

Lucie Bilderová, projektová manažerka, Gender Studies, o.p.s.
Česká republika se, jako již vyspělá země, zavázala k řadě mezinárodních dohod, z nichž vyplývá závazek dbát na rovné příležitosti žen a mužů. Když pominu politický příslib, je tu i důvod morální. Rovnost žen a mužů je základním lidským právem a měla by proto být dodržována. Je důležité zohlednit genderový aspekt v politice dárců a příznivě tak ovlivňovat samotné realizátory rozvojových projektů. Před realizací projektů by realizátoři měli zvažovat, jaký dopad bude mít jejich projekt z hlediska žen a mužů a jakým způsobem odpovídá jejich místním potřebám. Na papíře již takový závazek existuje, je však důležitá i jeho praktická realizace.

Tomáš Tožička, člen koordinačního týmu, Česko proti chudobě
Počet extrémně chudých se pohybuje stále kolem 1,4 miliardy lidí, většina z nich jsou ženy a dívky. Přitom právě ony hrají zásadní roli pro zajištění potřeb všech členů domácnosti. Dosavadní politické a ekonomické struktury neumožňují efektivní zapojení žen do rozhodovacích procesů. Naopak, v době krize jsou to právě ženy, na něž tvrdě dopadají redukce státních výdajů. Zatímco sektory dominantně mužské jsou podporovány (bankovnictví, automobilky), oblasti, v nichž dominují ženy, jsou redukovány a marginalizovány (vzdělání, pečovatelství, malé farmářství a drobná výroba potravin).
Narovnání přístupu k ženám, vzdělávání a podpůrné akce včetně ekonomických jsou jedinou možností, jak efektivně zapojit do rozvoje chudší a marginalizovanou polovinu lidstva. Bez toho nemůžeme očekávat, že v boji s extrémní chudobou a bídou obecně zvítězíme.

Ondřej Horký, Výzkumný pracovník, Ústav mezinárodních vztahů
Protože rozvojová spolupráce, která vztahy mezi muži a ženami nezohledňuje a nezaměřuje se zvláště na ženy, nemůže být dobrá rozvojová spolupráce. Záleží ovšem na tom, co označujeme jako dobrá. Pokud rozumíme rozvojové spolupráci jako prostředku pro to, aby ti nejchudší získali přístup k tomu, co nejvíce potřebují, jako je například čistá voda, možnost vypěstovat dostatek jídla nebo paliva na vaření a topení, potom je nutné se zaměřit především na ženy. Právě ony patří mezi ty nejchudší, často nosí zdaleka vodu nebo dříví a pracují na poli více než muži. Pokud se rozvojová spolupráce nezaměřuje přímo na chudou komunitu, ale snaží se podporovat vlády a samosprávy rozvojových zemí v tom, aby poskytovaly svému obyvatelstvu například vzdělání a zdravotní péči, i tehdy musí dárcovská země dbát na to, aby vládní politiky myslely na genderovou rovnost a ženy získaly v politice silnější hlas. Do školy stále většinou nemohou chodit dívky a každý rok zemřou miliony dětí a statisíce matek kvůli chybějící zdravotní péči. Pokud ovšem někdo chápe „dobrou“ rozvojovou spolupráci především jako nástroj podpory exportu v průmyslových odvětvích, kde nejčastěji pracují muži, nebo jako podporu nedemokratických režimů, které ovládají opět především politici-muži, pak by uplatňování genderu bylo rozhodně „špatné“. Skutečnost samozřejmě není černobílá, ale to, že přínosy hospodářského rozvoje k chudým ženám a dětem „neprosáknou“ samy od sebe, víme za více než půlstoletí rozvojové spolupráce bezpečně.