Hlavními tématy roku 2021 nebyly pouze pandemie a volby do poslanecké sněmovny. Pro Českou republiku se velmi nečekaně jednalo i o téma sexuálního obtěžování. Stalo se tak po zveřejnění článků, které obsahovaly příběhy přeživších1 sexuálního násilí ze strany několika veřejně známých osobností. Co přiměje přeživší podělit se o své zkušenosti? A co je naopak odrazuje?
[trigger warning – v následujícím textu se tematizuje sexuální násilí, znásilnění a sebevražda]
„Protože mi to nikdo nevěřil.” „Protože to byl můj otec a mně bylo 10. Hrozil mi dětským domovem, pokud bych to někomu řekla.” „Protože to byl profesor a já dítě. Nikdo by mi nevěřil.” „Byla jsem opilá.”. Tyto věty a mnoho dalších můžete najít na instagramovém profilu neziskové organizace Proč jsme to nenahlásili. Organizace má za cíl rozšířit povědomí o sexuálním násilí, sdílet příběhy přeživších a především ukázat, proč je pro přeživší tak obtížné a v mnoha případech nemožné se svými zkušenostmi někomu svěřit. Mezi nejčastější důvody patří pocit provinilosti, ponížení, strach z toho, že okolí jim nebude důvěřovat nebo tzv. victim blaming (obviňování oběti).
Právě victim blaming je jedním z nejviditelnějších projevů toho, jaký má česká společnost vztah k sexuálnímu obtěžování a šikaně obecně. Podle průzkumu Amnesty International z roku 2015 se téměř polovina (45 %) dotazovaných domnívala, že je žena buď úplně nebo částečně zodpovědná za znásilnění, pokud se chovala koketně. Velká část dotazovaných (43 %) si myslí, že je žena spoluodpovědná také v případě, pokud byla opilá. Další faktory, které podle respondetů*respondentek hrají podstatnou roli v tom, že je žena znásilněna, může být její vyzývavé oblečení, pokud neřekla jasné “ne”, nebo to, že se o ní ví, že měla mnoho sexuálních partnerů. Jako příklady z praxe nám můžou posloužit diskuze pod články týkající se sexuálního obtěžování nebo diskuze na toto téma na sociálních sítích. Tam se to “dobře míněnými radami” týkajícími se vhodného oblékání nebo abstinence jenom hemží.
V drtivé většině případů jsou sexuální predátoři*predátorky na vyšší mocenské pozici než jejich oběti. Z toho plynou další překážky pro přeživší, aby se mohli někomu svěřit. Obávají se, že jejich slovo nebude mít takovou váhu jako slovo oblíbeného učitele, staršího kolegy, strýce, významného politika či herecké celebrity. V horším případě je okolí nebo společnost obviní ze lži za účelem získání pozornosti nebo peněz. V případě Dominika Feriho bylo mnoho lidí přesvědčeno, že se jedná o účelovou diskreditaci nadějného politika před volbami. Ženy, které zveřejnily své zkušenosti se sexuálním obtěžováním ze strany herce Pavla Trávníčka, byly osočovány ze snahy zviditelnit se.
V neposlední řadě mohou být psychické potíže způsobené právě sexuálním obtěžováním nebo jinou formou šikany důvodem, proč oběti nechtějí incidenty nahlásit.
Překážek, kterým lidé čelí před nahlášením nebo zveřejněním své zkušenosti s násilím, je mnoho a vzájemně se prolínají. Ty výše popsané jsou pouhým zlomkem. Co však nakonec prolomí ticho?
Oknem, nebo dveřmi
O lidskou důstojnost i život ale může jít i v případě, kdy obtěžování nebo šikana nemají sexuální charakter.
