Výzkumy ukazují, že ženy ve vědě mnohem častěji trpí tzv. „impostor syndromem“ neboli syndromem podvodnice. Jedná se o pocit, že jsem se na svém místě ocitla nedopatřením, že vlastně nic nevím a své znalosti či dovednosti jen předstírám. I mně je tento pocit důvěrně známý. Teprve s roky praxe a díky dvěma jednoduchým zjištěním se mi podařilo jej alespoň částečně překonat.
Jako začínající historičce během doktorandského studia určoval syndrom podvodnice moje každodenní interakce. Děsila jsem se, že se při výuce studenti a studentky zeptají na něco, co nebudu vědět. Na konferencích jsme po zhlédnutí podnětného panelu dokázaly s kamarádkou vzrušeně debatovat a polemizovat s řečníky, ale nikdy bychom se neodvážily jim zadat otázku přímo. Co kdyby se totiž ukázalo, že jsem něco špatně pochopila? Nebo že budu znít hloupě? Takové otázky mi nedávaly klid a tak jsem se raději moc neozývala.
Umění říct „nevím“
Není jednoduché tyto pochyby o sobě prolomit. Pokud začínající vědkyně nenarazí na podporující seniorní kolegyně či kolegy, může je pocit „podvodnice“ lehce pohltit. Mně na mé akademické dráze pomohla dvě zjištění. Za prvé cenná rada mého školitele, že nikdo neví o předmětu mého výzkumu tolik jako já. Nikdo nezpracoval konkrétní prameny, o nichž jsem psala, tak jako já a není třeba se tudíž bát, že něco „nevím“. Ačkoliv toto zjištění si muselo nějakou dobu sedat, ukázalo se jako pravdivé.
Druhým objevem pak byla zcela banální skutečnost, že ani seniorní profesoři nejsou neomylní a občas mohou například při veřejných vystoupeních říct něco, co prostě není pravda. Rozdíl je jen v tom, že etablovaní vědci (i vědkyně) mají sebevědomí na to efektivně předstírat, že jsou experti i na předmět, o kterém toho ve skutečnosti vědí relativně málo. Anebo dokáží přiznat, že na něco prostě nemají odpověď nebo to ještě nepromysleli.
Tato reflexe mi dodala důležitou schopnost: nebát se při některých příležitostech, ať už ve výuce, na konferencích, či při jiných veřejných vystoupeních, říct jednoduše – nevím, ale děkuji za podnět a budu o tom přemýšlet. Že to není žádné selhání a že naopak upřímnost může být cennější než falešné předstírání, že dokáži říct něco hodnotného o něčem, kde vím, že to prostě nedokážu. Neznamená to ale, že je vyhráno. I dnes, po letech vědecké praxe a řadě získaných projektů, se například zdráhám přijmout pozvání hovořit v médiích na téma, které se netýká přímo mého výzkumu.
Vědecká kariéra jako sněhová koule
Jako v mnoha jiných životních oblastech se dovednosti potřebné pro vědeckou kariéru zlepšují s opakováním a člověk s časem získává větší sebevědomí a důvěru ve své vlastní schopnosti. Pro mnohé ženy se ovšem další překážkou stává mateřství, kdy z vědeckého provozu na čas „vypadávají“ a získaná sebedůvěra opět mizí. Bohužel zde neplatí žádná univerzální poučka a zbývá jen se snažit připomenout si, co dřív pro překonání nejistoty fungovalo. A pochopitelně se snažit upozorňovat na znevýhodnění vědkyň, které odchází na rodičovskou „dovolenou“ (protože, přiznejme si, vědců s podobnou zkušeností je zatím jen málo), a to nejen v oblasti sebedůvěry v každodenní vědecké praxi, ale zejména na strukturální úrovni. Vědecké kariéry totiž fungují na principu kumulace – kdo jednou získá nějaké ocenění či grant, na ten se jako na sněhovou kouli nabalují další. A kdo z tohoto cyklu vypadne, mnohem obtížněji svou „sněhovou kouli“ znovu vybuduje, když jiní už mají celého sněhuláka.
Právě proto jsou pro každodenní praxi pro ženy ve vědě, které o sobě pochybují, zásadní ty počáteční momenty inspirace například během doktorátu. Právě v tomto období je důležité najít si třeba jen jednu osobu – a nemusí to být školitel či školitelka – kterým můžeme důvěřovat, kteří alespoň některé překážky na vědecké dráze úspěšně překonali a pomůžou nám uvidět třeba jen něco úplně banálního, jako že i zkušení vědci si nejsou vždy vším jistí, nebo že své téma znáte dostatečně dobře.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).