Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
na stránkách stopznasilneni.ecn.cz, které vznikly v rámci loňského projektu Gender Studies a občanského sdružení Persefona, je otevřená podpůrná diskuze, která slouží jak samotným obětem znásilnění, tak jejich blízkým. Dovolím si zde citovat dva příspěvky, které podle mně demonstrují několik hlavních problémů, které se váží ke znásilnění, ale i k genderově podmíněnému násilí obecně.
Snad úplně první příspěvek napsala R. Š.: „Kdysi dávno… před 19 lety, na jedné VŠ koleji plné lidí… Dneska je mámou dvou cácor (13 a 8 let), která si nepřestala vyčítat, že se neubránila a selhala sama před sebou, která nenašla odvahu tehdy někomu něco říct, která není schopná jít k zubaři (chlapovi), byť to byli právě tehdy jen dva budoucí lékaři stomatologové. O které si okolí myslí, jak je umanutá a sebejistá, která je na katastrofické scénáře zvyklá… Ale jen ona ví, že když slyší v rádiu nebo v televizi něco o znásilnění, zvedá se jí žaludek a chce se jí křičet a brečet a škemrat klidně i na kolenou o vrácení důstojnosti, o ten pocit bezpečí, který do té doby před 19 lety měla. P. S.: Někdy to řeší vypsáním se na papír a následným rozškubáním… Ale pořád ví, že je jako strom, kterému někdo seknul do kmene… Ví, že se s tím musí naučit žít… aby přežila.”
Druhý příspěvek, který zde jen velmi nerada cituji a který krátce poté ze stránek smažu, se objevil na stránkách před několika dny. Osoba s přezdívkou „mix“ píše: „Holky a ženský, beztak si za to znásilnění můžete samy a většinou si to i zasloužíte. Někteří devianti jsou v podstatě hrdinové!!!“ Bohužel se nejedná o nikterak ojedinělý výkřik. Co je však mnohem horší než anonymní příspěvky na internetu, je skutečnost, že podobné názory reprodukují i média a veřejně činní zástupci či zástupkyně mnohých klíčových institucí. Znásilnění, ale i genderově podmíněné násilí obecně, bývá často bagatelizováno, zneviditelňováno, odsouváno na okraj zájmu, chybí mu fundovaná diskuze. V tomto klimatu je velmi obtížné mu čelit, „najít odvahu někomu něco říct“ a domoci se odborné pomoci i široké podpory okolí. I proto se domníváme, že je nutné toto téma systematicky a pravidelně otevírat a věnujeme mu toto číslo zpravodaje.
Nejsem si jistá, zdali mohu vzhledem k tématu přát příjemné čtení. V každém případě doufám, že vás články zaujmou,
Kristýna Ciprová, redaktorka.
Jitka Čechová, ředitelka a psycholožka, o. s. Persefona
Obecně lze říci, že je vhodné co nejdříve o znásilnění informovat policii, vyhledat lékařskou pomoc, být v kontaktu s odborníky (telefonicky, osobně, emailem) a důvěryhodnou blízkou osobou. Pokud si není jista s ohledem na svou situaci a zažívané pocity, jak postupovat, pak je vhodné kontaktovat pro ni známou osobu nebo odborníka, kteří jí mohou pomoci se v situaci zorientovat a najít pro ni vhodný způsob řešení.
Ať už je zvolen jakýkoliv postup ve vztahu k policii a lékařskému ošetření, tak je podstatné, aby se oběť zdržovala na bezpečném místě nejlépe bez kontaktu s násilnou osobou a měla dostupné pro ni podstatné informace. Znásilnění je velmi zraňující a bolestná zkušenost. Oběti znásilnění zpravidla prožívají intenzivní strach o život a ponížení. Objevují se pocity vzteku, bezmoci, viny a studu. Není jednoduché se s tímto zážitkem vyrovnat a je tedy pochopitelné objeví-li se i obava, jak to, co se stalo, bude vnímat, a jak s tím bude zacházet okolí. Je proto vhodné uvážit, komu se s touto událostí můžeme svěřit, kdo může být vhodnou oporou. Bývá důležité, aby člověk v tíživých situacích nebyl sám, zvláště kontaktuje-li lékařské zařízení či policii nebo vnímá, že se s prožitým násilím obtížně vyrovnává.
Někdy je možné najít oporu ve svých blízkých a ta je vzhledem k okolnostem i plně dostačující. V ostatních případech je vhodné využít odborné pomoci psychologa či právníka. Tato forma podpory může oběti či jejím blízkým pomoci se zorientovat v situaci a uvážit vhodný postup s ohledem na konkrétní situaci a potřeby oběti. Pracovníci specializovaných poradenských zařízení přistupují zpravidla k oběti znásilnění s pochopením a bez zažitých stereotypů a mýtů. Vytváří podmínky pro to, aby vznikl bezpečný prostor pro sdílení důležitých událostí a souvislostí. Mezi probíraná témata mohou například patřit nejasnosti kolem postupu policie, práva poškozeného, možnosti ochrany při vyšetřování, ale také nejasnosti v oblasti vztahů, komunikace, prožívání. Společná práce pak může mít charakter poradenství nebo terapie.