Rémy Louvradoux byl zaměstnancem firmy France Télécome a do roku 2006 se mu dařilo stoupat v rámci firemní hierarchie stále výš. Pak, ale vedení jeho pozici zrušilo a během tří následujících let byl nucen čtyřikrát změnit místo. Psychické potíže způsobené pracovním stresem se zhoršovaly. Vše vyvrcholilo v roce 2011. Rémy Louvradoux zaparkoval na firemním parkovišti a před budovou firmy se zapálil. Byl jedním z přibližně 35 zaměstnaných2 France Télécome, kteří kvůli systematické šikaně na pracovišti spáchali sebevraždu.
V roce 2019 bylo sedm členů vedení společnosti France Télécome (nyní Orange) odsouzeno k trestu odnětí svobody za vědomé zhoršení pracovních podmínek, které prokazatelně vedlo k devatenácti případům sebevraždy. Důvodem vytvoření stresujících a nepřátelských podmínek na pracovišti byla restrukturalizace, kterou firma na počátku tisíciletí procházela. Cílem vedení bylo snížit počet pracovních míst o 22 000. Toho však nemohli dosáhnout pouhým rozdáním výpovědí, protože zaměstnaní ve státních podnicích mají poměrně silnou právní ochranu. Vedení se proto rozhodlo donutit zaměstnané k tomu, aby sami odešli. Tehdejší ředitel Lombard měl údajně prohlásit, že lidé musí odejít, ať už “oknem, nebo dveřmi”.
Metody, jak donutit zaměstnané k odchodu, byly různé. Někteří museli i několikrát do roka změnit pobočku, často za velmi vzdálenou od původního místa pracoviště. Docházelo k přesunům na jiné pozice bez toho, aby zaměstnaným někdo vysvětlil náplň jejich nové práce nebo na ně bylo nakládáno enormní množství úkolů. Vedení také opakovaně vypínalo pracovní servery a lidé byli sledováni i během obědových pauz a na toaletě.
Mnoho zaměstnanců*zaměstnankyň psalo vedení stížnosti, ale nikdy nedostali odpověď. Mezi nimi i Rémy Louvradoux. To vše vedlo k vlně sebevražd mezi roky 2008 až 2009. Už v té době byla firma kvůli tomu terčem kritiky, ale až v roce 2019 se těmito případy začala zabývat policie a soudy.
Jedná se o extrémní případ šikany na pracovišti, který vedl k tragickým událostem. V tomto případě nemohly, nebo spíše nechtěly zasáhnout firemní orgány, ale musely zakročit až úřady. Bohužel až poté, co si několik desítek lidí vzalo život.
Je nás víc
Sexuální obtěžování a šikana na pracovišti, ve škole nebo v jiném kolektivu se nevyhýbá ani České republice. Obvinění ze sexuálního obtěžování ze strany bývalého poslance Dominika Feriho, psychiatra Jana Cimického, novináře Jiřího Hoška nebo herce Pavla Trávníčka jsou toho důkazem. Otevřelo se také téma nevhodného chování vyučujících vůči studujícím. Jak ale došlo k tomu, že se toto téma dostalo do veřejného prostoru?
Velkou pomocí jsou v těchto případech internet a sociální sítě. Existuje mnoho webových stránek, které se věnují osvětě, boření mýtů nebo dávají prostor pro ty, kdo mají zkušeností s šikanou nebo sexuálním násilím. Jedním příkladu je nezisková organizace Konsent, která se věnuje prevenci sexuálního násilí, sexuálního obtěžování a šikany. Instagramový účet Netoleruj to! je zaměřený na sexuální obtěžování na akademické půdě. Na jeho specifika a také způsoby, jak mu zabránit a udělat z vysokých škol bezpečné prostředí.
Sociální sítě hrály také velkou roli v pravděpodobně nejvýraznější kauze týkající se sexuálního násilí minulého roku. A2larm a Deník N se začaly zajímat o nevhodné chování Dominika Feriho vůči ženám poté, co se pod jedním tweetem, který toto zmiňoval, začalo objevovat množství znepokojujících zkušeností s chováním tehdejšího poslance za TOP09. Oběti si možná poprvé uvědomily, že nejsou samy, a s pocitem, že konečně někdo chápe, co se jim stalo, si také dovolily se svěřit.
