Příběhem, kterého jsem se jako dítě vždy před spaním dožadovala, byl O princezně Chytrolínce (Princess Smartypants (2005) autorky Babette Cole), obrázková kniha o princezně, která se nechtěla vdávat. Dobrodružství ji zajímala víc než kluky a nakonec proměnila prince, kterého jí rodiče vnucují, v ropuchu. Příběh, který tradiční pohádky o princeznáchstaví na hlavu. Děj je inspirován vzorem Paper Bag Princess (1980) autora Roberta Munsche, v němž princezna zachraňuje svého prince před drakem s pomocí svého důvtipu a později, když si princ neváží své záchrany, jej opustí. Příběhy s obrácenými genderovými rolemi a nestereotypními postavami se to v nedávné historii v dětských knihách jen hemží, nicméně analýza genderového uspořádání v dětských knihách ukazuje v posledních letech stoupající trend návratu ke starému řádu.
V dnešních dětských knihách existují velké rozdíly mezi pohlavími jak v samotných textech, tak v autorství. Zpráva Australské rozhlasové komise (Australian Broadcasting Commission ) o 100 nejprodávanějších dětských obrázkových knihách v Austrálii z roku 2017 zjistila, že mužské postavy co do počtu převyšovaly ženské postavy tři ku dvěma a rozdíly byly ještě vyšší mezi zvířecími postavami. Mužským postavám byly navíc přisouzeny dominantnější role a více mluveného projevu než postavám ženským. Bylo pětkrát více knih, které měly pouze mužské postavy než těch, které měly výhradně ženské postavy. Dokonce se objevilo více postav bezpohlavních než těch ženských. Pokud jde o autorství, bylo skoro dvakrát pravděpodobnější, že se jedná o muže, než-li o ženy.
Genderové nerovnosti v dětských knihách dost dobře nedávají smysl ani z obchodního hlediska, zejména přihlédneme-li k tomu, že cílová skupina je převážně tvořena čtenářkami. Výzkum ukazuje, že dívky čtou raději než chlapci; studie britského Ministerstva školství z roku 2009 zjistila, že podíl dívek, které rády čtou, je mnohem vyšší (58%) než podíl chlapců (43%). Přestože dívky tvoří většinu čtenářského publika, co se knih pro děti týče, knižní trh produkuje nadměrné množství příběhů o mužských postavách, čímž mimoděk učí mladé dívky, že to, co je mužské jestandardní, a že příběhy o chlapcích budou vždy důležitější než příběhy o dívkách.
Jak si stojí USA? Abych to zjistila, provedla jsem analýzu výběrů a žebříčkůsestavovaných knižní kritikou spolu s analýzou spotřebitelských zvyklostí u americké dětské literatury a zjistila jsem podobný trend, když jsem nejprodávanější a nejdoporučovanější knihy zkoumala podle pohlaví autora či autorky a klíčové/ho protagonist/k/y.
Nejprve se podívejme na kánon dětských knih. Abych zhodnotila, do jaké míry reflektuje kritika ženské příběhy a spisovatelky, použila jsem žebříček „100 nejlepších dětských knih všech dob“ magazínu Time, který se skládal pouze z dětských obrázkových knih.
68% knih na seznamu se zabývalo mužským protagonistou, zatímco pouze 19 % mělo v hlavní roli ženskou postavu (13 % se zaměřilo na mužské i ženské postavy zároveň nebo v nich nebyly pohlaví, gender či hlavní postavavůbec identifikovány). Jednoduše řečeno, ani čtvrtina „nejlepších dětských knih všech dob“ není o ženské postavě, natož o nebinární osobě. Počet autorek žen byl mírně vyšší, 35 %, rozdíl mezi počtem autorek a počtem ženských protagonistek byl tedy 16 %.
To je důležité. Pokud jsou tyto příběhy považovány za nejlepší dětské knihy vůbec, lidé je budou nadále číst svým dětem. Příběhy o chlapcích se tak (opět) stanou normou celé nové generace.
Stavění mužských postav do ústředních rolí je zvykem napříč žánry, potvrdí každý absolvent či absolventka studií anglického jazyka. Anglický kánon je plný příběhů napsaných MBM a o nich (Mrtví Bílí Muži, v originále DWM: Dead White Men). The Guardian poukazuje na to, že s příběhy o MBM, ani s nimi samotnými není v jádru nic špatně, ale je problematické, že příběhy napsané jimi a o nich jsou jedinými příběhy, které jsou vyprávěny. Vynechán je tak každý, kdo není bílý muž, což je velká část světové populace. Vytrvalé oslavování Maurice Sendaka, Dr. Seusse, P.D. Eastmana, Jacka Ezryaa dalších jakožto velikánů dětské literatury znamená, že dnešní děti zdědí kánon, který je stále stejně nakloněn k mužským autorům a postavám.