Jak bylo dříve naznačeno, nastávají situace, kdy si oběť znásilnění není jista, zda chce znásilnění řešit cestou trestního řízení např. z pocitu strachu, studu a marnosti. V takovém případě je důležité co nejdříve po útoku vyhledat alespoň lékařskou gynekologickou pomoc; tzn. sdělit, co se stalo, nechat se ošetřit a zajistit důkazy. Kontakt s lékařem má v tomto případě dvojí důležitou funkci – zdravotní a případně důkazní. Lékař gynekolog by měl zjistit stav zranění prohlídkou celého těla, měl by popsat zranění a ošetřit je, měl by provést odběr biologického materiálu a zjistit za jakých okolností k napadení došlo a jak proběhlo. Oběť znásilnění by měla být lékařem adekvátně ošetřena a informována o možnostech postkoitální antikoncepce a možných rizicích spojených se sexuálním napadením. Případné následné vyšetřování může oběť podpořit také tím, že uchová příslušný důkazní materiál v uzavřeném igelitovém sáčku (spodní prádlo, oblečení) a provede (či někoho požádá) fotodokumentaci přítomných zranění tak, aby bylo zřejmé, koho se týkají a z jakého data jsou fotografie pořízeny. Obecně je vhodné, aby byla oběť znásilnění ošetřena kompetentní osobou. Důležitá bývá samotná volba gynekologa – v případě možnosti výběru je vhodné volit takového, kterého oběť zná a má k němu důvěru či má o něm dobré reference. O gynekologickém vyšetření, jako o jakémkoli jiném, bude proveden záznam, ten nemusí být v trestním řízení nikdy použit, přesto je jeho existence důležitá. Lékařské ošetření není podmíněno podáním trestního oznámení – pokud se jedná o osobu starší 18 let. Jestliže se jedná o nezletilou osobu, pak je lékař povinen znásilnění oznámit na policii.
Více informací můžete získat na www.persefona.cz, poradna@persefona.cz, tel.: 737 834 345, 545 245 996 nebo na stopznasilneni.ecn.cz.
Kristýna Ciprová, PR manažerka, Gender Studies, o.p.s.
Ačkoli to může být pro znásilněnou osobu v dané chvíli nemyslitelné, měla by se pokusit zajistit důkazy a znásilnění nahlásit. Právě nahlášení znásilnění může být pro mnoho obětí velmi komplikované – podle statistik hlásí znásilnění pouze 8 % z celkového počtu obětí. To je důsledkem skutečnosti, že znásilnění je stále obklopeno mnohými mýty a stereotypy. Mezi časté a neustále reprodukované představy patří např. tyto: o „pravé“ znásilnění se jedná pouze v případě, že osobu znásilnil neznámý pachatel; oběť nese za znásilnění určitou míru zodpovědnosti (vyzývala pachatele – oblečením, chováním, pohybovala se tam, kde neměla apod.), většina nahlášených znásilnění je vymyšlených atd. Tyto představy mohou ovlivnit i postoj samotné oběti – bojí se reakcí okolí, domnívá se, že by jí stejně nikdo nevěřil a proto se rozhodne znásilnění nenahlásit. Řešením pro oběť může být vyhledání pomoci, které jí zajistí komplexní podporu – ve smyslu psychologické i právní pomoci. Více informací o organizacích, které podobné služby zajišťují, je možné dohledat např. na stránkách stopznasilneni.ecn.cz.
Lukáš Sedláček, psycholog, Vyšší policejní škola Ministerstva Vnitra ČR v Brně
Pokud se již osoba dostane do kontaktu s policií, tak je pro další průběh velmi důležité, aby se hned na začátku nebála přesně pojmenovat, co se stalo – že byla znásilněna (případně, že šlo o pokus znásilnění). Do té doby je totiž pravděpodobné, že s ní budou jednat „obyčejní“ policisté, kteří přijímají jakékoliv oznámení, včetně „běžného“ přepadení. Od chvíle, kdy oběť dá najevo, že jde o znásilnění, přebírají celou situaci okamžitě pracovníci kriminální služby, kteří jsou na jednání s obětí speciálně vyškoleni. Ti také nabídnou oběti přítomnost psychologa či psycholožky. Tito psychologičtí pracovníci mají v každém kraji 24 hodinovou nepřetržitou službu. Protože však tato možnost funguje teprve od ledna 2011, může se praxe jejího nabízení lišit kraj od kraje. Proto může oběť kdykoliv o tuto službu požádat sama, pokud jí nebude automaticky nabídnuta.
Nejčastější podobou znásilnění není zákeřné přepadení cizím pachatelem, jak se mnoho lidí domnívá, ale znásilnění v sociální blízkosti oběti (bývalý partner, kolega z práce atd.). A právě v těchto případech dochází často k tomu, že oběti oznamují znásilnění s několikadenním až týdenním zpožděním. Z hlediska práce policie je však naprosto klíčové, aby oběť oznámila čin co nejdříve – z důvodů pátrání po tzv. „horké stopě“. Zvyšující se prodleva mezi činem a oznámením bohužel někdy způsobuje nedůvěřivost policistů k výpovědi oběti (což by se sice stávat nemělo, v praxi se to však děje), ale především s mizejícím časem mizí i důležité stopy jak fyzické, tak ty, které si je oběť schopna vybavit. Pro kriminalisty jsou přitom důležité jakékoliv i zdánlivě banální detaily – např. zda pachatel páchnul kouřem či alkoholem.