Jako školní psycholožka se na základní škole setkávám s různými potížemi, které děti a dospívající řeší - od vztahových problémů se spolužáky, konflikty s učiteli či rodiči, až po úzkosti a deprese. Na základě vlastní zkušenosti z praxe, které se věnuji 5 let, se zamýšlím nad tím, jak téma genderu vstupuje do mé práce a jak s ním mohu a mám pracovat. Zaměřím se na dva úhly pohledu. Prvním je otázka, zda se problémy dětí, se kterými za mnou přichází, liší na základě pohlaví, a druhým, jestli, a případně jak, škola působí na genderové role?
Nedá se to říci jednoznačně. Některé problémy jsou specifické pro dívky, jiné pro chlapce. A naopak některé se objevují u obou pohlaví.
Společné jsou problémy ve vztazích se spolužáky, které s dětmi řeším ve chvíli, kdy se vyhrotí nebo jsou vleklé a zasahují už do duševní pohody některého nebo všech zúčastněných. Ale projevy vztahových problémů se mohou lišit. U chlapců obvykle vyplavou na povrch tím, že se poperou. Často se pak ukáže, že nejde o jednorázový konflikt, ale jde o déle trvající problém. U dívek se toto obvykle nestává, spíše se nepohoda projeví pláčem, skleslostí, někdy celkovou změnou chování a školní výkonnosti. Někdy také na situaci upozorní rodiče.
Když jsem mluvila o vztahových problémech, měla jsem na mysli konflikty a nedorozumění ve vztazích přátelských či partnerských, které se na druhém stupni již objevují. Další oblastí by byla šikana, která se dotýká obou pohlaví. A to v obou rolích, oběti i agresora. Je jasné, že šikana může mít mnoho podob, u chlapců se častěji jedná o fyzické útoky, zavírání na záchodě, schovávání a likvidaci věcí a nadávky. U dívek se častěji jedná o „jemnější“, resp. více psychické metody jako pomlouvání, snižování na základě vzhledu a oblečení, vyčlenění z kolektivu atd. Kyberšikana, která se stává čím dál větším problémem, se podle mých zkušeností také dotýká obou skupin, ale dívky se mi zdají ohroženější a zranitelnější. Není výjimkou, že dívka pošle svému chlapci svoje „akty“, a ve chvíli, kdy se rozejdou, zhrzený mladík je dá k dispozici svým kamarádům, v horším případě celému druhému stupni.
Poslední společnou oblastí jsou různé úzkostné a depresivní stavy, které se více projeví, když dojde ke kumulaci zátěže. Tedy sejde se více stresorů, dítěti již nestačí jeho běžné adaptační mechanismy, tzv. se „složí“. Možná se k dívkám dostane pomoc dříve, protože si mohou snáze dovolit „se složit“. Chlapci častěji „drží“ své úzkosti v sobě, pak jejich náhlý emoční projev (např. pláč) může být pro ostatní nepochopitelný, neadekvátní.
Nyní se můžeme podívat na odlišnosti, které jsem již naznačila výše. Dívky jsou obvykle více nastavené o svých problémech a pocitech mluvit, sdílet je a hledat řešení. Častěji se stává, že mne samy vyhledají. Pokud máme již navázaný vztah, tak mne oslovují opakovaně, když se objeví nový problém. Z mé zkušenosti vyplývá, že nejvíce chodí dívky do věku 6. třídy. Později se už spíše snaží vše vyřešit samy, obrátí se na mne až v opravdové nouzi. Pomáhá, když už se mnou dříve konzultovaly jiné problémy.