Žebříček tak upozorňuje na problematickou historii dětských knih v USA, ale jak se vyvíjejí současné trendy na trhu? Jsou spotřebitelé a spotřebitelkynáročnější, pokud jde o genderovou rozmanitost?
Abych pochopila, jak se v současnosti hodnotí a řadí v nejrůznějších žebříčcích knihy, které naše děti konzumují, zkoumala jsem seznam nejprodávanějších knih pro děti na Amazonu (eshop). Žebříček vzniká v reálném čase – aktualizuje se každou hodinu. Jeho výsledky jsou mírně nakloněné nově vydaným a novodobě klasickým dílům (jak mezi knihami určenými dětem, tak i mladým dospělým), výše popsaný trend ale replikovaly.
Když jsem se podívala na žebříček, jen 18 % bestselerů mělo ženskou protagonistku, což bylo zklamáním, které bylo prohloubené skutečností, že v počtu autorek na seznamu došlo ke zvýšení. 50 % nejprodávanějších knih mělo autorku-ženu, ale genderové uspořádání postav v samotných knihách nebylo zdaleka tak vyrovnané.
Například první čtyři místa žebříčku: The Wonky Donkey (2009), autor: Craig Smith; Diaryof a Wimpy Kid: The Meltdown (2018), autor Jeff Kinney; Room on theBroom (2001), autorka Julia Donaldson a Duck on a Disco Ball (A Duck in the Fridge Book) (2018), autor: Jeff Mack. Z top čtveřice byly tři knihy napsány muži o mužských postavách a dokonce výhradně o mužských postavách. Kinneyho velice úspěšná série Wimpy Kid se zaměřuje výhradně na chlapce, stejně jako ve Smith's Wonkey books. Několik Mackových dětských knih má postavy bez explicitně "přiřazeného" pohlaví či genderu, ale ostatní postavyjsou výhradně mužské.
Na druhé straně Julia Donaldson má více inkluzivní (a expanzivní) historii. Ve svých více než 50 knihách se neřídí jedním nebo druhým způsobem pokud jde o gender. Píše o mužských a ženských postavách s lehkostí. Room on the Broom je o čarodějce, zatímco příšera, popisovaná jako mužská postava, je ústřední postavou knihy The Gruffalo (2010). Rosie's Hat (2005) vypráví příběh dívky, která ztratila svůj oblíbený módní doplněk, zatímco The Smartest Giant In Town (2002) představuje čtenářům a čtenářkám obra, který se snaží zapadnout.
Většina knih na seznamu vypráví úžasné a inspirativní příběhy, ale nepracuje s dívkami stejným způsobem jako s chlapci. The Day the Crayons Quit (2013) autora Drew Daywalta vysílá k malým čtenářkám a čtenářům silné poselství o rasové rozmanitosti prostřednictvím chytře vyprávěného příběhu, ve kterém pastelky s duhovými barvami mluví s malým chlapcem, který s nimi kreslí. Nicméně dívky, jsou v příběhu zmíněny pouze při odkazování na růžovou barvu jako na „holčičí“ a sklízí chválu za schopnost vybarvovat bez přetahování. Washington Post v kritice zaměřené na tendence přiřazovat mužské pohlaví objektům a antropomorfizovaným zvířatům poukazuje na to, že autorka tímto jemně posiluje poselství, že dívky by měly dodržovat typické genderové normy. V textu totiž nenabízí žádné alternativy pro vyjádření kreativity žen, navzdory svému záměru být jinak inkluzivní.
Dalším příkladem je Mo Willems, známý svými antropomorfními příběhy o slonovi jménem Gerald a praseti jménem Piggie Biggie. Willemovy příběhy dělají ze čtení zábavu a nabízí nekonečné množství překvapení, ale autor pracuje téměř výhradně v mužských charakterech, kromě Knuffle Bunny: A Cautionary Tale (2004). Totéž lze říci o knihách o medvídkovi Pú od A.A. Milne (poprvé publikováno 1926). Příběhyze Stokorcového lesa jsou plné pozitivních poselství o přátelství a bytí sami sebou, ale z devíti hlavních postav série je jen jedna ženská, Kanga. A co víc, je líčena pouze jako tradičně pojatá postava matky a po většinu času zařazena do domácnosti. Oba zmínění autoři mají možnost zahrnout ženské zvířecí postavy dynamickým a poutavým způsobem, ale rozhodli se to neudělat.
