Nájemní práce v domácnosti je problematická i v časech, kdy se svět nehroutí pod náporem globální pandemie a následné ekonomické krize. V českém prostředí ji stále vnímáme spíše jako „pomoc“ než jako práci, na kterou by se měla vztahovat všechna pravidla, práva a povinnosti, které si spojujeme s placeným zaměstnáním. V době, kdy jsme se všichni byli nucení zavřít doma, se již tak prekarizovaná a zranitelná pozice žen, které v českých domácnostech pracují, ještě více zkomplikovala.
Práce v domácnosti je v Česku stále víceméně neviditelné téma, jedním z důvodu je i to, že ji v drtivé většině případů vykonávají ženy a často také migrantky. Nemáme stále spolehlivá data o tom, kolik takových žen-migrantek v Česku vlastně je. Podle údajů Evropského odborového svazu je v EU 8 milionů lidí v této pracovní pozici a minimálně stejný počet těch, kteří pracují na černo, případně v zemi pobývají ilegálně, takže se v oficiálních statistikách neobjeví. Pro migrantku pracující v domácnosti je extrémně jednoduché ocitnout se v ilegalitě – její právo na pobyt je navázáno na práci, pokud je tedy nucená z rodiny odejít, ztrácí tak po poměrně krátké lhůtě i právo legálně pobývat v zemi. Mimo jiné to vede k tomu, že pracovnice v domácnosti často snášejí velmi kruté praktiky zaměstnavatelů právě proto, aby nepřišly o pracovní povolení a vízum na něj navázané. S prací v domácnosti a její „neviditelností“ jsou spojené i další problémy. Vyjmenovává je antropoložka Petra Ezzeddine v rozhovoru pro Salon Práva – těžko vymahatelná pracovní doba a bezpečnost práce, nedostatek soukromí v domácnosti, nemožnost bránit se porušování pracovních práv.
Neviditelná práce?
Pandemie COVID-19 zároveň ukázala, že role žen pracujících v domácnostech například tak, že pečují o děti, pečují o seniory či seniorky nebo vykonávají domácí práce je naprosto nezastupitelná. Zvláště sektor péče je na práci migrantek nejčastěji z Východní Evropy v podstatě závislý. Klíčová role migrace se projevila například v politickém vyjednávání mezi Německem a Polskem, které zajistilo polským ženám možnost pracovat v Německu i v době zavřených hranic. Zatímco Češky často odcházejí pracovat do Německa či Rakouska, v českých domácnostech nejčastěji pracují Ukrajinky, Moldavanky nebo třeba Filipínky, které jsou oblíbené u movitých rodin a rodin diplomatů, protože mluví plynně anglicky. V nejzranitelnější situaci se ocitají ženy, které fungují v takzvaném „live-in“ režimu, tedy v domácnosti přímo žijí. Díky proti-pandemickým opatřením byly nyní zcela závislé na svém zaměstnavateli, zároveň objem jejich práce se mohl často ještě zvýšit tím, že byly uzavřené školy a školky.
OSVČ bez podpory
Ženy, které do domácností docházejí například uklízet nebo často právě pečovat o seniory či seniorky, jsou zpravidla OSVČ, případně jsou zaměstnané přes agenturu. Většina opatření české vlády na zmírnění dopadů pandemie směřovala na lidi v zaměstnaneckém poměru, pracovnice v domácnosti se ovšem do této kategorie téměř nikdy „nevejdou“. Kritická je situace především agenturních zaměstnankyň, na ty se nevztahuje vůbec žádná podpora i v případě, že zcela přišly o příjmy.
Uzavřené hranice? Ne pro pečovatelky
Na druhou stranu vlády vyjednávaly výjimky pro pečovatelky o seniory a seniorky či zdravotní sestry, protože – jak již bylo zmíněno – sektor péče nejenom v Česku, ale v celé západní Evropě, je na jejich práci zcela závislý. Uzavření hranic ohrozilo mezinárodní koridory péče, které jsou postavené na fenoménu „levné práce z východu.“ Zatímco se vedla veřejná a politická debata téměř o každém z navrhovaných opatření a jeho (ne)oprávněnosti či (ne)bezpečnosti, fakt, že pro pečovatelky se hranice neuzavřely, zůstal téměř bez povšimnutí.
Zlepší se postavení pečujících profesí?
Evropský odborový svaz navrhuje soubor opatření, která mohou pracovnice v domácnosti ochránit jak před samotnou nákazou koronavirem, tak před dalšími negativními důsledky oslabené ekonomiky, od zajištění dostatečného množství ochranných pomůcek až po důkladné vynucování pracovní doby a pravidelnou kontrolu dodržování pracovních podmínek inspektoráty práce. Je ale také potřeba diskutovat o širším kontextu transnacionální péče, které je založená na levné pracovní síle a nerovných pracovních podmínkách pro migrantky. Socioložka Zuzana Uhde upozorňuje, že je nutné mluvit také o sociálních a ekonomických nerovnostech jak uvnitř Evropské unie, tak globálně, protože právě tyto nerovnosti v důsledku vytváří pobídky pro cirkulární migraci za prací. Na jedné straně máme stárnoucí populaci západní Evropy, na druhé straně ženy z východní Evropy, které nemohou doma najít práci, která by je uživila. Zpomalení ekonomiky a nucené uzavření celého Česka do domácností nám ukázalo, že péče hraje ve fungování naší společnosti centrální roli – chceme-li být na další krize, které nutně přijdou, lépe připraveni, měli bychom jednak otevřít debatu o tom, proč je práce pečovatelek „levná“ a zároveň začít pracovat na zlepšení pracovních a dalších podmínek těch, které ji vykonávají. Migrantky pracující nejen v českých domácnostech přestaly na chvíli byt neviditelné – to by měl být první krok k diskuzi o jejich postavení a právech.
Globální pandemie COVID-19 zviditelnila centrální roli péče ve fungování společnosti i v ekonomice státu. Bez práce, kterou nazýváme „pomocí“ a vnímáme ji jako neplacenou ženskou povinnost, nemůžeme jako společnost fungovat, proto by mělo být její docenění a diskuze o důstojných podmínkách v tomto sektoru jedním z hlavních poučení z krize.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).