Když jsme před časem v Gender Studies kolektivně zvažovali námět dalšího vydání tohoto Zpravodaje, byl jsem z těch, kteří byli pro téma zdravotnictví. Doufám, že jsem tím „vyšší síly“ nepřiměl k tomu, aby mi daly brzy zakusit strasti nemocniční hospitalizace v míře převažující moji dosavadní životní zkušenost. Při svém neplánovaném nástupu jsem ani v nejmenším neuvažoval o tom, že bych tuto skutečnost mohl využít k nějaké sondě do genderových vztahů ve zdravotnictví, ale po několika dnech jsem začal tyto problémy jasně vnímat. Nešlo je nevidět. Vzal jsem tedy tužku do ruky a dělal si stručné poznámky o tom, co jsem kolem sebe pozoroval a co mě z toho pohledu zaujalo či jakkoli vytrhlo z netečného ležení na lůžku. Nejedná se o žádnou hloubkovou etnografickou studii, jen jakousi sumarizaci toho, co jsem během oněch téměř dvou týdnů viděl, slyšel a zažil v jedné z pražských fakultních nemocnic, jmenovitě na jejích dvou odděleních.
Než se pustím do vylíčení konkrétních situací, rád bych uvedl, že cílem článku není naše zdravotnictví jakkoli ostouzet či očerňovat. Práce osob působících v tomto oboru si velmi vážím a považuji ji za nesmírně náročnou. A v naprosté většině případů jsem se navíc setkal s vysoce profesionálním přístupem, který si zaslouží ocenění.
Již při příchodu do nemocnice si však nelze nepovšimnout poměrně jasně dané struktury této instituce z pohledu zastoupení mužů a žen. Snad jen na pozici lékařů/lékařek byla reprezentace obou pohlaví relativně vyrovnaná, na dalších postech ale už nikoli. Zdravotní sestry jsou v drtivé převaze ženy – zdravotního bratra jsem zažil jediného. Ženy, často s cizím přízvukem, mají hegemonii i v oblasti úklidu a dalších pomocných prací, jako je stlaní postelí či přinášení a odnášení jídla a pití. Muži naopak vládnou na pozicích sanitářů a řidičů sanitek. Jde tedy o svět genderově dosti konzervativní, přehledný a většinou lehce předpověditelný.
To má však i svá úskalí. Jednou ze situací, jíž jsem byl svědkem, byl pád staršího spolupacienta z postele na zem. Naštěstí se mu nic nestalo, ale rozhodně šlo o zážitek, při kterém člověku v první chvíli zatrne. Řešení? Zavolali jsme sestru, která svolala další svoje kolegyně z oddělení, a tak se tři poměrně subtilní zdravotní sestry snažily všemi silami dopravit pacienta zpět na lůžko za přihlížení tří dalších pacientů mužského pokoje (včetně mě), kteří měli rozřezané břicho a byli tak schopni situaci jen bezmocně sledovat – poměrně výstižný obraz patriarchálního uspořádání naší společnosti. Povedlo se, sestry pacienta na postel dostaly, chvilku to sice trvalo, nešlo to snadno, ale podařilo se. Kde byli sanitáři, ptám se, když tato funkce pro fyzicky zdatné (i když, jak jsem si všiml, zdaleka ne vždy) muže existuje? Pokud se mi podařilo vysledovat, nejsou přítomni stále na jednotlivých odděleních, ale třeba je zavolat telefonicky, aby přišli, tedy když zrovna mohou – zajišťují totiž patrně zejména transport stonajících na různá vyšetření, operace apod. Neměla by tedy být ideálně na každém oddělení průběžně přítomna dostatečně fyzicky disponovaná osoba schopná operativnější manipulace s pacienty a pacientkami?
S jedním ze sanitářů je spojena i další příhoda, kterou jsem během své hospitalizace zažil. Můj převoz spletitými chodbami a patry nemocnice až na operační sál zajišťoval mladší sanitář. Když jsme chvíli čekali na chodbě, prošla kolem nás do operačního oděvu téměř kompletně skrytá osoba ženského pohlaví a pozdravila mě, načež jsem patrně trochu váhavě odpověděl – z toho sanitář správně vyvodil, že jsem nepoznal, o koho se jedná. Řekl mi, že jde o lékařku z našeho oddělení. Odvětil jsem něco ve smyslu: „Aha, já jsem to v tom zahalení nepoznal“. Toho se se zjevnou chutí chytnul a začal mi vyprávět, že on s tím má taky problém a že ženský sálový personál s kolegy rozeznávají často jen pomocí, cituji, „zadků a koz“. Ilustroval to i na příkladu dvou zdravotních sester, které vypadají prý skoro identicky, a liší se opravdu jen rozměrem jedné z těchto partií – přiznám se, že si již nevybavuji které. Vzhledem k mému předoperačnímu stavu je to snad odpustitelné. Nechci zde působit moralistně, rozpoznání nejasné postavy není vždy věc snadná a tonoucí se stébla chytá, ale patrně bych osobně něco takového nesděloval pacientovi, vůči němuž vystupuji v určité profesní roli, neřkuli pacientovi, jehož neznám a vidím poprvé v životě. Snad očekával (ono) chlapské spříznění, které se však tak docela nedostavilo.
