V roce 2011, při odchodu ze své pozice a vlastně náhodou, zjistila primářka nejmenované nemocnice, že její kolega, který vykonával srovnatelnou práci a vedl podobně velké oddělení, má téměř dvakrát vyšší plat, než ona. Primářka měla hrubou mzdu okolo 50 000 Kč, její mužští kolegové pobírali mzdu 80 000 – 100 000 Kč. Dokonce i muž, který za ni nastupoval na její místo, získal vyšší ohodnocení. Bylo to pro ni šokující. Jak sama řekla, nenapadlo ji ani ve snu, že by rozdíly v odměně mohly být tak vysoké.
Otázkou je, zda něco takového můžeme považovat za spravedlivé a jak se k záležitosti staví celá společnost. Jednoznačné je, jak se k ní postavil soud, který se zastal nemocnice, že právo je na straně jejího vedení, které může v nenárokové části mzdy odměňovat dle kvalit toho kterého zaměstnance či zaměstnankyně. Rozhodnutí soudu je problematické, protože povinností zaměstnavatele je za stejnou či srovnatelnou práci poskytovat stejnou odměnu. Nenároková složka se samozřejmě může lišit a měla by odpovídat kvalitám konkrétního zaměstnance či zaměstnankyně. Alarmující je ale výše nenárokové složky, individuální charakteristiky a specifické kvality není možné pravidelně ohodnocovatv takovémto nepoměru. Roli hraje také to, že často vnímáme práci na chirurgii zásadně jinak než práci na pediatrii. Je ale opravdu o tolik náročnější operovat, než léčit a diagnostikovat dětské pacienty a pacientky? I na této úrovni máme práci „ženskou“ a „mužskou“ – péči o děti versus řezné rány?
V české veřejnosti převažuje názor, že nerovnosti v odměňování žen a mužů jsou vážným problémem. S tímto tvrzením souhlasí 80 % žen a 56 % mužů, jak vyplynulo z výzkumu Sociologického ústavu AV ČR. Výsledky výzkumu však nejsou příliš optimistické. Nerovnosti v odměňování jsou v ČR jedny z nejvyšších v Evropě, přesto však pouze 56 % mužů bere nerovnosti v odměňování vážně. Spravedlivé výdělky ovlivňuje mnoho faktorů, například vysoké nástupní platy/mzdy v posledních letech, kdy výrazně poklesla nezaměstnanost, znevýhodněni jsou pak zaměstnanci a zaměstnankyně, kteří ve firmách působí dlouho, disponují praxí a kvalifikací, avšak výše odměny je nižší než u nově nastupujících. Je to nerovnost, o které je potřeba také mluvit a řešit ji a i zde platí pravidlo, že odměňování musí být rovné a povinností zaměstnavatele je nediskriminovat.
Silně zaznívá hlas, že nerovnosti v odměňování žen a mužů jsou způsobeny řadou faktorů, které nelze jednoduše ovlivnit. Z výzkumu Sociologického ústavu vyplývá, že 86,2 % lidí se domnívá, že ženy jsou odměňovány hůře, protože jsou primárními pečovatelkami o děti a práci přerušují z důvodu rodičovství. Dále je jako důvod udáváno, že ženy jsou zaměstnány v oborech, které jsou ohodnocené hůře než obory, kde převažují muži (81,6 %). Na třetí příčce se umístil důvod nedostatečných možností slaďování pracovního a osobního života (78 %). Nerovnosti v odměňování jsou velmi komplexním problémem, který zrcadlí rozdílné postavení žen a mužů na trhu práce, přesto však je důležité nerezignovat na nespravedlnosti a snažit se je eliminovat na všech úrovních. A přesvědčení, že jsme rovně odměňováni, může být mnohdy velmi mylné.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).