer, kde je žena zobrazena jako bezpohlavní, protože na rozdíl od penisu byla vedením NASA čárka naznačující labia prohlášena za obscénní.
Řada významných mužů v historii o ženách učinila mnoho významných objevů. Schopenhauer byl již z tvaru ženského těla schopen vydedukovat, že ženy nebyly stvořeny pro těžkou fyzickou a mentální činnost. Považoval je za vývojové stádium mezi dítětem a mužem, přičemž pouze muži byli v jeho době skutečnými lidmi. Další génius své doby, Darwin, zjistil, že pouze muži dosáhli vývojového stádia, ve kterém je někdo schopen dosáhnout rozhodovací schopnosti. Ženy se do takového stádia zatím nedostaly a na důkaz uvedl, že si stejně jako motýli uchovávají mléčný chrup až do dospělosti.
Ranné ženy byly naprosto nevhodné pro sport. Podle Coubertina byl pohled na ženu, která sportuje, velmi žalostný, naopak ale ženy vypadaly velmi přirozeně při tleskání. A je pravda, že ženy se ke sportu skutečně nehodily. Přehřívaly se a při sportu jim rostly mužské nohy, které občas způsobily šok při svatební noci a řadě žen zmařily vyhlídky na úspěšné dovršení sňatku. Při sportu hrozila trvalá ztráta panenství a ženy naprosto nebyly schopné se naučit plavat, a to navzdory teplému flanelovému obleku, který je chránil před chladem a ztrátou počestnosti. A plavacím holínkám. (Do roku 1860 ženy při plavání nesměly rozpažit.)
Ženy se tehdy nebyly schopné naučit číst a psát. Čtení a psaní bylo naprosto v rozporu s rozením dětí. Držení pera pro ně bylo příliš namáhavé a způsobovalo anémii, která nezřídka vedla k poklesu pánevního dna a dělohy. Učení naopak způsobovalo ztrátu vlasů. Ruskin, Darwinův žák, svým bádáním došel k závěru, že ženy nemají dostatečný intelekt na vytváření nových myšlenek, ale dokáží velmi dobře vyjadřovat obdiv významným mužům. Anatom Romanes tento objev ještě podpořil vlastními studiemi, ve kterých prokázal, že mozek ženy váží zhruba o 150 g méně a obsahuje pouze centra pro vyšívání a pocit zklamání.
Ve stejné době se jedna z padlých žen, Miranda Steward, v přestrojení za Jamese Barryho stává první ženou v moderní chirurgii. Ale protože si tehdy všichni mysleli, že je muž, tak to nikoho nepopudilo. V roce 1850 ve Spojených státech první žena absolvuje lékařskou fakultu, což popudilo mnoho jejích kolegů. Svým studiem si způsobila povadlá prsa a zcela zničila svůj půvab, čemuž šlo snadno zabránit, protože mužů lékařů v té době existoval dostatek a její oběť nebyla vůbec třeba. Podle Freuda byly ženy studující medicínu spíše posedlé depresí z toho, že nemají penis, ale nebyl sám schopen vynalézt způsob, jak je vyléčit.
Studium a věda prostě nebyly silné stránky žen. Je však třeba zmínit několik zajímavých fakt. Díky krinolínám, které ženy tehdy musely nosit, nebyly schopné dosáhnout na nástroje vědeckého bádání, čehož se dočkaly až s vynálezem flexibilního oblečení. Vatikánská observatoř byla ženám přístupná pouze ve dne. Ženy nesměly studovat, ale mohly naslouchat výuce, pokud měly bratra, který byl vyučován. Během naslouchání se však musely věnovat nějak užitečné činnosti, například vyšívání. Studium tehdy na dívky mělo řadu závažných nežádoucích účinků, způsobovalo ochablé poprsí a involuci pohlavních orgánů. Vzdělané ženy rodily svraštělé děti. Abstraktní myšlení také ještě nikdy nikomu nepověsilo záclony, a tudíž u nich vzdělání nebylo vůbec potřeba. Zcela výjimečnou mezi padlými ženami byla královna Viktorie, která byla schopná udržet bez cizí pomoci něco v ruce. Marie Curie byla jedinou vědkyní v historii žen. Matematička Emmy Noether zničila své tělo předávkováním svého malého mozku algebrou. Albert Einstein o ní ve svých poznámkách píše jako o nejinteligentnější bytosti, se kterou se kdy setkal. I přesto nebyla za výuku matematiky nikdy placena.
