Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
propojení fenoménů umění (či kultury) a genderu jsme se v našem zpravodaji v minulosti již věnovali. Je jasné, že obsahy uměleckých sdělení často reprodukují genderové stereotypy přítomné ve společnosti, ve které vznikají. Ale platí to i naopak – umění má v sobě velký a slibný potenciál burcovat publikum a usilovat o změnu ne vždy spravedlivého společenského statusu quo.
Argument výše je pravděpodobně tím prvním, co nás napadne, když se řekne gender a umění, toto číslo zpravodaje je však namířené trochu jiným směrem (i když pár genderově laděných obsahových analýz v něm naleznete také). Na umění jsme se tentokrát rozhodli podívat jako na zaměstnavatele, na zdroj obživy umělců a umělkyň, a na to, zda v tomto sektoru panují rovné příležitosti.
Výsledek posuďte sami. O tom, co v České republice znamená být ženou spisovatelkou se s námi v krátkém, ale výstižném příspěvku podělila Petra Hůlová, o genderových apektech filmařského „kumštu“ pojednává článek Elišky Děcké a o rock campu pro holky informuje text Jitky Kolářové. Genderová zákoutí architektonické profese reflektuje v interview s Kristýnou Ciprovou architektka Claudia Schmidt.
Na závěr vřele doporučuji otevřený rozhovor s odvážnou kreslířkou komiksů Toy_Box.
Ať Vás „umělecké“ číslo baví a ať je toto jaro pro Vás plné inspirací,
Nina Bosničová, šéfredaktorka.
Zdena Ciprová, vedoucí Obvodní knihovny pro Prahu 10 a 15, Městská knihovna v Praze
Nebudu se pouštět do úvah, kde začíná a končí „ženská literatura“, to může být pro každého nastavené jinak. Například romány E. Jongové jsou pro mě ženskou literaturou, ale další již tuto autorku může vnímat jinak, a pokud bude hledat v knihovně ženský román, po této nekonvenční autorce třeba ani nesáhne.
Pokusím se popsat, jak přistupujeme k „ženské literatuře“ v Městské knihovně, kde pracuji. Každá kniha, která se koupí do knihovny, prochází zpracováním, kdy odborný lektor vypracuje anotaci a přidělí knize tzv. deskriptory. U knih, které lektor zařadí mezi ženskou literaturu, je přidělen deskriptor „literatura pro ženy“ a zároveň piktogram MILENCI, což znamená, že kniha poté dostane na hřbet jednouchou obrázkovou polepku. Vzhledem k tomu, že ženská literatura je lektory převážně vnímána jako oddechové, únikové čtení s jednoduchou zápletkou a většinou šťastným koncem, objevují se tu například knihy Rosamund Pilcher, Daniele Steel a pro mne poněkud překvapivě i Jane Austen. Z českých je to třeba Irena Obermannová, Barbora Nesvadbová a třeba i Vlasta Javořická, autorka populárních vesnických románů. Pestrá společnost, že?
Takto zpracované knihy potom knihovna nabízí svým uživatelům v regálech s označením „Čtení pro ženy“. Když jsme otvírali Dům čtení, což je velká knihovna zaměřená na beletrii, měla jsem pocit, že toto označení je poněkud deklasující a ne úplně šťastné. Zvolili jsme tedy označení „Romantická literatura“, což také není ideální, ale celkem jasně vypovídá o žánru, který zde mohou čtenáři najít. Nutno dodat, že knihovna analogicky přistupuje i k oddechové literatuře pro muže, takže thrillery, detektivky, dobrodružná literatura mají rovněž své piktogramy. Nemají již ale deskriptor „literatura pro muže“, třebaže to tak je obecně vnímáno. Tolik z pohledu knihovny.
Eva Hauserová, spisovatelka a publicistka
Pojem „ženská literatura“ se jednoznačně užívá jako poněkud pejorativní označení čtiva typu harlequinek, takže ani pro mě neznamená nic jiného. Sousloví „literatura psaná ženami“ pak znamená něco zcela jiného a doufám, že pejorativní nádech nemá.
Domnívám se, že čím „vyšší“ je pomyslné patro literatury, ve kterém daný text je, tím méně rozpoznatelné jsou jeho maskulinní nebo femininní rysy. Virginia Woolf, Daniela Hodrová nebo Věra Linhartová píší nebo psaly možná citlivě a s jemnými nuancemi, takže bychom v jejich textech při dobré vůli možná něco ženského mohli vidět, ale okamžitě mě napadá řada autorů mužů píšících velmi podobně, kupříkladu Michal Ajvaz. Naproti tomu „ženská literatura“ a její protějšek „mužská literatura“, čímž myslím akční krváky, thrillery a podobně, představují úplné protiklady, což ostatně vidíme i na analogických filmových žánrech: ženám jsou určeny vztahové příběhy o lásce, navíc se šťastným koncem, působící konejšivým a harmonizujícím dojmem, zatímco muži potřebují akci, dobrodružství, nebezpečí, hru se smrtí. Toto čtivo zkrátka působí na nejnižší lidské pudy a podvědomí. Víceméně to odpovídá tomu, jak působí na jedné straně ženské hormony estrogeny a na druhé straně mužský hormon testosteron. Takže konečně jaký div...
Libuše Heczková, literární vědkyně, Ústav české literatury a literární vědy FF UK
Komplikovaná otázka s množností mnoha odpovědí. Důležité je, zda se ptáme z hlediska autorky, autora nebo čtenáře, čtenářky; zda máme na mysli literaturu či ženské psaní, neboť ženské psaní je, jak kdysi řekl Miroslav Petříček pragmatický rozpor. Pokud zůstaneme u ženského psaní, tak se stále ocitáme i přes snahu mnoha autorek i autorů v stálém napjatém dialogu mezi mlčením a možností psát.
- Ženské psaní je pak jistě i Smích Medúzy.
- I Hrabal.
- I sémantické gesto.
- I nesmysl a hysterie.
- Ironie a melancholie.
- Zkušenost a její křehká, odcizená a nestálá forma.
Podle J. Lacana však žena neexistuje, tak asi neexistuje ženská literatura.