Ošetřovatelství, tedy vědní a praktický obor, v jehož rámci dnes pracují všeobecné sestry, je moderní společností stále vnímáno jako typicky feminizovaná profese, pro kterou jsou jasně vymezené podřízené vztahy sester – žen k mužům lékařům, kteří jim prostřednictvím svých ordinací jasně vymezují, co mohou a co nemohou ve vztahu k pacientům dělat. Podle Garmanikové (1978, in Marková, Vaňková, 2010) teoretici a teoretičky ošetřovatelských oborů vycházejí z předpokladu, že lidské chování je určováno především biologickými faktory, kterými je také vysvětlitelné. Domnívají se tedy, že pro ženy je zcela přirozené pečovat o druhé, a tudíž že se toho spontánně ujmou, jak ovšem autorka dále upozorňuje, biologická podstata profese nemá nic společného s tím, že nerovné vztahy mezi sestrami a lékaři nejsou dány biologickou, ale patriarchální podstatou.
Výše zmíněná tvrzení o ženské podstatě a podřízené pozici sester lze i z hlediska dnešní praxe označit za pravdivé a zároveň je také nutné si uvědomit, že v praxi dnešního českého ošetřovatelství se běžně setkáváme s mužskými obdobami sester a zároveň je také zásadní, že nikoliv jen ošetřovatelství, ale i sama medicína se stává výrazně feminizovanou profesí, čímž dochází na obou stranách k genderově významné změně pozic (kdy se ženy dostávají do nadřízené pozice lékařek nad muži v ošetřovatelství). A právě v této situaci narůstajícího počtu mužů v ošetřovatelství byl prováděn mini průzkum, který se snažil postihnout mužskou identitu v kontextu ošetřovatelské profese ve vztahu k pracovnímu kolektivu.
Základním výzkumným designem byly dvě případové studie mužů pracujících na pozici všeobecných sester na lůžkových oddělení okresní nemocnice. Data do případových studií byla získávána prostřednictvím rozhovorů s aktéry a aktérkami v ošetřovatelství (všeobecnými ošetřovateli, jejich nadřízenými – staničními sestrami, podřízenými – ošetřovatelkami a sociometricky významnou osobností), zúčastněným pozorováním a sociometrií ošetřovatelských kolektivů. Následně byla všechna data analyzována metodou otevřeného kódování a kategorizována.
Hlavním cílem výzkumu bylo popsat, jak vnímají všeobecní ošetřovatelé změny ve své identitě v důsledku výkonu svého povolání v ženském kolektivu. Dále pak také, jakým způsobem vnímá tyto muže ženský kolektiv.
K naplnění cíle byly stanoveny dvě výzkumné otázky:
1. Jakým způsobem se všeobecní ošetřovatelé vymezují vůči svému povolání, pracovnímu kolektivu a vlastní identitě?
2. Jak vnímá všeobecné ošetřovatele ošetřovatelský tým?
Oslovení všeobecní ošetřovatelé vnímají své povolání jako zatížené předpokladem homosexuality. Toto povolání pro ně bylo druhotnou volbou a kvůli náročnosti a špatnému finančnímu ohodnocení také volbou přechodnou. Práci v ženských kolektivech hodnotí všeobecní ošetřovatelé pozitivně s tím, že jsou pro ně tyto kolektivy přirozenější než kolektivy mužské. Nicméně oba všeobecní ošetřovatelé udávají, že se museli naučit v ženských kolektivech orientovat a k tomu, aby v nich mohli bezproblémově fungovat, si museli vyvinout vlastní strategie přístupů, kterými se budou ke svým kolegyním vztahovat. Svoji identitu vnímají všeobecní ošetřovatelé jako dobrovolně feminizovanou. Oba všeobecní ošetřovatelé uvedli, že díky studiu a práci mezi ženami se změnily jejich hodnotové orientace a způsob, kterým na ženy a jejich život v dnešní společnosti nahlížejí, což může být retrospektivní klam.
Ošetřovatelský tým, v této práci zastoupen staniční sestrou, ošetřovatelkou a sociometricky významnou osobností, vnímá všeobecné ošetřovatele pozitivně, avšak jako ženy. Feminizace, tedy strategie, kterou ve svém přístupu uplatňují shodně oba kolektivy (vyjímaje sanitáře, kteří vnímají všeobecné ošetřovatele jako muže, především z vypočítavosti), ve kterých všeobecní ošetřovatelé pracují, je podle mého názoru ve vysoké míře uplatňována proto, že sestry zkrátka nevědí (ve smyslu, že nemají dostatek zkušeností), jakým jiným způsobem se k těmto mužům vztahovat, tudíž volí nejjednodušší variantu, kterou je mužství všeobecných ošetřovatelů popírat nebo si jej minimálně nepřipouštět. Vedoucí pracovnice evidentně uplatňují vůči všeobecným ošetřovatelům jiná pravidla komunikace než vůči ostatnímu personálu.
Literatura
Markova, E., Vaňková M., Ošetřovatelství jako ženská práce? [online]. 2010, [cit. 2013-03-04]. FN Motol. Dostupné z http://www.lf2.cuni.cz/info2lf/ustavy/uo/cmo12.pdf.
ČERMÁK, Zdeněk. IDENTITA MUŽE – ZDRAVOTNÍ SESTRY VE VZTAHU K PRACOVNÍMU KOLEKTIVU. Praha, 2013. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, Katedra psychologie. Vedoucí práce Doc. PhDr. Irena Smetáčková Ph.D.
Líbil se Vám článek? Přihlaste se k odběru zpravodaje (zdarma).