V roce 1970 začíná globální feminizace medicíny. Do konce 20. století mají jen 4 % vědeckých publikací jako prvního autora, resp. autorku, ženu. V roce 2004 je to již 30 %. Od roku 2017 vychází několik studií prokazujících, že ženy chiruržky mají stejné dlouhodobé výsledky a nižší 30denní mortalitu u svých pacientů a pacientek než muži. V roce 2018 vychází na povrch aféra s nejmenovanou Japonskou univerzitou, která minimálně 12 let programově snižovala v přijímacím řízení skóre uchazeček o studium o 20 %, aby muži měli vyšší šanci uspět.
V České republice je v současnosti 1507 chirurgů a chiruržek registrovaných při České chirurgické společnosti. Mezi 52 čestnými členy, 14 členy rady a 132 zahraničními čestnými členy nenajdeme ženu. Přestože je 53 % lékařské populace v Čechách tvoří ženy, v chirurgii je to jen 12 %. Máme 9 univerzitních nemocnic s celkem 92 klinikami a odděleními různých chirurgických oborů včetně stomatologie. Pracuje na nich celkem 112 docentů a 90 profesorů. Jen 2 profesorky (dětská stomatologie a plastická chirurgie) a 10 docentek (2 zubařky, 4 gynekoložky, 2 ortopedky, 1 neurochiruržka a 1 chiruržka). Jen 2 kliniky mají přednostku (Dětská stomatologie a Klinika popáleninové medicíny). I přesto, že zde za chirurgii považujeme i řadu menších oborů, je zastoupení žen ve vedení a na vyšších akademických postech naprosto raritní.
A když se někdo zeptá proč, ještě dnes dostane stejnou odpověď jako před téměř třemi sty lety. Ženy se na to prostě nehodí, fyzicky nejsou dostatečně zdatné a jejich mozky jsou malé a postrádají schopnost abstraktního myšlení. Řada z nich se navíc raději zdržuje v domácím prostředí, kde se věnují nenáročným činnostem. Pro mě osobně je to někdy hrozně těžké pochopit. Zřejmě jsem již svůj vlastní mozek přehltila vyšívacími vzory, a to jich ve své práci potřebuji jen asi pět.
Stále tedy platí Darwinovo rčení, že: „Vezmeme-li seznam všech významných mužů a žen, je na první pohled jasné, že muži jsou ve všem lepší.“
Závěrem bych chtěla poděkovat 3. chirurgické klinice FN Motol za to, že zde tyto názory nemají zastání.
Tento text je silně inspirován knihou Potíže se ženami od Jacky Fleming.
Jmenuji se Barbora a nedávno mi bylo 35 let. Lékařkou jsem se stala, protože jsem to slíbila babičce, když mi byly 3 roky. Teď jsem atestovaná chiruržka a mám doktorát v oboru experimentální chirurgie za výzkum v oblasti nanovláken. Od roku 2013 se aktivně podílím na dění Evropské kýlní společnosti, v rámci které se snažíme o zlepšení kvality péče o pacienty s kýlou nejen v Evropě. Často jsem na cestách, přednáším na domácích i mezinárodních kongresech. Vstávám v pět, dlouhodobě spím zhruba 5 hodin denně, i tak mi každý den chybí asi 10 hodin života, abych stihla udělat vše, co bych ráda. Mí dva muži (syn a manžel) mi to pracovní vytížení zatím „odpouštějí“. Mám mnoho přátel, zejména z dob, kdy jsem bývala sportovkyně. Vídám je převážně, když jsou nemocní. Téměř nikdy se mi nedá dovolat a moje rodina mě za to mnohdy proklíná. Svoji práci mám opravdu ráda, jsem v ní šťastná a nemyslím si, že by nebylo možné skloubit chirurgii s alespoň trochu normálním životem. Vyžaduje to pochopení a toleranci na obou stranách, v práci i doma. Ten život se trochu přizpůsobí, řada koníčků jde oželet a zdaleka ne každý chirurg (nebo chiruržka) přijde z práce a do noci něco ťuká do počítače, aby změnil či změnila tu bublinu kolem sebe, kterou může ovlivnit. Ačkoliv je to zcela mimo můj obor, věnuji se poslední dobou tak trochu ožehavému tématu, a to jsou ženy v chirurgii. Nesouhlasím s tím, abychom ještě ve 21. století zakládali své názory na výrocích starých několik set let.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).