Žebříčky ale ukázaly také některé pozitivní změny na knižním trhu. Ačkoli počet knih o ženských postavách byl v žebříčku magazínu Time malý, příběhy o děvčatech byly progresivní. Obrázková kniha Olivia (2000) Iana Falconera o malém praseti, začíná takto: "Toto je Olivia. Je dobrá v mnoha věcech," a tím okamžitě posílá zprávu, že dívky mají talent, a je jim dovoleno být si ho vědomy. Celá kniha se stává katalogem dovedností a zájmů Olivie a opakovaně ukazuje pozitivní obraz ženské postavy, která se realizuje.
Podobně jako Madeline (1939) od Ludwiga Bemelmansa, která je oblíbená díky své hlavní postavě – male holčičce, která se ničeho nebojí, a nabourává stereotyp „dívky v nesnázích“ tím, že ukazuje, že to může být i jinak.
Také mužští ilustrátoři vytváří pozitivní a silné zobrazení ženských postav, jako například William Steig, který napsal a ilustroval BraveIrene (1986). Steig ukazuje Irene, jak se plahočí sněhem, aby doručila balíček pro svou nemocnou matku. Zaměřuje se spíše na její činy a obětavost než na její vzhled. Podobně Peter H. Reynolds ukazuje Vashti, začínající umělkyni, která objevuje svůj kreativní talent v The Dot (2003). Oba tyto texty zdůrazňují schopnosti ženských protagonistek nikoliv vzhled, vytahují je z kontextu mužského pohledu a předávají jim kontrolu nad vlastními příběhy.
Dalším pozitivním vývojem v žánru jsou příběhy o mužských protagonistech, které se nespoléhají na tradiční zobrazení mužskosti, a dávají mužům prostor, aby měli pocity a vyjadřovali je. Mother Bruce (2015) autora Ryana T. Higginse vypráví příběh medvěda, který se stává nepravděpodobnou mateřskou postavou pro skupinu housat, což představuje pozitivní model mužského rodiče. Za zmínku stojí také rozklad genderových norem, který představila Leslie Newman ve Sparkle Boy (2017). V knize protagonista rád nosí třpytivou tylovou sukýnku, stejně jako si hraje s kamiony. Newman vysvětluje, že preference hraček, oblečení nebo dalších věcí nemusí určovat gender dětí v tom smyslu, jak ho chápou samy děti. Kniha Tough Guys Have Feelings Too (2015) od Keitha Negleye je podobně orientovaná, protože ukazuje mužské postavy vyjadřující různé pocity v různých situacích a také normalizuje muže, kteří pláčou.
Každý z těchto textů se zabývá toxickými aspektymaskulinity a dává příští generaci mužů více prostoru pro sebe vyjádření. Některé klasické obrázkové knihy dávaly mužským postavám alternativní možnosti pro maskulinitu, ačkoli ne s takovou přímostí jako moderní knihy. A pak například kniha Harold and The Purple Crayon (1955) od Crocketta Johnsona přináší jakýsi konflikt, protože je na jednu stranu progresivní, jelikož zápletka příběhu je o chlapci, který v sobě objevuje lásku k umění, což je záliba přisuzovaná spíše ženám, na stranu druhou příběh posiluje představu o mužích jako tvůrcích vesmíru. Harold vykouzlí nový svět jediným pohybem zápěstí a stojí za zmínku, že v jeho fantaziích neexistují žádné ženské postavy.
Téhož si můžeme všimnout v knize Where The Wild Things Are (1963) Maurice Sendaka. Hlavní hrdina Max hledá únik ze svého domácího prostředí, kde ho matka posílá za trest do pokojíčku, a vstupuje do divokého světa, který si vytvořil a nad nímž má úplnou kontrolu a nejsou tam žádné dívky. Oba příběhy ukazují mužský sen být v zemi bez žen.
Moderní náhledy na maskulinitu v dětských očích jsou povzbudivé, ale stále platí, že dokud pohlížíme na příběhy, jako jsou ty od Johnsona a Sendaka, jako na špičková díla dětské literatury, posilujeme tím v další generaci čtenářů a čtenářek myšlenku, že postavení žen je sekundární.
