Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
když na jaře minulého roku média psala o výroku předsedy České lékařské komory, že feminizace zdravotnictví je pro tento obor škodlivá, lékařky houfně volaly do Gender Studies a chtěly, abychom něco udělali, zorganizovali, zkrátka, abychom jim poskytli veřejný prostor na vyjádření jejich protestu proti tomuto názoru. Těmto požadavkům jsme vyšli v maximální možné míře vstříc a s řadou odborníků a odbornic z oblasti zdravotnictví jsme navázali užší spolupráci. Toto číslo zpravodaje „Rovné příležitosti do firem“ je pokračováním snahy o vytvoření platformy pro všechny ty, kteří si přejí, aby zdravotnický systém – jako zaměstnavatel i jako služba pacientům a pacientkám – fungoval férově a bez zbytečných předsudků a genderových (i jiných) stereotypů.
V anketě se tentokrát dozvíte, co si tři významné české lékařky myslí, že je největším nedostatkem českého zdravotnictví z hlediska rovných příležitostí. Podrobnější analýzu situace žen v medicíně a v sociálních službách přínáší text ředitelky pražského Gerontologického centra, docentky Ivy Holmerové. Článek Pavly Frýdlové ve stručnosti představuje její právě připravovanou knihu ze série Paměť žen, kterou se tentokrát rozhodla zasvětit životním příběhům několika českých lékařek. O tom, že i nemocnice může být pro-rodinným zaměstnavatelem, svědčí příspěvek Jitky Kolářové o „firemní“ mateřské školce pražské Fakultní Thomayerovy nemocnice. Pár užitečných dat naleznete v textu „Očima statistiky: ženy a muži v českém zdravotnictví“ autorky Heleny Skálové. Přinášíme také informace o problematice porodu, a to hned dvakrát – v rozhovoru s Gabrielou Kontra a Kateřinou Kačerovskou a v článku Elišky Kodyšové „Žena v porodnickém systému ČR.“ Pokud byste však rádi na chvíli opustili lokální poměry a podívali se, jak je to s managementem zdraví venku, doporučuji příspěvek Alexandry Jachanové Doleželové o dobrých praxích v zahraničí.
Užitečné čtení přeje
Nina Bosničová, šéfredaktorka.
Prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., lékařka, Ústav imunologie UK 2. LF a FN v Motole
Je to zejména nejasný systém postgraduálního profesního vzdělávání (atestace), což platí i pro muže, nicméně na ženy to dopadá více (nejasné financování, neustálé změny v délce přípravy ke specializaci, nutnost dlouhodobých pobytů na akreditovaných pracovištích - problém např. dojíždění nebo pobytu na vzdálených pracovištích apod.). Nízké finanční ohodnocení lékařů i lékařek neumožňuje mladým párům pořizovat si adekvátní bydlení a služby spojené např. s hlídáním malých dětí. Pokud jde o kariérní postup, většina vedoucích míst je zajišťována spíše muži. Ženy obvykle více pracují, ale neumí výsledky své práce adekvátně zviditelnit. Špatné finanční ohodnocení a změna v systému vzdělávání (nutnost bakalářských studií) také dopadají na práci sester, do zdravotnictví nenastupují, nebo z něj odcházejí a ty, které zůstávají, jsou přetěžovány. I na sestry dopadá nefunkční systém péče o děti (málo míst v předškolních zařízeních, nedostatek financí na soukromá zařízení nebo individuální péči).