To, že mnoho lidí může sdílet stejně nepříjemnou zkušenost ukázal i dotazník iniciativy NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET. V něm byla studentům a studentkám Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze (DAMU) položena jednoduchá otázka: Jaké máte zkušenosti se studiem na DAMU? Následně se sešlo několik desítek odpovědí, které popisovaly obtěžování, psychický nátlak nebo sexismus. Členové a členky iniciativy se proto rozhodli odpovědi přednést před vchodem školy, aby upozornili na současnou situaci na fakultě a také založili webovou stránku, kde mohou další studující sdílet své příběhy a najít odbornou pomoc.
V říjnu minulého roku se rozhodla herečka Jana Fabiánová promluvit o sexuálním napadení ze strany psychiatra Jana Cimického. Rozhovor se velmi rychle rozšířil po internetu a v prosinci téhož roku Cimický čelil obvinění už od 50 žen.
Ukazuje to zásadní výhodu, kterou současná společnost má v boji proti sexuálnímu násilí a šikaně. Internet a sociální sítě, ať mohou být jakkoliv problematické, dávají přeživším i obětem prostor, kde se mohou propojit a zjistit, že nejsou sami. A to je pro člověka v jakékoliv těžké situaci velmi důležitý pocit.
Přestat šeptat
V tomto článku i celém vydání tohoto zpravodaje si klademe otázku, co nakonec prolomí ticho. Tento výraz, ale není tak docela přesný. V prostředí, ve kterém se šikana nebo sexuální obtěžování děje, není nikdy úplné ticho. Je tam šeptanda. Hodně lidí tuší, že se děje něco zvláštního, nepatřičného. Možná i slyšeli zprostředkovaně nějaký takový příběh. Kolega poslal jiné kolegyni nevhodnou fotku. Učitel má občas oplzlé poznámky. Šéfka si zasedla na nového kolegu. Ví to téměř všichni, je to veřejné tajemství.
Právě onen výraz “veřejné tajemství” je podstatný téměř ve všech případech sexuálního obtěžování nebo šikany, které se dostaly v minulém a letošním roce na veřejnost. Tento termín použili i ve vztahu k nevhodnému chování Dominika Feriho jeho spolužáci. Bylo jím i to, že Jiří Hošek posílal kolegyním fotky svého přirození, stejně tak, jako nevhodné chování vyučujících na DAMU.
Sexuální obtěžování a šikana ale nesmějí být veřejným tajemstvím. Existuje mnoho způsobů, jak toto tabu prolomit ale všechny vyžadují velkou dávku odvahy. Někdo se nahlas zeptá. Někdo napíše tweet. Někdo promluví. Jen už se nesmí šeptat. A především, všichni bychom měli naslouchat!
1) Přeživší (angl. survivor) je pojem, který používají někteří lidé se zkušeností sexuálního útoku. Tento termín má několik obsahových rovin, jednak akcentuje závažnost a traumatičnost takové zkušenosti, která je život ohrožující, ať již fyzicky, či psychicky. V další rovině pak překračuje pasivitu a bezmoc, která je spjata s pojmem oběť. Pojem přeživší zahrnuje i potenciál traumatickou zkušenost překonat a mít svou situaci více pod kontrolou, vzít si zpět svoji důstojnost. Oproti tomu termín oběť (angl. victim) vyjadřuje spíše pasivitu, bezmoc a skutečnost, že se člověk s traumatem nevyrovnal, (zatím) „nepřežil“. Více např. zde: https://www.advojka.cz/archiv/2017/3/znasilneni-je-horsi-nez-vrazda
2) Toto číslo uvádějí francouzské odbory. Soudy se zabývaly “pouze” devatenácti případy sebevražd, které byly prokazatelně spáchány jako důsledek vlivu pracovních podmínek ve firmě France Télécome.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).