I zmíněné zastoupení žen (a mužů), nerodilých mluvčích, na jednotlivých pozicích může přinášet určité svízele. Cizí přízvuk jsem zaznamenal u uklízeček a také zdravotní sestry, která měla jednou noční službu. Přišla mi dát injekci před spaním a prohodila něco v tom smyslu, že mám tvrdou pokožku. Zareagoval jsem rádoby vtípkem ve smyslu: „To víte, já mám hroší kůži“. V tu chvíli bylo jasně patrné, že jsme každý jinde. Jedná se o maličkost, ale říkám si, že právě v pomáhajících profesích, které jsou v přímém kontaktu s pacienty/pacientkami či klienty/klientkami, může toto mít oboustranně velmi nekomfortní konsekvence. Tím rozhodně nechci říci, že by snad na těchto pozicích měli působit jen rodilí mluvčí, avšak příprava a působení cizinců a cizinek na těchto postech nese jistá specifická rizika. I v souvislosti s fenoménem, který bývá označován jako „care drain“, tedy odliv pečujících z ČR na západ a současně jejich příliv z východu, jde o situaci, na kterou bude muset být naše zdravotnictví připraveno.
Estetická stránka pooperačního výkonu („Budu mít jizvy?“) jistě jitří mysl mnoha lidí, byť podle mínění některých asi jen žen... Kolega z nemocničního pokoje nenesl zcela s lehkým srdcem skutečnost, že operace, kterou podstoupil, nebyla nakonec s ohledem na komplikace během zákroku realizována laparoskopicky, ale klasickým řezem, jenž byl umístěn na jeho břiše vertikálně a nebyl rozměrem právě zanedbatelný. Mladá lékařka, jinak velmi ochotná, sympatická a komunikativní, na jeho obavy, jestli to nebude moc vidět, zareagovala mimo jiné slovy: „Každý pořádný chlap má mít jizvu.“ No nevím, takže pánové, spěchejte na chirurgii nebo třeba do pořádné bitky, kde vám uštědří otevřenou ránu vedoucí k vytvoření pořádného šrámu na těle. Jinak prostě nebudete chlapi!
Určitý rozpor s tradovanými předpoklady o„typicky mužském a ženském“ jsem zaznamenal, pokud šlo o komunikační dovednosti ošetřujícího personálu, konkrétně lékařů a lékařek. Jak jsem již předznamenal, personál se choval skutečně velmi profesionálně a ve většině případů citlivě i s ohledem na respekt k intimitě pacientů a pacientek – samozřejmě v rámci dostupných možností a dispozic jednotlivých oddělení a pokojů. Zaregistroval jsem však dva případy přístupu k pacientovi, které si troufám označit za neprofesionální až nevhodné. A navzdory klasické představě, že „ženy jsou citlivější a komunikativnější“ než muži, v obou případech šlo o lékařky, které by si opravdu zasloužily intenzivní doučování bazálních pravidel mezilidské komunikace, o lékařské psychologii nemluvě.
Ač nerad, musím závěrem slovy klasika poukázat i na „vážné nedostatky v názorné agitaci“ na jednom z oddělení, kde jsem pobýval. Nejenže na chodbě byly na nástěnkách umístěny některé vtipy, o jejichž korektnosti by se dalo debatovat (zaměřené mj. na ženy nebo gaye) a že na další nástěnce bylo uvedeno: „Zde se o Vás starají krásné sestřičky, bratr, sanitářky a staniční sestra“ s přiléhavým kresleným vyobrazením sestřiček jako mladých a pohledných a naopak staniční sestry jako „starý pixly“ – holt ideální kvalifikací „sestřičky“ je být krásná (a podle obrázků i mladá). Navíc jsem si při návštěvě sesterny kvůli úpravě kanily všiml na stěně i kalendáře s mužskými akty, sice řekněme esteticky vkusnými (se zakrytím genitálií), přesto podle mého názoru ne zcela vhodnými do tohoto typu prostor. Ale co, chlapi si nahotinky vyvěšují pořád, tak proč by si nemohly sestry pověsit na stěnu nahé týpky. Paradoxně to bylo právě na oddělení, kde působil i onen solitérní zdravotní bratr. Snad by se přesto pro tyto prostory našly vhodnější materiály než právě ony výše uvedené. Aneb jak říká uvedený klasik: „ke zdravotnické výchově je třeba využít každé plochy! Anebo k připomenutí různých výročí.“ Zdraví (a zdravotnictví) zdar!
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).