MUDr. Miroslava Skovajsová, PhD, lékařka, Mamma centrum MEDICON
Dovolme si představu, že se jednoho dne všichni ve zdravotnictví pracující muži dohodnou a začnou stávkovat. Co se stane? Pravděpodobně zdravotnictví nezkolabuje. Zdravotnická oddělení poměrně dlouho vydrží bez svých primářů, možná se odloží nějaké superspecializované chirurgické výkony. České zdravotnictví stojí na práci žen. Pro doplnění si dovolme ještě jednu představu, že do stávky vstoupí všechny zdravotnice, lékařky, sestry, ošetřovatelky a laborantky. V takové situaci se česká síť zdravotní péče zcela jistě zhroutí. Na pozicích středního zdravotního personálu pracují ženy v českém zdravotnictví takřka ve 100%. Platy jsou potupné a dosáhnou českého průměru pouze s oceněním za přesčasovou práci. Zdroje jsou, jak pravil jeden český europoslanec, zejména při hospodárnějším nakládání s vybranou zdravotní daní. Muži se takovému zaměstnání vyhýbají především z finančních důvodů, také z důvodů často neradostné náplně nikdy nekončící práce. Zdálo by se, že ženy lékařky mají podmínky stejné nebo alespoň podobné jako muži. Obhajoba takového tvrzení však bude znít nevěrohodně. Pokud se v dnešní době mladé ženy jiných profesí rozhodují odkládat své mateřství, mohou tak činit z vlastní vůle, jakkoliv je to nerozumné. Mladé lékařce však nic jiného nezbývá. S malým dítětem nemá prakticky šanci na medicínsky zajímavější úzkoprofilovou specializaci, v mnohých zařízeních ani na běžnou. Pokud se jí podaří vmezeřit se do soutěživého (testosteronového) prostředí některého z týmů, zabývajícího se progresivním medicínským tématem, bude celoživotně vystavena schizofrenii, zda jsou přednější děti, nebo profese. S podporou týmu, ale ani celého zdravotnického systému, příliš počítat nemůže, přestože by se to z humánní podstaty medicíny i zájmu daného oboru mělo očekávat. Na ambice či lobbing o vedoucí pozici žena s malými dětmi čas prostě nemá. A později je už pozdě. Je dobré podívat se na zastoupení žen na vedoucích místech. Je to ještě horší než v politice.
Stačilo by tak málo! Vybudování školek při zdravotnických zařízeních, kratší pracovní doba pro ženy s malými dětmi, více volna v přípravě na atestace. Kdo by chtěl oponovat, že podobné výhody nejsou organizačně zvladatelné, nemá patrně manažerské schopnosti. Matky odrostlých dětí, které nepřišly o své šance, se pak mohou již bez problémů pracovně angažovat na všech pozicích s plným nasazením. Pracovním týmům totiž zastoupení obou pohlaví nepochybně svědčí.
MUDr. Jitka Švejdová, lékařka, Klub Zdravá záda
České zdravotnictví má vážný genderový problém a to i přesto, že existuje mnoho lékařek odbornic. Ale co dělá žena, je pro mnohé kolegy méně hodnotné a bývá přehlíženo. Dokonce někteří naši kolegové s vážnou tváří učí o rozdílech ve schopnostech mezi pohlavími, o jejich určenosti. Zaměňují vlastnosti získané výchovou za vlastnosti dané biologicky pohlavím a i to dokonce nazývají vědou. Znám skvělé lékařky a lékaře, kteří se věnují svým pacientům s maximálním nasazením, ale znám bohužel i lemply, a to bez ohledu na pohlaví.
Rovnost je již zakotvena v zákoně, a tak záleží na každé lékařce, co si nechá líbit, jak sama bude sebe hodnotit, a zda umožní, aby byla odsunuta například z oboru, z dalšího vzdělání atd. Ti z pánů kolegů, kteří nezvládají spolupracovat se ženou na rovném principu, by ve svém vlastním zájmu měli absolvovat léčebnou psychoterapii, aby odkryli sami pro sebe příčinu svých předsudků.
Aby ženy mohly kvalitně pracovat, je nutné se posunout v názorech na rozdělení rolí doma. Jsem toho názoru, že děti jsou dětmi obou rodičů, že na péči o domácnost by se měli podílet všichni členové rodiny a že to naopak pomůže celé rodině ve vzájemném pochopení a úctě. Nejpalčivějším problémem z hlediska rovnosti ve zdravotnictví vidím nerovný přístup k pacientům, a to údajně není jen problém ryze český. Pozor na to, aby pacient - podnikatel, kterého zabolelo na hrudníku, nebyl upřednostněn oproti pacientce – ženě v domácnosti, kterou bolí na hrudníku a u které se předpokládá, že je nervově labilní. U žen pacientek se mnohé svádí na tloušťku, a to i to, co s hmotností nesouvisí a dokonce je preferována vyhublost. A nejedná se jen o tyto dva příklady.
Domnívám se, že na lékařských školách by zásady rovnosti měly být vyučovány a to osobnostmi, které se tématem zabývají. České zdravotnictví by mělo mnohé změnit v rovných přístupech, jak mezi kolegy, tak i v přístupu k nemocným a záleží na nás, kteří praktikujeme medicínu, zda to bude dlouhá cesta, a nebo se posuneme skokem.