
Irena Smetáčková, odborná asistentka, Pedagogická fakulta UK
Na základě každodenních kontaktů se školami vidím, že se situace pomalu začíná měnit k lepšímu. Stále více vyučujících připouští, že genderová rovnost má ve škole své místo a jsou ochotní se o ní dozvědět více. Nicméně školy, kde vedení akcentuje genderovou rovnost, kde je celý pedagogický sbor vzdělán v genderové problematice a kde výuka neprobíhá pod vlivem genderových stereotypů, jsou stále naprostou výjimkou. Důvod nespatřuji v neochotě škol, nýbrž ve velmi nízké podpoře ze strany MŠMT a zřizovatelů škol, tj. obcí a krajů. V roce 2008 sice na MŠMT nastaly změny, které dávaly naději na prosazení systematické politiky genderové rovnosti ve vzdělávání. Bohužel však zůstalo především u slov. Stále nám chybí jasná koncepce této politiky, která by se promítla do směrodatných dokumentů (zejména Priority a postupy MŠMT při prosazování rovných příležitostí žen a mužů) a do skutečně efektivních opatření ovlivňujících školskou praxi. Je například tristní, že více než deset let od deklarování genderové rovnosti jako priority MŠMT se nepodařilo prosadit povinné vzdělávání vyučujících v genderové problematice (v rámci pregraduálního a celoživotního vzdělávání) a že MŠMT nemá k dispozici téměř žádné analýzy o stavu genderových nerovností v českých školách.

Největším problémem rovných příležitostí ve školství je, že toto téma kromě několika odborníků a nadšenců pedagogická veřejnost nevnímá jako problém. Je na nás, abychom přestali pedagogy vyučovat a poučovat a jasně a srozumitelně vysvětlili přínos a užitek přemýšlení nad pedagogickou prací z hlediska rovných příležitostí, které nevnímám jako součást nějakého předmětu ale spíše jako paradigma pedagogických kompetencí. Zároveň je nutné sestoupit z výšin a formami jako je mentoring nabídnout konkrétní podporu pedagogům, ne je jen zásobovat dalšími příručkami. Samostatnou kapitolou je nedostatek mužů v institucionálním vzdělávání zejména v nižších ročnících a v mateřských školách. Mnoho peněz je utráceno na výzkumy proč tomu tak je, málo na to, jak to řešit. Inspirace a dobrá praxe v EU existuje, jde jen o to se nebát a mít odvahu se učit, hledat nové možnosti, jak přizvat muže k zodpovědnosti za vzdělání dětí.
Tereza Hornová, středoškolská profesorka, Akademické gymnázium Štěpánská
Českému školství je často vytýkána feminizace. Rozumím tomu, že díky platům učitelů se moc lidí do této sféry nežene. Jen na okraj připomínám, že učitel je vysokoškolsky vzdělaný člověk, od kterého se očekává, že bude i morálním vzorem a někým, kdo se bude neustále dále vzdělávat ve svém oboru a vůbec dále na sobě pracovat. Má také obrovskou zodpovědnost a výsledky práce jsou často vidět až za určitou dobu, pokud se vůbec dostaví. Dokážu i pochopit, že ve školství není moc mužů. I díky stereotypu, že chlap má přece živit rodinu a s platem kolem 20 tisíc hrubého je to dnes problém. Jako kdyby ženy mohly vydělávat méně a nebyl by to problém. V tomto je ale ve školství rovnost. Pohlaví nemá vliv na výši platu. Myslím, že nejde o to, jestli učí studenty učitel nebo učitelka, žádoucí pro naše školství i společnost je, aby byl pedagog způsobilý jak po výchovně-vzdělávací stránce, tak po stránce odborné a aby učitelé nebyli odměňováni podle doby strávené ve školství, ale podle kvality skutečně odvedené práce a aby byli třeba i finančně motivováni k tomu, aby svou práci odváděli dobře.