Je mnoho důvodů proč říct ne. Patří mezi ně nedostatečně řešená bezbariérovost veřejných prostor včetně dopravních prostředků, nízký počet zařízení péče o děti předškolního věku, málo finančně dostupné bydlení pro rodiny, absence pěších zón a multifunkčních prostorů pro setkávání a odpočinek obyvatel Prahy či nové developerské projekty, které často nepočítají s občanskou vybaveností. Děti ve veřejných prostorech téměř nevidíme. Rodiče je do školy často vozí auty, čímž se podílejí na nehostinné tváři Prahy plné motorové dopravy. Zároveň ale je cítit, že zájem lidí o veřejný prostor roste, že vznikají postupně iniciativy, které se snaží obraz Prahy byť třeba jen na krátkou dobu měnit, a to je pozitivní. Časem se k tomu, doufejme, přidá i zájem municipalit o participativní rozhodování o veřejném prostoru, které by mohlo být vhodným prostředkem, jak změny v Praze urychlit.

Vztahovat tuto otázku na celou Prahu je trochu ošidné. Praha jako taková je soubor míst s různou kvalitou zástavby a podmínek k žití. Obecně by se dalo říct, že tam, kde je dobrá nízkoprahová dopravní obslužnost, dostatek zeleně a rekreačních ploch a kvalitně vybudované lokální sociálně-kulturní zázemí je město příjemnější k žití a přívětivější pro rodinu než jinde. Lokálním sociálně-kulturním zázemím myslím aktivity, které nemusí být urbanistickou strukturou místa vůbec přímo zasaženy, ale rodí se z místních aktivit a vazeb, které mohou v relativně velké míře urbanisticky koncept místa dotvořit, anebo dokonce přetvořit. Dostatek kaváren přátelských rodině, parky, kde se nebojíte pustit dítě z dohledu, ulice nezacpané auty a silná a aktivní místní komunita mohou i z nepříliš povedené lokality udělat příjemné místo k žití. Taková místa najdete i v Praze, i když jich není tolik, kolik by si člověk přál.

Musela bych mít srovnání s městy, která jsou opravdu přátelská a to nějak nemám - od té doby, co mám děti, žijeme v Praze. Jsou však věci, které považuji za nevstřícné - zejména dopravu. Děti chodí do školy na Praze 5 a po cestě musí zdolat tramvajovou křižovatku na Andělu a přejít bezpečně tuto křižovatku, kterou zcela bez bázně a hany křižují ze všech stran tramvaje, dá skutečně velkou práci. Jde to víceméně jen, pokud víte, odkud kam tramvaj jede, což děti přirozeně neví. Také se stává, že vstoupíme do vozovky ve chvíli, kdy tramvaj zavře dveře a okamžitě se rozjede, jen koutkem oka zahlédnu škleb tramvajáka, když uskakujeme na poslední chvíli z vozovky. Uvítala bych, kdyby na takovýchto místech byl policista nebo světelné signály, stejně tak při přechodu Radlické, kde bydlíme. Je zde sice přechod pro chodce, silnicí však projíždí tramvaj, kterou z různých stran objíždějí auta či motorky, protože jim překáží. Ostrůvky jsou tak úzké, že širší auto (TIR, nákladní auto) mohou srazit dítě, když se nepostaví zcela na druhou stranu ostrůvku, tedy tam, kde je sejme další nepozorný řidič, který to bere zkratkou mimo předpisy. Uf, chtěla jsem mluvit ještě o návštěvách galerií, ale na ty už nevyzbylo místo. Nicméně, není nepříjemnější zážitek než návštěva galerií s malými dětmi a to i takové galerie jako je Dox, je to zkráta utrpení, máte pocit, že jste spáchali zločin už jen tím, že jste vstoupili do galerie s dítětem. Následuje špionáž rodiny, jsou vám v patách, mimo veškeré osobní bubliny, tedy sledují vás tak, že vám šlapou na paty, a následuje několik hysterických záchvatů, když se dítě přiblíží k exponátu na pár desítek centimetrů... Vystresované děti si z galerie odnášejí ty nejnepěknější zážitky a rodiče také, zážitek už si nikdy návštěvu galerie nezopakovat, protože to za ty nervy nestojí...