Téměř každá kniha o náctiletých na žebříčku Amazonu byla napsána ženskou autorkou o ženské postavě. Odráží to dopad nedávných kampaní zaměřených na diverzifikaci literatury pro maldé dospělé, jako je #pitchwars - mentorský program pro nové autory a autorky, a #keepYAweird - úsilí autora knih pro mladé dospělé Andrewa Smithe o podporu experimentování a rozmanitosti v tomto žánru. Navíc, protagonistky v těchto knihách byly aktivními aktérkami ve svých životech, a najít si přítele nebylo jejich hlavním zájmem. V The Hunger Games (poprvé publikováno 2008) autorky Suzanne Collins hrdinka Katniss Everdeen bojuje, aby ochránila svoji sestru, a stane se vůdkyní vzpoury proti nespravedlivé vládě, zatímco chlapci kolem ní hrají vedlejší role, do kterých jsou jinak často tlačeny dívky. Katniss je jako přes kopírák podobná další postavě, a sice Tris ze série Divergent (poprvé vydáno 2011), která má kořeny hluboko v postavách z knih Far From the Madding Crowd (1874) (v hlavní roli Bathsheba Everdene), Little Women's (1869) Jo March a tvrdohlavá Lizzie Bennet.
Laurie Halse Anderson ve svém románu Speak (1999) představila jiný druh silné ženské postavy, která se pak promítla do filmové Starr Carter v The Hate U Give (2017) od Angie Thomas. Tyto bestsellery nejsou v současné době v žebříčku, ale každý z nich byl po svém vydání velice úspěšný a všechny se dočkaly stejně populárních filmových adaptací.
Dalším příkladem je Lara Jean Covey, protagonistka série To All The Boys I've Loved Before (poprvé vydané v roce 2014) od Jenny Han (dvě ze tří knih série jsou nyní v žebříčku Amazonu díky úspěchu filmové adaptace Netflixu). Hrdinka převrací obraz dívky, která běhá za chlapci, když ji sledujeme, jak se zamilovává a nepodléhá přitom povrchním představám jako láska na první pohled nebo "navždy", což je teenagerovských romancích časté, popsala Vivian Parkin De Rosa pro Huffington Post. Vztah Lary Jean je založen na přátelství, vzájemném respektu a důvěře. Han také dává prostor také Peterovi Kavinskému ("objektu" lásky Lary Jena), aby byl také emocionální, a přináší tak protiváhu k toxické maskulinitě, která říká, že chlapci nemají mít pocity. Je povzbudivé, že nejoblíbenější knihypro mladé dospělé jsou dnes o silných ženských postavách, se kterými se mohou ztotožnit silné dívky, které je čtou, zvláště díky tomu, že si je pravděpodobně samy vyberou.
Dvě z knih na žebříčku Amazonu pocházely ze série American Girl's The Care and Keeping Of You (první vydání z roku 1998), knih, které mají pomoci dívkám pochopit pubertu a normalizovat změny, které se týkají jejich těl. Existují dvě verze knihy, jedna pro dívky od 8 let a druhá pro dívky od 10 let, a obě jsou v žebříčku Amazonu. Popularita těchto knih, které pokrývají vše od ochlupení v podpaží po menstruaci, naznačuje, že v USA dělají kroky k tomu, aby mladým dívkám umožnili „vlastnit“ jejich ženství, aby se nestyděly za své přirozené tělesné funkce, jako tomu bylo donedávna. Nedávno jsme také mohli zaznamenat trend obrázkových knih o historických ženských postavách, mnohé z nich byly jakýmisi drobnými antologiemi žen průkopnic, zatímco jiné jsou ilustrovanými biografiemi nebo autobiografiemi, např. jako Sonia Sotomayor's Turning Pages: My Life Story (2018). Knihy v tomto duchu se staly populárnějšími po amerických prezidentských volbách v roce 2016 a nezdá se, že by tento trend brzy zmizel. Nedávno přispěly v tomto žánru na knižní trh svými díly například senátorka Kristen Gillibrand (Bold & Brave: Ten Heroes Who Won Women The Right To Vote, 2018), Erica Armstrong Dunbar a Kathleen Van Cleve (Never Caught, Story of Ona Judge, (2019).
Z hlediska genderové rozmanitosti sice ještě není dětská literatura tam, kde by měla být, ale existují důvody, proč neztrácet naději. Když mají čtenářky (a čtenáři) možnost si vybrat, volí příběhy o silných dívkách, takže pokud poskytneme mladým dívkám, chlapcům a ne-binárním dětem více příběhů s genderově rozmanitými postavami, dočkáme se nakonec rovnějšího zastoupení žen a mužů i v seznamech bestselerů.
S trochou štěstí nebudou hrdinky jako princezna Smartypants tak vzácné.
Původní text:
Samantha Grindell. The Gender Gap In Children's Books Is The Real Monster In The Room. www.romper.com Dostupné z: https://www.romper.com/p/the-gender-gap-in-childrens-books-is-the-real-monster-in-the-room-12576548
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).
