Lucie Otáhalová, vedoucí sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva

Antidiskriminační zákon by měl být především takový, aby pomohl těm, kteří to potřebují, tedy lidem, kteří se s diskriminací setkávají a jsou jí vystaveni. Měl by jim dávat do rukou účinné nástroje obrany a určit subjekt, na který se bude možno obracet s žádostí o radu a pomoc. Současný návrh, který vetoval prezident republiky a který čeká na projednání Poslaneckou sněmovou, tato základní kritéria splňuje. Pokud ale otázka zní "v jaké podobě Česká republika potřebuje antidiskriminační zákon", pak nutno dodat, že jsou zde jisté směrnice Evropského společenství, které by měly být v zákoně zapracovány. A skutečně tomu tak i ve zmíněném návrhu je.

Požadavky Evropské unie uvádím až na druhém místě zcela záměrně. Řada odpůrců zákona argumentuje, že se jedná o něco, co nám EU "nutí".

Samozřejmě, jako člen Evropské unie je Česká republika povinna provádět její právo, ostatně zavázala se k tomu dobrovolně. Především jde ale o zajištění skutečně účinné právní ochrany proti jevu, který vyspělé státy označují za nežádoucí, tedy proti nezákonné diskriminaci. Česká republika se rozhodla toto učinit pomocí zvláštního zákona, což bych označila za optimální řešení.

Michaela Suchardová, Iuridicum Remedium

Domníváme se, že v současnosti, vzhledem k tomu, že podoba antidiskriminačního zákona byla v ČR diskutována téměř čtyři roky, je nejdůležitější vůbec to, aby byl tento zákon přijat přehlasováním veta prezidenta. Znění zákona prošlo velkými změnami a jeho podoba, i přesto, že je minimalistická a kompromisem politického spektra, bude pro oběti diskriminace i pro českou společnost stále přínosem. Ještě efektivněji by těmto obětem pomohl, pokud by také zahrnoval možnost žaloby ve veřejném zájmu, tedy žalobní právo nevládních neziskových organizací v případě, že by mohla být diskriminačním zásahem dotčena práva neurčitého počtu osob. Oběti diskriminace se totiž sami do soudních sporů obávají vstupovat, a to jak z důvodu složitosti sporu, tak z důvodu často tíživého sociálního statutu, který jim nedovoluje nést náhradu nákladů protistrany v případě, že nebudou ve sporu úspěšní.

Česká republika je mezi evropskými zeměmi skutečně poslední zemí, která takový zákon nemá a zároveň jedna ze tří zemí, která také nemá samostatný orgán, který by dohlížel na dodržování rovnosti. Tak držme tomuto zákonu pěsti a doufejme, že ho naši poslanci konečně přijmou.

Olga Svobodová, Kancelář veřejného ochránce práv

Česká republika se má příští rok stát předsednickou zemí EU navzdory skutečnosti, že neplní závazky vyplývající ze svého členství. Je známou věcí, že v časovém horizontu řádu měsíců proto ČR, jakožto poslednímu státu „sedmadvacítky“ bez antidiskriminačního zákona, hrozí žaloby ze strany Evropské komise z důvodu netransponování příslušných předpisů sekundárního evropského práva. Česká právní úprava povinnosti zajišťovat rovné zacházení a ochranu před diskriminací totiž evropskému právu neodpovídá v řadě oblastí, například v oblasti zdravotnictví, sociálního zabezpečení, bydlení či vzdělávání; v našem právním řádu chybí definiční vymezení souvisejícího pojmového aparátu i efektivních právních nástrojů ochrany před diskriminací. A co více: po nezdaru posledního legislativního návrhu antidiskriminačního zákona zaznamenala již dříve nesourodá, fragmentární právní úprava další trhlihu – ustanovení § 16 a § 17 platného a účinného zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, diskriminaci v pracovněprávních vztazích sice zakazují, avšak vymezení relevantních legálních definic (pojmů přímá a nepřímá diskriminace, obtěžování a dalších) i právních prostředků ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích přenechávají antidiskriminačnímu zákonu, který neexistuje. I kdybychom však pominuli tento podstatný formálně-právní argument pro existenci antidiskriminačního zákona, je důležité si uvědomit, jaký cíl vlastně antidiskriminační právo sleduje: dle mého názoru nejde o nastolení materiální rovnosti, ale o vyrovnání nespravedlivého a pro společnost nevýhodného vyčleňování určitých osob v právních vztazích. Vždyť zachování lidské důstojnosti (a tím i úcta ke každému) je ústavně zakotveným základním právem, nejen politickým apelem na zachování společenské solidarity, bez níž by i svoboda byla jen bezobsažným heslem.