K tématu obtěžování, sexuálního obtěžování, šikany a obecně k vymezení se proti negativním jevům, včetně stereotypů, jsme se v Gender Studies nutně museli dříve či později dostat. Umíme analyzovat situace, které jsou negativní a umíme ukázat, kde situace hapruje. A logicky jsme se dostali k důležitému dalšímu kroku: a co dál?
Jak se vymezit? Jak efektivně doručit zprávu druhé straně, že takto to nejde a je nám jednání druhé strany nepříjemné? Jakým způsobem zahrnout pozitivní perspektivu a situaci změnit? A co víc, jak ji změnit tak, aby byla v souladu s námi samotnými: s naším osobním přesvědčením? Abychom nedělali něco, co nám nepřináší uspokojení, co nás nepřesvědčuje a co nás v závěru vlastně ještě více stresuje a obtěžuje.
To nás totiž nutně vede k zásadnímu problému hranic a osobních limitů jednotlivých lidí vstupujících do interakcí. Co je v pořádku pro jednoho člověka, nemusí nutně být také pro druhého. Co jedné straně nevadí, nemusí nutně znamenat, že nebude vadit ani druhé. Často se tato problematika zjednodušuje, devalvuje a užívá jako důvod nevhodného jednání: funguje zároveň jako omluva pro překračování hranic. Dokud protějšek neřekne ne, jako by se nic negativního nedělo…. Ale jak a kdy to ne říci?
Systémové změny bez individuálních změn nejdou
Na tuto problematiku narážíme v práci Gender Studies téměř při všech našich aktivitách. Při genderových auditech, na terénních šetřeních ve firmách, v soukromém sektoru, ale i v sektoru veřejném. Nastavujeme systémová opatření, radíme při jejich formulaci a jejich zavádění do praxe. Působíme na vytváření senzitivního a vstřícného prostředí, ale sami víme, že to, zda to prostředí takové opravdu bude, stojí a padá na lidech. Na jednotlivých osobnostech.
A tak systémové změny samy o sobě nestačí. Stále znovu a znovu totiž na toto téma narážíme v diskusích, kdy vyplývají na povrch mnohé osobní zkušenosti s nevítaným jednáním. Jde však také o to, že naše „ne“ nebývá na druhé straně slyšet. Přichází tak deziluze ohledně snah, které nevedly ke kýženému cíli. A tak docházíme k tomu, že jinak, nežli přes osobní změny, ani ke změnám systémovým nemůžeme dospět.
Osobní je politické! Proto to raději neotevřu
Avšak realizovat individuální změny je také obtížné. Vykročit ze zajetého stereotypu, z toho, že „u nás se to nikdy neproblematizovalo“ je totiž velmi ošemetné. Protože, slavnými slovy, „osobní je politické“. Protože, i když se jedná o individuum, vždy vystupuje v kontextu společnosti. Stojí to poměrně velkou osobní sílu a ochotu jít do potenciálního konfliktu s okolím a obhajování sebe sama, proč tuto situaci vůbec otevírám, proč mám zapotřebí se vůči něčemu vymezovat, proč to dělám. A proto se také často žádná vymezení proti negativním jevům nedějí. Prostě si vyhodnotíte, že nechcete vypadat nedůtklivě, zapškle a problematicky. Osa problematického chování se vychýlí – není problematizován daný jev, ale problémem jste vy, protože na negativa upozorňujete.
Nebo něco řeknu a všichni se na mne budou tvářit, jako že jsem přecitlivělá feministka. Nikdo z nás nechce působit jako prudně, nedůtklivě, otravně. Nicméně, jak v takovém klimatu efektivně říkat ne?
Individuální změny v ruku ruce se systémovými
Ze vzdělávání a školení, které jsme v minulém období měli v portfoliu nabídek GS, se nám osvědčil workshop „Jak říct ne“. A to jak v prostředí komerčním, tak i neziskovém. Máme radost z pozitivní reakce.
|
„Gender Studies pro nás v Greenpeace připravilo workshop „Jak říct ne?“, kde jsme se věnovali stereotypům a předsudkům, nastavování hranic na pracovišti včetně hranic humoru. Dále nevhodnému chování na pracovišti a tomu, jakým způsobem ho lze řešit jak ze strany oběti, tak i třetí strany. Ačkoliv se nejedná o vůbec lehká témata, podařilo se nám na workshopu vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se účastníci a účastnice aktivně svěřovali a zapojovali do aktivit. Děkujeme Heleně a Kláře, že se skvěle naladily na naši dynamiku a tím zásadně podpořily obsah tohoto úspěšného a skvěle připraveného workshopu.“ Greenpeace |
Workshop je založen na modelování, nácvicích a zpětné vazbě. Naučit se asertivně říkat „ne“, a nebo naopak hledat cesty, jak doručit druhému člověku zprávu o nepříjemném pocitu, přináší určitý aha-efekt. A to jak straně té, která ví o svých limitech, tak i na straně druhé, která dosud problém nepociťovala. Aha-efekt mnohdy bývá velmi silný, neboť je postaven na individuálním prožitku. Vytváří se tak potenciál pro nastartování změn, osobních i systémových. Workshop vede participující k uvědomění si, že určité procesy v dané organizaci existují a lze jich využít či je změnit tak, aby lépe fungovaly.
A protože i nadále chceme toto téma rozvíjet, zahájili jsme v loňském roce mezinárodní projekt #NOT ME1. Ten cílí na prevenci sexuálního obtěžování a diskriminace na pracovišti, se zvláštním zaměřením na mladé dospělé. Spojuje experty a expertky z Itálie, Německa, Litvy, Rumunska a České republiky s cílem vytvořit komplexní přístup k problematice, včetně tvorby vyhodnocovacího nástroje pro fenomén obtěžování. Bude vytvořen i vzdělávacího kurzu, či metodická doporučení pro zaměstnavatelské subjekty cílená na prevenci zmíněných negativních jevů.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).