Naopak chlapci mne oslovují spíše výjimečně. Obvykle naše spolupráce vznikne na podnět někoho dalšího, příp. ji iniciuji já na základě pozorování změny chování, úzkostných projevů apod. Významnou oblastí je pak řešení konfliktů, agresivních reakcí a nezvládnutého vzteku. Jako by muselo dojít ke kumulaci napětí, pak to praskne, což se stane podnětem k rozhovoru a dalšímu řešení. Souvisí to mimo jiné s menší mírou ventilace pocitů, včetně vzteku, smutku, frustrace atd. Dívky obvykle více mluví o tom, co se s nimi děje. Chlapci o tom obvykle moc nemluví a „jdou si zakopat“. Tím se dopouštím zjednodušení a odrážím do jisté míry stereotypní pohled na rozdíly mezi pohlavími. Moje zkušenost ale odpovídá tomuto stereotypu, i když se setkávám i s výjimkami. S dívkami, které jsou hodně uzavřené, i s chlapci, kteří o svých pocitech mluví, nejčastěji se svými matkami nebo s kamarádkami.
Většina škol stále není místem, kde by se oceňovala jedinečnost a nápaditost jedince. Děti, které jsou něčím jiné, vyčuhují z řady, se snáze stávají terčem posměchu a nepříjemných poznámek. Bohužel leckdy na odlišnost dítěte reagují negativně i učitelé, kteří by měli být naopak vzorem tolerantnosti ostatním dětem.
Nejen učitelé, ale hlavně děti jsou často strážci pomyslné normy. Jako by existovala nepsaná dohoda, co je normální. Kdo se do této normy nevejde, tak má smůlu. To platí i pro genderové role. Dívky jsou dívky a chlapci jsou chlapci. Všechna stereotypní očekávání ve vztahu k těmto rolím se stávají každodenní realitou, kterou děti ve školách žijí. Od dívek se očekává určitá kultivovanost, mírnost, upravenost, slušnost, pořádnost, empatie. Dívky „dračice“ naráží na všech frontách. Mohou se sice bránit, ale jakmile někoho kopnou, je to výrazně větší problém, než když to samé udělá kluk. Chlapci zase mají být silní, nebrečet, nehroutit se ze všeho, unést nějakou tu ránu, ubránit se, nebát se porvat. Nesmí být srabi.
Z mé zkušenosti vyplývá, že to mají chlapci v něčem těžší. V dívčí skupině jsou různé tlaky, ale zdá se mi tam obvykle větší prostor pro rozmanitost „holčičí role“. V klučičí skupině jsou normy mnohem tvrdší, resp. jejich nerespektování se mnohem více trestá. Chlapci také někdy naráží na svoje „vychování“ a normy z rodiny, které jsou leckdy v rozporu s normami chlapecké skupiny. Naučili se „být slušní“, ale přišli do džungle, kde to buď změní, nebo budou trpět, nebo budou „vyhnáni“. Zní to až příliš tvrdě, berme to s nadsázkou. Většina kluků se v klučičím světě naučí chodit a moc dobře ví, co si v jaké skupině a vůči komu může dovolit.
Některá psychická trápení tedy vznikají i ve chvíli, kdy dítě nenaplňuje dostatečně svoji genderovou roli a okolí mu to dává „sežrat“. Častěji se s tím setkávám u chlapců, kteří jsou citliví, úzkostní a klučičí svět je drtí.
Závěrem bych ráda řekla, že se dnešní děti a dospívající potýkají se spoustou problémů, které jejich rodiče nezažili. To může vyvolávat u rodičů strach, ale také nepochopení. Pro duševní pohodu dětí je nejdůležitější, aby nezůstaly na problémy samy. Ideální je, když mohou s rodiči mluvit o všem nebo o skoro o všem, co je trápí. Rodiče by ideálně měli naslouchat, nehodnotit, neradit. Pokud to nejde s rodiči, je důležité, aby dítě našlo jiného dospělého, se kterým může sdílet svoje stesky. V určitém věku tuto roli přejímají kamarádi a partneři. Pokud se dítě dostane do úzkých a začne se propadat do deprese, úzkostí, sebevražedných myšlenek, je potřeba využít odbornou pomoc, nejlépe hned. Pokud na škole funguje školní psycholog nebo psycholožka, může být tím člověkem, který poskytne „první pomoc“, příp. i pravidelnou terapii, nebo doporučí dalšího odborníka či odbornici.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).